Meníčko zkázy

Z cyklu špatné vlastnosti, které se v naší rodině dědí po generace

Mít mámu po třicítce je super období. Je to doba, kdy už před ní nemusím schovávat kondomy, lhát jí, že jedu o víkendu na chatu učit se na písemku matematiky s největší šprtkou ze třídy, nebo se plazit přes obývák s balením orbitek v puse o půl pátý ráno. Moje máma se taky vyklidnila, když jsem vyměnila azurovou barvu na vlasy za svůj původní geneticky darovanej odstín, přestala jí dělat ostudu před kámoškama, který si svý potomky vychovaly líp, a pořídila si děcka, protože si po právu myslí, že se mi tohle všechno karmicky vrátí do posledního halíře. Z bývalého skóre v sedmnácti letech, kdy měla máma devadesátdevět chyb ze sta, jsme se dostali na opačnej podíl.

Moje máma je nesobecká, štědrá, věčně odpouštějící, ujímá se opuštěnejch zvířat a lidí, krmí holuby včetně těch s uhnilými pařáty a nevadí ji tahat klíšťata z kohokoliv, kdo ji o to poprosí. Halleluja. Kdyby neměla tu jedinou špatnou stránku, nejspíš by byla průsvitný anděl vznášející se nad mou hlavou v okamžiku, kdy stojím v drogérce před regálem s neónovýma ponny barvama na vlasy. Takže vlastně jsem za tenhle stín ráda, protože bez něj by tu nebyla, ale zároveň je dnešní post tryznou za všechny její oběti. 

Moje máma je totiž restaurační Joker.

Jít s mámou do restaurace je typ aktivity, kterou můžu provozovat jednou za několik měsíců v okamžiku, kdy poslední vzpomínka milosrdně vybledne. Začíná to asi takhle:

1.   Vcházíme do podniku. Všechny volné stoly vnímá máma jako stigma, že jde o místa druhé kategorie, takže se většinou postaví ke stolu, kde lidé teprve dojídají, pod jejím netrpělivým dozorem zpravidla velmi rychle. „Tady jste nechali ještě šálu“, zamává máma dobrosrdečně na zamilovaný páreček, který úspěšně vypudila.

2.   Přichází obsluha s jídelním lístkem. K tomu bych poznamenala, že obsluha nikdy nepřichází dostatečně rychle, takže pingla máma vždycky potupně přivolá. Dostáváme se k emocionálnímu hlasitému čtení jídelního lístku. Máma každý pokrm hlasově zabarví podle svých preferencí, takže třeba zvěřinový guláš s karlovarským knedlíkem zní jako vyhřezlé hemoroidy. Stůl vedle si raději přeobjedná. Máma několikrát zavře jídelní lístek, aby ho opět otevřela a provedla několik výměn objednaného pokrmu, čímž udržuje pingla stále ve střehu.

3.   Pokud po posledním zavření lístku není personál na place do dvou vteřin, je přivolán už velmi rozmrzele. „Dámy si dají k pití?“ ptá se pingl s úslužnou přetvářkou, čímž mámu uvede do paniky, protože si vybrala jen jídlo. „A na kterýpak straně toho nepřehlednýho lístku máte pití?“ ptá se a nervózně natrhává jednotlivé stránky jídeláku.

„Tady na konci“, ukazuje pingl, „tak já přijdu za chvíli“. „Nikam nechoďte, ať vás tady zase nemusím nahánět po celý hospodě“, zpraží ho máma a nechá si přečíst seznam alergenů u malinovky. „A mohl byste u kuchaře zjistit, kolik lžiček cukru obsahuje jeden decilitr?“ Pingl běží do kuchyně a zpátky s poznámkami. „Už mi to ani nečtěte, to bude stejně strašně nezdravý“, přeruší ho máma a objedná si vodu z vodovodu.

4.   V zákulisí probíhá resuscitace a výměna číšníka, jídlo přichází objednat služebně starší kolega s výrazem „zvládl jsem vést polní kuchyni v Afgánistánu, zvládnu i tenhle stůl“. Pingl číslo dvě umí skvěle improvizovat a seká ze sebe kalorické tabulky i legendární historky o původu masa. Máma si z meníčka nikdy neobjedná jen jedno jídlo. Objedná si „hovězí líčka, ale s bramborovou kaší od toho telecího tady, a s celerovým salátkem z trojky, ale jestli by z toho kuchař mohl vyndat tu nastrouhanou mrkev“.

5.   Přivolání číšníka číslo dvě, s drobnou změnou již vytvořené objednávky.

6.   Za bar se vrací oživený pingl číslo jedna. Podle rudého obličeje a skelného pohledu do něj někdo nalil hlt rumu. Pečlivě se vyhýbá pohledu do oblasti našeho stolu.

7.   Číšník číslo dva nese objednané jídlo, ale i na profesionálovi jeho velikosti se pozná nervozita. Rychle nám naservíruje jídlo na stůl a odbíhá.

8.   Máma si povzdychne nad velikostí porce a nutí mě ke kalorickým odhadům. „Nedá se nic dělat, tohle budeš muset sníst ty“, pleskne mi bez ptaní svoje hovězí líčka do talíře a vytvoří tak na ubruse hnědou úsečku z omáčky spojující oba naše talíře.

9.   Nebezpečně blízko se šine číšník číslo jedna obtěžkaný příbory, které upustí, když si ho máma důrazně vyžádá k našemu stolu. „Ta bramborová kaše je nakyslá“, oznámí mu vítězně máma a donutí ho ochutnat. Pingl podle svých slov nic necítí, čemuž upřímně věřím a zvědavě vyčkávám, jestli mu máma omáchá v talíři čumák jako neposlušnému štěněti.

10.   Protože jsem ze svých špatných zkušeností k nabídkám ochutnat zkažené jídlo rezistentní, je přivolán i číšník číslo dvě. Kuchař vzkazuje, že jídlo klidně dojí.

11.   Před placením probíhá v backoffice podniku krátká interní porada, ze které vyjde jako vítěz služebně starší číšník číslo dvě. S účtem se k našemu stolu kymácí pingl číslo jedna a s těžkým fernetovým vzdechem předkládá před mámu účet. „Já to vezmu kartou“, snažím se jí účet vytrhnout, což pingl přijímá s citelnou úlevou a radostně odhopsá pro terminál.

