Pojďme si povídat o vnitřních pocitech

 

Víte, co je zvláštní? Když mi bylo deset, vůbec mi nebylo blbý před našima lhát. Lhaní rodičům patřilo mezi oblíbený zájmy všech mých vrstevníků. Lhali jsme skoro o všem, co jsme dělali venku. Taky o tom, kam zmizela čokoláda na vaření, o původu nový díry na teplácích a samozřejmě o školním prospěchu. Myslím, že už jsem vám tady jednou psala o tom, jak jsem mámě půl roku nalhávala, že chodím na balet, ale skutečný masterpiece byla lež o chození na obědy do školní jídelny. Za ty jsem inkasovala peníze od čtvrtý třídy až do posledního ročníku na gymplu a neprovalilo se to dodnes. Bůh chraň Psici, aby se máma nenaučila smysluplně používat internetové vyhledávače, amen.

V té době jsem si myslela, že mám na lhaní právo. V osmdesátkách se vás nikdo neptal, jestli se cítíte být jedním se sedmdesáti dvou pohlaví, na vaše postoje k veganské stravě ani na traumata z porodu. Tresty se pohybovaly na škále moralizujících přednášek odrecitovaných zvýšeným hlasem, poslechu mámina nesnesitelného ječáku, záhlavců až po domácí vězení. Případně všechno dohromady podle závažnosti odhaleného deliktu. Být rodičem v té době vyžadovalo zdánlivě neškodnou prostoduchost poručíka Colomba kombinovanou s rafinovaným sadismem Hannibala Lectera.

Ale žijeme ve dvacátým prvním století, žejo. Na všechno máme padesát mobilních aplikací, seberůstové vzdělávací skupiny a ostropestřec mariánský v tabletách. Proto si i Psice řekla, že bude své děti vychovávat úplně jinak, v respektu a vzájemném dialogu.

Což docela ujde s osmiletou holčičkou, ale s jedenáctiletým Žmurem hovory o svých vnitřních pocitech začaly narážet na barikádu houstnoucího odporu k pravdě a upřímnosti.

„Jo, vlastně. Potřebuju, abys mi podepsala, že se ve třídě vybírá šedesát korun na divadlo“, zmíní Žmur příhodně, zrovna když mám nejvíc práce s chytáním opět uprchlé Julie, toužící po prožrání tunelu k plukovníkovi Angreštovi kdesi pod náma.

„Ale klidně to stačí až ráno, když máš teď tolik práce“ nabízí ochotně.

„Nene, to je dobrý. Dej mi tu žákajdu na stůl“, odpovídám přidušeně ve snaze nacpat se za ní pod postel.

On mi ji vlastně nedal, uvědomím si v deset, když už Žmur spí spánkem spravedlivých. Zalovím v aktovce a nalistuji rubriku Sdělení rodičům:

„O přestávce hází mandarinkami.“

„O přestávce hází hruškami a zasáhl spolužáka do hlavy.“

„O přestávce hází jablky. Plýtvá v projektu Ovoce do škol.“ vysvětluje třetí poznámka původ létajícího ovoce.

„Chybí podpisy rodičů u poznámek!“ lakonicky oznamuje čtvrtá poznámka ukončení programu Ovoce do škol a Žmurovo nečestné a nesportovní odhodlání promlčet tuto kapitolu jednou provždy. U téhle poznámky je v kolonce pro podpis rodičů špinavým ukazováčkem připlácnutý papírový obdélníček s neobratnou napodobeninou mého podpisu. Aha, tak proto nutkavě potřeboval nový lepidlo.

Představte si to jako pokus Františka Ringo Čecha o falzifikát Mony Lisy.

Přičemž z podstaty věci musí být pod nalepeným čtverečkem původní verze. Natolik příšerná, že neprošla ani v očích tak zoufalého padělatele, jakým Žmur bezpochyby je.

A co je opravdu šokující: parafa třídní učitelky vedle falza spokojeně stvrzuje, že se paní Psicová konečně obtěžovala zajímat se o školní povinnosti svého syna. Evidentně mohou lidé trpět ještě horší roztržitostí nebo oční vadou, než kam jsem to dopracovala já.