12.   „Nene, platit budu já. Keš.“ zkazí mu radost máma a stiskne mu na terminálu tlačítko,  díky kterýmu se celá transakce už nedá vystornovat. „Mami, já to fakt zaplatím“, řeknu já a začneme se přetahovat o terminál, ze kterého začne lézt spousta potisklých papírků, kvůli nimž později spáchá sebevraždu také účetní podniku.

13.   Pingl číslo jedna nám sebral terminál a mateřsky si ho tiskne k hrudi. „Já jsem vám to říkala hned, že platím“, zdrbe nás oba máma. „Kolik to je? Dvěstědevadesátosm? Tak tady máte tři stovky“, podívá se poprvé se soucitem na trosku, která se stala během uplynulé hodiny z pingla číslo jedna, „a ta dvoukoruna je pro vás.“

Všichni tady zemřeme!

Máte rádi vánoční dárky? Zabalený v barevným papíře, vytuněný celofánem, stužkou a vánoční hvězdou? Vžijte se do situace, kdy vás v průběhu života pozvolna a nenápadně přepadne strach z rozbalování dárků. Jako, samozřejmě pořád stojíte o toho vysněnýho měkkoně uvnitř. Ale z šustění celofánu vám naskakuje husí kůže už na Mikuláše, v noci vás pronásledují noční můry, ve kterých vás Ježíšek škrtí na stužce se sněhulákem. Žádný radostný poskakování u kalendáře. Na Štědrý den panuje mrazivá atmosféra jako u Schrὅdingerů doma. Tam se do otvírání krabic taky nikdo nežene.

Tahle paralela neměla být teaser na první vánoční kolekce v Tescu, ale namočit vás do toho, co obnáší strach z lítání. Nevím, jak vy, ale já kolem sebe mám zásadně lidi, co se do letadla těší. Normálně si vybírají z jídelního lístku už měsíc před odletem, připlácí si za drahou smrt v business class, nebo mají domluvený prezidentský servis s letuškami, které jim mění prázdný bourbon skleničky za plný. Až na poslední bod nepochopim. A oni zase mě.

Hmmm, to ta Psice, musela zažít v letadle asi nějakou life changing zkušenost, říkají si ti soucitní z vás, a já vás nezklamu. Moje top aviatická challenge se odehrála ve výšce 8 km nad Arabským mořem. To, že kapitán nazve mírnými turbulencemi fakt, že s vámi letadlo najednou propadne o desítky metrů a pak vás vystřelí zase nahoru jako opičku na gumě, ve mně vyvolává hořké úsměvy ještě dnes. 

Mnohem horší je, když se vám v tomhle okamžiku začne chtít na záchod. Neodkladně. Takže se šinu na záchod uličkou lidí, kteří se modlí, píšou závěť, nebo se pokouší podřezat si žíly dezertní vidličkou, aby se nedožili chvíle, kdy se prokáže, že nedávali pozor při instruktáži o záchranných vestách. Letušky na vás syčí jako husy (na víc se nezmůžou, protože jsou přikurtované ke svým sedadlům u mikrovlnky). Projít touhle uličkou zkázy na záchod je víc, než výcvik NASA. 

A když konečně hrdě zaberete za dveře, zjistíte podle zmateného mačkání všech možných páček a tlačítek, že je na druhé straně hajzlu někdo, kdo je tam poprvé a neumí se dostat ven. V tu chvíli mi došlo, že umřu sama, protože se nedostanu zpátky  k eM epicky se rozloučit, a navíc umřu počůraná. To nechceš! Takže instruuješ. Člověk na druhý straně mačká tlačítka rychleji a ve velkém finále zabere za dveře a do náručí mi vpadne mohutná Indka a poděkuje mi v bengálštině. To trochu snížilo můj navigátorský úspěch, protože jsem jí mohla zjevně odrecitovat Máchův Máj se stejným výsledkem, ale nevadí. Umřu sice sama, ale aspoň ne pomočená.  

To jsem si myslela do okamžiku, kdy přišla další turbulence. Po krátkém zážitku beztíže jsem se omlátila o všechny stěny záchodové kobky, počůrala jsem si kecky a na mikinu si vykydla prskanec tekutého mýdla. Ulička výcviku NASA se proměnila v uličku hanby.

Zkoušela jsem všechno. Nepomáhá alkohol, bavit se s cestujícíma (mám štěstí na zpocenější a vystresovanější než jsem já), bavit se s Em („To je zvláštní, v civilizovaných zemích křídla vždycky odmrazují. A my letíme i s tou sněhovou čepicí!“). Naučila jsem se usnout ještě před bezpečnostní instruktáží, probudit se na jídlo a s posledním soustem upadnout do bezvědomí jako larva. Co jsem se nenaučila, je, jak přestat tvořit katastrofické scénáře pár dnů před odletem, jako třeba právě teď. Zvlášť, když někdo na socky postne tohle:

Takže...někdo nějakej nápad?

Školní woodoo podle Čičman

Když před třemi lety šel poprvé do školy Žmur, měla jsem daleko méně důvodů k obavám, než teď s Čičman. Za á) je Žmur v ledasčem mentální důchodce uvězněný v dětském těle a za bé) tou dobou chodil na taekwondo, což pokryje všechny zbývající případy, na které nestačí moudrý náhled seniora.

Jak ukotvit do rámce ústavního vzdělávání Čičman, která je od výroby složená z esence nepředvídatelnosti, nereálných očekávání a víry v zázraky, to mi bylo záhadou ještě posledního srpna.

Na zadělání neurotického těsta vám stačí takový běžný nákup v papírnictví na konci prázdnin. Papírnictví je totiž přes celý léto sympatický krámek, kam se chodí jen pro kelímky na piknik a přehnaně milá prodavačka (deprivovaná nedostatkem zákazníků) vám k nim přidá loňský daňový kalendář jako dárek. Tři dny před začátkem roku papírnictví ožije jako turecký bazar. Vsuvka: Jestli vám můžu poradit nějakej ten tríček, tak dost pomáhá vzít hned z prvního regálu dlouhý pravítko a používat ho v soubojích o vodovky jako šavli. Taky se na něj dají věšet obaly na sešity, nemáte zač a konec vsuvky. Čičman se vám v tomhle papírnickým peaku rozbrečí, protože je tam moc dětí a řevu.

„Ale už jsme si povídaly o tom, že ve třídě bude 29 dětí, že jo?“ táži se opatrně ve frontě. „V ostatních možná, ale v mé ne.“ řekne mi na to Čičman a dál se o tom nehodlá bavit.

„Tužka s autíčkama? To jako pro tebe?“ zeptá se pichlavě prodavačka, která podle všeho tři dny nespala a má vypadlý jedno sklíčko z brýlí (někteří rodiče v ráži pravítko očividně obrátí i proti obsluhujícímu personálu). Čičman se rozbrečí. Vzpomenu si na loňský daňový kalendář i fakt, že to byla v létě úplně normální hodná ženská, venku si dřepnu k Čičman a řeknu: „A povídali jsme si taky o tom, že paní učitelka bude starší paní, která bude mít možná někdy z tolika dětí nervy v kýblu a bude mít třeba podobné vtíravé otázky jako paní papírníková, že jo?“

„Ale já budu mít mladou a hodnou paní učitelku“, odpoví Čičman už trochu rozmrzele, jako když někomu musíte vysvětlovat pořád jednu a tu samou elementární věc. „Oukej, a v lavici vedle tebe bude sedět jednorožec“ odvětím hystericky a Čičman s úlevou vzdychne, že jsem to konečně pochopila.

Teď si představte si ten pravítkový šerm v papírnictví a vynásobte ho třemi. Přesně tak to vypadalo u nás před školou při pasování prvňáků. Učitelky třímající cedule s názvy tříd jsou zatlačeny ke zdi budovy. Vyfiknutý matky si dělají selfíčka s plačícími dětmi. Po debaklu s prvním školním dnem Žmura, kam jsem dovlála ještě napůl v pyžamu, jsem i já přijala dress code výzvu a vzala si aspoň podprsenku. Odchází 1.A a třicet dětí. Odchází stejný chumel 1.B. Na chodníku před školou nás zůstane patnáct. Sháním se po čiperné důchodkyni, která si přišla svůj poslední rok odkroutit na prvňácích, ale místo toho se nás ujme mladá sympatická učitelka. Čičmanin třetí zázrak se stane, když si sedne do lavice.

„Můžu k tobě?“ zeptá se hlásek sýkory koňadry a vedle Čičman usedá holčička s jednorožcem na tričku.

I když to znamená, že se ředitelovi naší školy těžce vymkla z ruky náborová kampaň na prvňáky, někdo kvůli tomu nedobrovolně odešel do důchodu a někdo si možná musel vzít jiný tričko, než chtěl, se to nějakým způsobem (o kterým vlastně asi nechci nic vědět, a už vůbec nechci najít woodoo panáčky pod polštářem) Čičman podařilo. Hluboký výdech. Jasně, je to křehký, nestabilní, nejistý a možná ten úder pravítkem přijde ze strany, která není krytá. Ale proč jsem si s tím dělala zbytečný starosti celý léto, to zpětně fakt nepochopím!

Jak jsme šli k zápisu

Víkendový krvák

Popravdě vůbec nechápu vás, protřelé bloggery, kteří jsou schopní s prstem v nosní dírce vydat post jednou za dva měsíce. Nebo roky!

Pojďme se podívat, jak se podepsala pauza na mě. Vlastně si to můžete představit jako blogovací klimakterium. Budíte se v noci zpocený až za ušima z nudných snů bez pointy. Dostáváte návaly v metru při každý jízdě, během níž někdo neidentifikuje jednovaječnýho bratra, kterýho hned po porodu slepá cikánská věštkyně unesla do cirkusu. Pak už to vypadá, že by mohla přijít perioda, ale vaše blogovací děloha zůstane povislá i po takových podnětech, jako když vám Lenka Dusilová na svým koncertu osobně zakáže vyměšování, nebo se k vám přihlásí coby ke své staré známé kuchařka z jóga centra, protože vás zamění za dominu z BDSM workshopu (potřebujeme tady všichni poznámku o true story, nebo už mi za ty roky věříte? Fajn. True story.)

Tak jsem obrazně řečeno bouchla do stolu, nebo spíš do podbřišku, protože tenhle víkend patřil narozeninové menstruační párty tří žen a vy se o něm dozvíte úplně všechno. Můj vnitřní kritik tohle téma trhá na kousky a rozhazuje kolem sebe jako bankovky v rapperským klipu, ale víte co? Kašlu na to.

Totiž, když slaví Gábina čtyřicítku, nese to sebou určité souvislosti a oběti, které se zdají být s odstupem času mystické. Třeba si vymyslí, že je budeme slavit na kultovním open air festivalu. Koupíme lístky, zamluvíme ubytování, někdo začne nakládat hermelíny a další porážet prase. Krátce potom se akce zruší, protože organizátor zemře. Stranger things? Ne. Mrazivé je, když se stanete organizátorem číslo dva, protože se oslava přesune k vám domů do Prahy. Můžete jen litovat, že se vám Zubatá vyhnula, když se hned první den provalí, že jsme začaly synchronizovaně menstruovat.

„Já mám narozeniny“, rozhazuje Gábina rozčarovaně rukama. „Mám právo být protivná a urážet se. Ale od vás je to sprostý. A navíc jsem mezi váma od včerejška nejstarší“, rozbrečí se.

„Myslím, že jsou i horší věci“, řekne na to Linda. „Včera jsem četla šílenej příběh o rakovině prsu. Představte si, že tý ženský ho nahmatal manžel na její narozeninový oslavě!“

„No, a já jsem třeba v pohodě pořád bez ohledu na fázi cyklu“ usmála jsem se na holky. 

„Ty? Vzpomínáš, jak jsi po mně tenkrát hodila moon cup?“ vysměje se mi Gábina (nebyl použitý, pozn. aut.). 

Pak nám to došlo. Pokud máme víkend přežít a nesežrat se, bude to vyžadovat mimořádné dávky diplomacie. A Diplomatica.

Diplomatico se ukázal být jako mocný utěšitel a krotitel estrogenu. První večer jsme díky němu na Parukářce hýřily empatií. Gábina mi dokonce nabídla svůj poslední tampón a zmínka o rakovině prostaty se v konverzaci mihla jen jednou. Byl to super večer, i když jsem v jeho závěru zjistila, že sedím celou dobu na lavičce poseté špendlíky (plody, ne potřebami k šití). Ale jsou situace, kdy máte zářící souhvězdí Velké medvědice nad sebou, u stolu i obtisknuté na zadní části sukně a všichni víte, že přesně tak to má být.

Co by tak nemělo být, je institut kocoviny. 

„A proč se musíme plahočit ještě do Karlína, když máme všechny hlad?“ ptám se logicky v metru. „Nechci jíst grilovanou švestičku umeboshi v hipsterským bistru.“

„Ten Rohanskej ostrov jsi ale vymyslela včera ty“ upřímně mě překvapila Gábina. 

„A když jsme u toho žraní, pamatujete na Alenu z kasťáku? Nechodila na prevenci a představte si, že se jí nádor na čípku prožral do celýho břicha. Dvě malý děti.“ dodala Linda dramaticky.

„Bože, můžeme se na chvíli přestat bavit o těch nádorech? Mám z toho už úzkosti.“ požádám o změnu tématu. 

„Takže ty si nepamatuješ, proč jsme se včera bavily o Rohanským ostrově?“ zeptá se významně vyčítavě Gábina.

„Kontrola jízdenek, vaše jízdní doklady prosím“ ozve se nám za zády. Ten pocit, když kolem sebe po 24 hodinách sebekontroly rozsypete střelný prach a někdo nevinnej do něj hodí zapálenou sirku.

„Jestli to chcete fakt vidět, tak si prostě budete muset počkat!“ zaječí na revizora Gábina a vyhazuje z kabelky vlhčené kapesníky, ibalginy a vložky jako ruční granáty.

„Něco se vám na tý průkazce nelíbí? Myslíte si, že jsem ji padělala, nebo co?“ použiju svou trash metal verzi hlasu a připadám si jako dokladovaná Godzilla.

„Jestli jste si nevšim´, právě tady řešíme něco důležitějšího než vás“, nacpe mu Linda do ruky jízdenku. „Už jste spokojenej? Baví vás tahle práce?“ kopne si ještě do mrtvýho Gábina.

„V pořádku, nashledanou“ uteče nám revizor mezi prsty. Mezi prsty, ve kterých drží Linda včerejší neplatnou jízdenku.

„To je jedno, že si to nepamatuješ“, řekne Gábina.

„Dám si klidně i tu grilovanou umeboshi“, obejmu ji.

„A když jsme u švestek, někdo na panáka slivovice?“ zeptá se Linda.

Zvládly jsme to. Ale pokud si z toho mám vzít nějaký ponaučení, se svou oslavou si stejně radši počkám na synchronizovanou ovulaci.

Em v nesnázích: Narozeninová přepadovka

„Mě už ty narozeniny stejně vůbec nebaví“, nebo „Žádný dárky, dobrý dárky“. Přesně tohle musíte poslouchat už od léta, pokud žijete s eM v jedné domácnosti. A za tohle všechno může jen fakt, že eM konečně prozřel a dospěl do fáze, kterou má většina lidí odžitou někdy okolo devatenácti let.

Narozeniny jsou totiž marketingovej podvod na lidi, tečka. Stejně jako vánoční kolekce přebalená do srdíčkovýho staniolu na Valentýna, morbidně obézní Santa Claus v dodávce Coca Coly, nebo drásající Alzák s megafonem, abychom nechodili pro příklad daleko. Narozeniny jsou vynucená každoroční oběť za to, že jste přišli na svět, o což jste se mimochodem taky nikoho neprosili. Duhový dorty z mimibazaru, konfety, dárky, co nechceš a narozeninový přání z pojišťovny. Tak na tohle všechno eM přišel až letos.

Nechci se tady považovat za protřelýho narozeninovýho hejtra, ale jako introvertní děcko s knihou pod paží jsem navoněnou bídu tradičních oslav prokoukla už dávno, a tak jsem se rozhodla stát se v tomto ohledu znechucenému eM průvodcem. Protože jediný narozky, který dávají smysl, jsou tak strašný, že si na příští rok ještě s pokorou poprosíte o vtipný ponožky a kuřáckou pusu od tety Bláži.

Takže, jaké ingredience si nevyžádanou narozeninovou oslavu hrůzy nachystáme? Jednu vietnamskou večerku, pobočku Žabka, Chovatelské potřeby a náš kultovní výčep Na růžku. Za pomalého míchání přisypte kamarády z Brna, hlídačku dětí a s uspokojením sledujte, jak zlátne kůrka zlomyslnosti osloveného personálu. Pod kotlíkem udržujte baterii vašeho mobilního zařízení nabitou na maximální výkon.

1. Prostor pro zklamání

Nechte eM, ať si měsíc myslí, že se budou inkriminovaný den slavit narozeniny. Zadejte do prohlížeče v jeho notebooku hesla jako „vtipné trenýrky“ nebo „tričko se super tátou“, budou se mu zobrazovat minimálně do narozenin a s trochou štěstí až do příští reinstalace Windows. V předvečer Dne D vyřiďte nepřiměřeně dlouhý, hlasitý a nudný telefonát s kamarádkou. Potom jděte za eM: „Je mi to fakt hloupý. Nemohli bychom tu oslavu přeložit na sobotu? Gábina má zase PMS a nemocnýho kocoura. Slíbila jsem jí, že to probereme… Promiň, vím, že ses těšil. Pohlídáš večer děti?“

2. Hlídačka vykopává

Místo za Gábinou vyrážíte v pátek večer před barák na generální zkoušku. Zažeňte zmateně pobíhající Brňáky do parku, připomeňte personálu možnost zneužít oslavence k úklidovým pracím, nebo ponižujícím úkolům podle vlastní invence. A hlavně se nesmějte, až bude domluvená hlídačka dětí do mluvítka u zvonků křičet na eM, že se má oblíknout a okamžitě vypadnout ven. „Tohle je narozeninový přepadení a jsem nahoře do dvou minut, tak ať seš převlečenej“ dořve ho Kristýna. Na začátek slušný výkon!

3. Žabka vrací úder

V kompetenci našeho oblíbeného prodavače Karla v Žabce bylo předat vzkaz s dalšími instrukcemi. Karel se tomu ale jako vždy postavil lstivě a nechal eMa opakovat tajné heslo „černá volavka hledá agenta Foxe“ před nastoupenou frontou lidí hned několikrát, než mu předal obálku. Myslím, že si po pátku začne řada lidí šuškat o tom, že Žabka zařadila mezi podpultový prodej drogy.

4. Lekce vietnamštiny

  

Musím říct, že u některých úkolů jsem se zapotila daleko víc než eM a tohle byl jeden z nich. eM měl přečíst větu ve vietnamštině („Dobrý den. Jak se máte? Já se jmenuju eM a hledám Psici. Kde je? Děkuju! Šťastný nový rok!“). Věta vznikla amatérským překladem z online turistického slovníku vietnamštiny a majitel večerky mi ji nejdřív dvakrát seškrtal a potom mě dalších deset minut mučil nad správnou výslovnost. Výsledek? eM heslo nečetl, ale zbaběle na papírku! Tssss.

5. Přihrávka Na růžku

Narozeninová karma díkybohu funguje. O co jednodušší si to eM udělal ve večerce, o to horší to měl v našem výčepu, kam by podle svých vlastních slov nikdy dobrovolně nevkročil. Vidíte – vkročil a po vyslovení tajného heslo se kolem něj semklo těsné kolečko místních alkoholiků. „Panáka, panáka“, skandoval údajně dav v čele s bezzubým vozíčkářem. „Já bysem chtěl taky narozeninovou oslavu po hospodách. Klidně bych vobešel celou Prahu“, přiznal mu tam potom zasněně chlapec Jarda s poblitým tričkem.

6.  Tah na branku v Chovatelských potřebách

Na růžku dostal eM balíček, ve kterém byla maska psa a stovka. Jak správně tušíte, neoctly se tam náhodou. eM v masce retrívra vchází do Chovatelských potřeb, zatímco jste schování v křoví a doufáte, že tam nebude nějaká útlocitná zákaznice s čivavou, co eMa sejme podpatkem, nebo zavolá rovnou policii. eMův poslední úkol zněl předat peníze pro sbírku na jeho psí příbuzné v nouzi a říct si o kopeček játrové zmrzliny. A jak už správně víte, ta se podávala právě ve vedlejším parku.

Shrnutí za eMa? Největším překvapením prý bylo, že u nás ve výčepu točí fakt dobrou dvanáctku. A potom řekl něco, čeho bude za rok škaredě litovat. Prý to čekal po úvodním výkopu Kristýnou ještě horší. Takže – nemáte někdo náhodou telefon na Ukrajince s dodávkou, co by byli ochotní podílet se na takovým malým neškodným únosu?

A novým maskotem Chovatelských potřeb se stává...

Nad dopisy čtenářů: Světové centrum řešení proroka Uga

Komentáře pod posledním postem mě donutily popřemýšlet o vás, mých čtenářích. Prý jste zvláštní lidi, říkal Galahad.

Všechny ty roky mé špatně kontrolované závislosti na psaní díky vám urodily nejen spoustu dobrých tipů, rad, nasměrování, pár osobních srazů, ale i tak pozoruhodné a nedostatkové věci, jako jsou náušnice z mamutoviny, domácí konopná mast, nebo kamarádka F.

Co na to říct? Prostě díky. Navíc to vypadá, že se čtenářská bublina dobrých skutků nafoukla už do globálních rozměrů. Jak jste si mohli všimnout v komentářích pod minulým postem, čtenářku Aishu natolik zasáhla hloubka mých příběhů, že mi nezištně nabídla pomoc svého magického přítele, proroka Nosa Ugo. (Nebudeme si tady na nikoho ukazovat prstem. Ale ti z vás, kdo mi svého osobního proroka ještě z jakýchkoliv důvodů nenabídli, by se nad sebou právě teď měli zamyslet.)

Protože kdo jsem já, abych si mohla dovolit odmítnout upřímně míněnou pomoc?

Své nové přítelkyni Aishe jsem tedy obratem odepsala:

Milá Aisho,

tvůj komentář na blogu jsem četla jedním dechem. Manželův spolupracovník je prohnaná ničemnice a nedivím se ti, že nemůžeš zapomenout, jak obnovit bolest. Díkybohu za tvého přítele, který má blízké vztahy s magií. 

Děkuji ti za tvou nabídku a doporučení. Zvažovala jsem, zda navrátit ztracenou přítelkyni z dětství, pohlavní chorobu, nebo raději fybroid? Nakonec jsem se rozhodla poprosit tvého magického přítele o pomoc s navrácením našeho domácího mazlíčka, pavouka Zbyňka. Jako pozorná čtenářka mého blogu jistě víš, že nám utekl před dvěma týdny a od té doby jako by se po něm slehla zem. 

Budu se těšit, až budu i já moci svým přátelům hrdě napsat, že je náš Zbyněk zpět. Za to stojí všechny bylinky, kořínky ï zaříkání. S důvěrou Tvá Psice“

Aisha už se bohužel zpátky neozvala, přestože by mě zajímaly šťavnaté detaily manželovy nevěry. Zato se mi ozval přímo její magický přítel, sám velký Nosa:

Dobrý den, jmenuji se Prophet Nosa Ugo a jste vítáni v mém centru řešení .... jak mě můžete pomoci přivést zpět se svým psem, nejprve bych chtěl získat vaše celé jméno a jméno  i vašeho psa, abych mohl zkontrolovat, v čem je problém, a vrátit vám odpověď.

Popravdě, čekala bych, že prorok ze světového Centra řešení bude vědět, že se v úvodní poptávce psalo o ztraceném pavoukovi a ne o psu. A vůbec. Potřebuje kvalifikovaný prorok vědět, co mě trápí? Nenosí Nosa Ugo na firemním tričku placku "V ZÁCVIKU", stejně jako poštovní úřednice? Vnitřní pochyby jsem si rychle zakázala. Zřejmě drobné nedorozumění vychází z délky mezikontinentálního optického kabelu, jenž nás propojuje a ohromujícím počtu všech dalších klientů, kteří zkrátka potřebují účinné řešení stejně jako já:

Dobrý den pane Ugo!

jsem moc ráda, že jste se mi tak rychle ozval zpátky. Moje celé jméno je Jana Nováková. Co se týká našeho psa, za jeho největší problém lze označit fakt, že již zemřel. Celým jménem se jmenoval Brit a žil 17 let, což je na labradora velmi slušný výkon, jak jistě uznáte.

Obávám se však, že po tak dlouhém životě si sám Brit již nebude přát být přiveden zpátky a jsem si téměř jistá, že o jeho doručené ostatky nebude mít zájem moje matka.

Ale možná jde jen o drobné nedorozumění. Ztracený domácí mazlíček je totiž pavouk. Jeho celé jméno je Zbyněk. Pavouk Zbyněk byl ochočený, chodil se k nám mazlit do postele. Miloval banány a mléko. 

Mohl byste prosím zkontrolovat, kde se Zbyněk nachází a vyřídit pozdravy od celé rodiny pro našeho psa?

Děkuji za vaši ochotu! Jana Nováková

Tenhle mail jsem Ugovi napsala spolu se smíchem vykuckanými doušky kávy dnes ráno, proto se dnes sice neradi, ale bohužel neodvratně rozloučíme s tím, že neznáme magické kořínky, ani malé oběti, které mi dopomůžou ke Zbyňkovi, stejně jako si pomohla Aisha k manželovi. Můžeme společně jen doufat, že se k ní spolu s mužem nenavrátily pohlavní choroby. 

Ale. Už příští týden o eMových narozeninách a snad se dočkáme i Zbyňkova hrdého návratu ze světového centra řešení. Stay tuned!

Zázraky pod modřínem

Minule jsme skončili ve vagónu Českých drah, kde to mají s klimatizací podobně jako to měl můj děda s třemi fungl novými páry vlněných papučí ještě s vánoční hvězdou na krabici: Studeného vzduchu by mohlo být dost, ale byla by ho škoda, když máme ještě všichni dost kyslíku o teplotě 35 stupňů s příchutí psího pižma a potu, nad kterým dávno ztratily kontrolu i antiperspiranty s hlinitou solí.

A ve speciálu „jak napsat post v extrémních podmínkách“ budeme pokračovat i dnes. Po mé pravé straně stojí Karlík. Bystrý dítě, který to jednou někam dotáhne, minimálně na zdánlivě žoviálního vyšetřovatele, co z vás vytáhne pravdu i za cenu, že kvůli tomu ohne ústavu základních práv a svobod. 

„A tetó“, začíná Karlík vyšetřování a systematicky přejíždí ukazováčkem po touchpadu notebooku, čímž vytváří v textu dramatické efekty a přesmyčky. „Copak to zase píšeš? Zase něco pro toho naštvanýho chlápka, kterýmu jsme se dovolali se Žmurem, když jsme si půjčili tvůj telefon jako vysílačku?“ Po tomhle úvodu se ke mně zpravidla shluknou i další členové šestihlavého dětského gangu. Někdo se ptá, jestli se dá v zavřeným notebooku topinkovat chleba, někdo jezdí s myší jako s autíčkem a Čičman nad tím vším zpívá zvonivým hláskem „Pásli ovce Valaši, při betlémskej salaši“. 

Všechno je to jen o srovnání. Myslím, že snažit se o psaní v tom vlaku bez klimatizace to bylo vlastně nakonec docela fajn. Někdy přemýšlím i o tom, jaký by to bylo psát během waterboardingu. Možná docela příjemný, pokud by to bylo bez dětí a bez koled.

Ale potom je tady spoustu dalších věcí, které byste museli vidět na vlastní oči. Les, kam se ještě neprokousal kůrovec. Stará studna s nejlepší vodou na světě. „Mně teda nechutná“, přerušuje mě teď Žmur, který jako jediný ze zírajícího gangu umí číst. „Napiš, že je málo chlórovaná.“

Máte to mít, ale hlavně jsem vám chtěla napsat, že svět je o srovnání a taky o okamžicích, které si zapamatujete až do konce života. Vím, že si za pár let nevzpomenu na moření, utrženej kabel od myši a pravděpodobně ani na vánoční koledy. Ale do konce života si budu pamatovat na to, jak jsme šli večer se Žmurem ke kapličce čekat, až za námi dojede eM.

Když jsme vycházeli, bylo to léto jako od Boženy Němcový. Babička na lavičce pod lípou, snopy obilí a chvějící se horký vzduch. Potom se přes slunce převalily první težký mraky. „Já ti nevím, jestli spíš obludně nezmokneme“, říkám to na rovinu, ale Žmur mě uklidňuje, že u kapličkou stojí modřín, pod kterým bylo sucho i po minulý velký bouřce. „Úplně suchá hlína, chápeš to?“ rozumuje Žmur. „To asi proto, že je tam ten svatej obrázek.“

„Hm, to jsem si sebou mohla vzít ten utrženej kabel a myš, jestli by to nesrostlo, když se tam dějou zázraky“ utrousím zas já a potom začne pršet. Něžně. Postupně víc. Dobíháme ke kapličce. Nakonec se nad námi zformuje černá deka na obloze, jako když nad vámi přelétá hejno holubů a všichni se vám na povel vyserou na hlavu třikrát za vteřinu. I ta bouřka je tady jako od Boženy Němcový!

Nejspíš vás stejně jako mě nepřekvapí, že se žádný zázrak se suchou prstí pod svatým obrázkem nekoná. Všude kolem nás lejou proudy vody, unáší bahno a mravence, do toho všeho hřmí a Žmur mi zařve do ucha: „Skrč se!“ 

Zakryje mi hlavu a záda svou bundou. Sedím na bobku, objímám jeho ledový nohy, hýkáme spolu smíchy a vím, že právě tyhle chvíle stojí za všechny urvaný kabely a falešně zpívaný koledy na světě.

Za druhý zázrak se dá počítat, když se ze zatáčky vynoří stříbrná Astra a za pár sekund už vytváříme rozpitý louže na sedadlech. „Já jsem to věděl už zdálky, že jste to vy" kroutí hlavou eM. „Věděl jsem, že nikoho jinýho by nenapadlo schovávat se v lijáku pod děravým modřínem, když je za zatáčkou dvacet metrů od vás zakrytá autobusová zastávka!“

Návrat velkého Zbyňka

Jestli tento týden postrádáte vaši pravidelnou dávku křivdiček a sebelítosti, hodí se na vysvětlenou napsat, že jsou děti od minulého pátku na chatě. Čtete správně, jde o každoroční týden bezdětné reality show, kdy jsme s eM vytrženi z přirozeného prostředí sourozeneckých hádek, rozházených spoďár po parketách a v noci nechodíme na záchod se zapíchnutýma sněhovýma vločkama Disney Frozen v chodidlech.

Ze začátku máte problém uvěřit. Když jíte sladkosti, schováváte se. Ve vlastním bytě, smutný. Když máte sex, schováváte se. Když začne protivnej vetchej plyšák zpívat svoji odrhovačku „Boby je kamarád, pojď si s Bobym hezky hrát“, schováváte se. Ale pak vám dojde, že jeho nouzová páka na debilní písničky se spustila jen díky tomu, že je pod polštářem, na kterým máte sex. Týden bez dětí!

Je to krátká životní etapa, na který není zajímavej jen sex, od toho máte jiný blogy. Zajímavá je na něm proměna našeho ekosystému a návrat původních biologických druhů.

Pouhých pár dnů stačilo na to, aby se zazelenala většina pokojových rostlin (vyzařují děti přirozenou radiaci, nebo květinám nesvědčí zálivka z rozpuštěných vodovek?). V koupelně se nesměle začínají tvořit souostroví růžové plísně, na kterou si ještě vzpomínám z dob spolubydlení s Houbičem. I tenkrát se dělo tolik zajímavých věcí, že se uklízelo jen před ohlášenou návštěvou. A když jsme u návštěvy, nesmím z našeho repatriačního seznamu vynechat našeho ochočenýho postelovýho pavouka Zbyňka.

Zbyněk se od ostatních členovců odlišuje tím, že mu v jeho prodloužené míše chybí ten základní instinkt, díky kterýmu drtivou většinu hmyzu nezabijete prostým máchnutím ruky. Strach a rychlost. Zbyňka si můžete představit spíš jako morbidně obézního hráče dětského basketbalového týmu. Sedí na střídačce, zoufale se nevejde do školního dresu a s bezprostřední vděčností se od vás nechá pozvat na zmrzlinu. Nezapadá do svý taxonomický karmy. Je to jedinej pavouk, jehož přítomnost jsme s eM. odhalili díky tomu, že nadzvedává přikrývku, když k nám večer jde do postele (true story!)

Naposled jsem ho viděla, když mu Žmur postavil vězení z Lega. Potom náhle odešel, stejně jako rýmovník na okně. Těžko říct, jestli se urazil a vyskočil z okna, nebo teď jen vylezl z úkrytu, odkud ho vysekali řemeslníci při výměně oken. Jistý je jen to, že už druhou noc jsem se probudila s něčím chlupatým, co si to šine přes můj obličej. Že je to Zbyněk, jsem odhalila až za svítání, kdy jsem chlupáčka odhodila na eM a zblízka jsem s vědeckým zaujetím sledovala, s jakou důvěrou pokračuje v chůzi přes jeho pootevřené rty. Už jste slyšeli o tom, že každý z nás tímhle způsobem sní šestnáct pavouků za noc? Nemyslím si. Zbyněk je jen jeden.

Doufám, že jste dnešní obzvlášť napínavý příběh docenili. Vzniká za jízdy ve vlakové soupravě Českých drah, což bývá zárukou autorsky plodného prostředí. Navíc nefunguje klimatizace, takže tu všichni sdílíme jen jeden slabý wi-fi signál, páchnoucího jezevčíka a spoustu, spoustu potu. Příště si povíme o tom, kolik rozdílů najdete mezi bezdětným týdnem a týdnem se šesti dětmi na chatě a ještě o trochu později o tom, proč jsou letošní eMovy narozeniny v režimu přísného utajení. Stay tuned!

Plasťáky

Znáte tu větu, která odstartuje řetězec reakcí, obvykle apokalyptických rozměrů? Třeba takový to: „Právě jsem si udělala těhotenský test“, „Revize jízdenek“, nebo „Nevíte někdo, kam zmizela ta chytrá modelína?“.

Náš pan domácí to odstartoval takhle: „Rozhodl jsem se, že vám nechám vyměnit ty starý vokna. To budete koukat, jak se vám to bude koukat!“

O tom, že budeme koukat, jsem vůbec nepochybovala. Jedinečnou podívanou totiž nabízely v podstatě všechny pokusy o oživení našeho bytu. Vzpomeňme třeba na nenápadnýho chlápka, co přišel na revizi kotle. Před odchodem tvrdil, že je kotel „čistej jak slovo bóži“, ale zapomněl zmínit fakt, že černý mastný prach vyklopil z kotle přímo do lamelovýho botníku pod ním.

Naše výměna oken začala tak, že přišli v únoru dva chlápci s metrem a potom se několik měsíců nedělo nic. A to až do předvečeru Dne D, kdy se majitel rovzpomněl nás informovat, že přijdou na druhý den v osm ráno řemeslníci. Vlastně je to nejlepší postup: Nestihnete se nervovat, že budete mít všude prach a špatné vztahy se sousedy. A já se mohla těšit, že se na svůj páteční home office konečně nebudu cítit osaměle.

Moji páteční společníci se opřeli do zvonku už v 7.15, což mě naplnilo obdivem. A na tyhle šikovné hochy, co dřou na náš HDP v hodinách, kdy běžný obyvatel Prahy sedí leda tak na záchodě s kartáčkem na zuby v puse jako já, na ty my si stěžujeme jako na flinky a šlendriány. Tsss.

Brzy se však ukázalo, že to s honěním HDP v časných ranních hodinách nebude zas tak horké. „Dobrý den, kafe máte?“ ptá se přepadle menší z nich, kterého budeme z nedostatku invence nazývat Jardou. „Pro mě rovnou čtyři lžičky“ seznamuje mě se svou kofeinovou závislostí Franta. Oběma jsem přihodila bonusovou lžičku navíc, ať to máme všichni rychle za sebou a diskrétně nechala hochy s okny o samotě.

Podle zvuků, které se z vedlejšího pokoje linuly, byste čekali, že Franta s Jardou v kofeinovým rauši načrtli a sestavili buldozer z kuchyňských spotřebičů, který se jim povedlo uvést do chodu a právě pracují na odstranění obvodových zdí našeho domu. Řekli byste to i podle oblaku prachu, který se vznášel pokojem jako jejich svatozář a kusů omítky rozmetaných po pokoji. „Normální proces“, komentuje Jarda a Franta dodává zlomyslně poznámky o tom, že si tady někdo pěkně zauklízí.

Fajn, to by se všechno pod normální proces dalo zamést, kdyby k nám otevřenýma dveřma nevběhl výčepní z naší půlhvězdičkové hospody Na Růžku. „Ste se“ (nádech-výdech, k nám do pátýho patra ještě nikdy nevyběhl) „zbláznili, ne? Co se to tady jako děje?“ Jarda s Frantou se podívali na mě. „To tadyk pani…“

„To tady pan majitel“ opravila jsem Frantu, „se rozhodl, že nám vymění okna.“

„No já jen, že si zákazníci dole na zahrádce stěžujou, že maj omítku napadanou v pivu a pana Bartoně trefila ňáká hrouda přímo do ramene!“ zahulákal výčepní a podle hučení rozlíceného davu na chodníku měl většinovou podporu.

„A má pan majitel vůbec úředně potvrzenej zábor chodníku?“ tasil na mě bojovně krabičku cigaret a jednu tím elegantně vyklepal.

„Jé, tady se může kouřit. Moh bych k cigárku poprosit ještě vo jedno kafíčko?“ zeptal se Franta bez skrupulí.

Kouření jsem zakázala, dala vařit vodu a povolala majitele. „Ne, zábor nemáme. Samozřejmě, že nechceme, aby si štamgasti stěžovali na čistotu sklenic. Ani nechceme vidět rameno pana Bartoně. Tady pánové si to přijdou udělat… kdyže máte volnej termín? Ém, za měsíc.“

Takže máme jako správný styleři prázdninový design našeho sladkého domova na měsíc dotažený až do posledního detailu. A jak správně předpověděl pan domácí, koukáme, jak si to koukáme!

Všimněte si rustikálních cihel po obvodu rámu, odkazujících

se na prázdniny u babičky na venkově. Nebo ve squatu.

Hodný, zlý a ošklivý

„A tu ptáček poznal, že kdo má velké smutné oči – ten není zlý“

Alois Mikulka: O smutném tygrovi

„A kam se chystáte na prázdniny vy?“ Zeptala se učitelka znalecky protřepávající kelímek dětského šampáňa při loučení s předškoláky a Čičman jako stachanovec hrdě prohlásila: „Do Ostravy! Maminka nás chce vzít na prázdniny na šachtu.“

Asi vám ani nemusím popisovat vyděšené pohledy lidí po konfrontaci s tímhle plánem. Moje máma třeba prohlásila, že je to jsou zase ty moje nápady, plnit nevinné hrudní košíčky uhelným prachem a metanem, protože pro mámu je bio hazard i muzeum hornictví na Landeku. Muzeum děti přitom zaujalo hlavně skupinkou Rusů, kteří se ztratili v jedné z bočních šachet a vyvolali u našeho hornického průvodce zával lokálních vysokokalorických vulgarismů. Žmur je po prohlídce zapsal do turistického deníku, aby nezůstaly nikdy zapomenuty, takže další trapné chvíle čekám na začátku září, až se učitelka zeptá, jak na těch prázdninách bylo.

Naše cesta havíře pokračovala přes Třinecké železárny do Beskyd, konkrétně malé vesničky pod Javorovým vrchem, kde Žmur konečně mohl sundat kšiltovku z obličeje, kterou nosil v Třinci ostentativně jako respirátor a tím mařil veškeré mé snahy o krátký přízvuk a zamaskování vysmívaného faktu, že jsme přijeli z Prahy.

Najít pronajatou chalupu nebyl problém. Byl to ten zdaleka nejhlasitější pozemek, jaký byste si na klidnou rodinnou dovolenou přáli. Na zahradě sebou smýkala (ráda bych použila slovo pobíhala, ale to by si nesměla zuřivostí užírat vlastní ocas) bestie (ráda bych použila slovo pes, pokud by nešlo o šlachovitého MMA zápasníka, co se tvářil jako kříženec ukrajinského vymahače dluhů s pásovým rypadlem).

„Nebojte, on je hodný“, vítá nás majitelka panství a zavře Vymahače tou dobou už v anafylaktickém šoku z naší návštěvy do jeho privátní oplocené zahrádky s boudou. „My dneska odjíždíme pryč, ale zítra ho přijede Dcera nakrmit. „Asi bych ho nepouštěla být vámi…“ dodala a obě jsme zachmuřeně sledovaly, jak Vymahač vztekla škube klacek na třísky.

„Děti, tohle je velmi nebezpečný bojový pes“ říkám po jejím odjezdu metr od plotu a snažím se nenápadně zajistit vrátka drátěným okem, dokud je Vymahač v boudě. „Nechoďte k němu a nestrkejte prsty přes plot“ a připadám si přitom důležitě jako ošetřovatel na aligátoří farmě.

Druhý den popíjím na trávníku kávu Brazilka z místního polského supermarketu (a je nejvíc lokál, protože chutná i vypadá jako rozemletá briketa), když do mě zezadu vrazí divoké prase, překulí do polohy embrya a než se stihnu vzpamatovat a zapnout čidla rovnováhy, olíže mi celý obličej. „Jé, vy už jste se skamarádili“, mává na mě od branky Dcera. „Tak to vám ho můžu nechat puštěného. Granule má v misce, nashle!“

Sednu si a otřu si obličej do rukávu. Podíváme se na sebe s Vyhazovačem oba s lehkou nedůvěrou. Vyhazovač se zastydí za svůj projev slabosti a jde radši k brance chladnokrevně zeštěkat dvojici matek s kočárky na turistické stezce. „To je strašný, takovýho vraha za plotem. A paní dělá, jakoby ani nebyl její. To jsou ty nezodpovědný lidi, co si pořizují bojový plemena“, halekají matky schválně nahlas, aby přehlušily kvílení batolat a Vymahačovo drásající volání po krvi neviňátek.

Potom něžně přinese Čičman pohozeného plyšáka a rozprostře se pod stolem tak, aby nám všem spravedlivě ležel na nártech. Vymahač byl přijat do smečky.

Byly situace, kdy jsme spolu nesouhlasili. Třeba když jsem ho našla vyvaleného na posteli, nebo když si klohnil zadek a potom někoho z nás po svém oblíbeném způsobu převalil a ulízal, dokud jsme se nepřestali bránit. Ale nikdo a nic nás už nemohlo přesvědčit, že tohle je to nejvíc dobrotivé a ušlechtilé stvoření hned po Matce Tereze.

Dokud jsem ráno nevyšla na zápraží se svou kávou Brazilka, předem připravená na možnost, že jako obvykle skončím na zemi s trávicím enzymem o příchuti natajno sežraných hoven jen bůh ví čeho, rozetřených přes ksicht až do vlasů. Ale nikdo nepřišel.

„Vymahači?“

Nic. Utekl?

„Vymahači!“

Někdo vykoukl z boudy a zatvářil se hodně provinile.

A pak zaječela Čičman. V rohu zahrady leželo něco, co mohlo být v minulém životě kočkou. V přítomném okamžiku to byl spíš kožešinový límec.

Přemýšlela jsem, jaké z toho plyne morální ponaučení, když Čičman plačtivě dodala: „V noci tu řádila smrt! Ještěže se nic nestalo Vymahačkovi!“

Asi se to přece jen fakt pozná, když přijedete z Prahy. I bez toho respirátoru z kšiltovky.