„Pojďme si popovídat o svých pocitech“ vyzvu Žmura na druhý den a podle jeho vyvrácených očních bulv je to ještě horší trest, než když se moje máma rozpřáhla k fackovacímu odpalu.

„Já si teď připadám zaskočená a podvedená. A ty?“

„Mhm.“

„Ten podpis je strašnej.“

„Ehmum.

„A proč jsi mi to neřekl?“

„Muhmum.“

Začínám nabývat přesvědčení, že mluví dialektem jihočínských Hmongů.

„Můžu už jít?“ ukončí Žmur náš deep talk o vnitřních pocitech překvapivou češtinou.

„To jsme si pěkně popovídali“ míchám lžičkou horký kafe, a pak si v něm opařím rty.

Poslední dobou se snažím najít každý den tři důvody k vděčnosti.

 1. Vypadá to, že budu celou pubertu oproštěna od celé komunikace se školou minimálně ze strany jednoho dítěte.

2. Pokud karma opravdu funguje, třeba se mi jednou vrátí i pár dobrých skutků.

3. Jaké štěstí, že dnešní děti neplatí školní obědy v hotovosti!

A za co se stydíte vy?

 

V pubertě jsem se nejvíc styděla za svůj nos. Připadalo mi, že vypadá jako chřípí ukrajinského obráběče kovů nebo nějaká součástka z bagru. Dnes se víc stydím za svůj pracovní notebook, který by stačilo pokropit a vzejde z něj dýňové políčko ze všech mých oblíbených bulek s tykvovými semínky. A taky za to, že mě nebaví dělat si manikúru, a pak mám ruce jako soustružník z kyjevské továrny na tanky. Jak vidíte, nějaký ten východoslovanský komplex ve mně zůstal dodnes.

Po deseti letech jsem dostala neopakovatelnou příležitost plnohodnotně se zastydět při předání našeho starého bytu. Pan Řehoř je majitelem vinohradského činžáku a pokud si ho představujete jako nedbalého elegána z literární kavárny, tak jste úplně mimo. Nenosí ani norkový kožichy a kubánskej doutník v koutku, což ho šlechtí. Pravděpodobně je stejně starej jako já, ale mentálně byste ho tipovali na osmdesát. Motto pana Řehoře zní: „proč kupovat nový, když starý ještě neshnilo?“ a jeho životní leitmotiv je úspora peněz za každou cenu. Což se odráží na všem – od jeho zchátralého zevnějšku po stejně zchátralý a zatrpklý vnitřek našeho domu, který by mohl svými oprýskanými zdmi směle konkurovat vyhlášeným urbexovým lokalitám v Pripjati. Fyzicky si pana Řehoře můžete představit jako kunu navlečenou do vekslácké plísňové džínsky. Včetně charakteristického pižma a faktu, že by se na noc nejradši prohryzal do vašeho auta a tam se stočil do klubíčka pod zahřátý motor, aby se ušetřilo za topení.

To znamená, že jsem při předání klíčů byla připravena čelit komplikacím.

„Tak vítejte u vás doma“ pozdravila jsem ho a začali jsme spolu procházet uličkou hanby.

„Koukám, že jste si vymalovali koupelnu na zeleno, mno to byl teda nápad“ pokyvuje pan Řehoř stejně zklamaně, jako bychom na zeď nasprejovali vulgární nadávky namířené na jeho matku.

Kauce -2000 Kč, cinkne mi v duchu cenovka.

„A tady si dal pan manžel hrazdu na cvičení“ pokračuje Řehoř teskně. „No já mám taky hrazdu, ale takovouhle, to bych si teda nekoupil. Ta musela stát peněz – a těch peněz na její odstranění!“

Kauce -3000 Kč. Cink.

Tušila jsem, že zlatý hřeb večera bude odhalení naší dřevotřískové obývací stěny v barvě mahagonu ze sedmdesátých let, které jsme něžně přezdívali „husákovka“. Řehoř ji na naše četné intervence odmítal vyhodit už před deseti lety, ačkoliv ji mohl výhodně odprodat Muzeu komunismu. Žádné jiné zájemce by nenašel.

„A co ta obývací stěna?!“ chroptí Řehoř tónem křesťanského světce probodnutého kůlem. „Myslíte ten polep? To jsou azulejos, tradiční portugalský vzor, přinášející štěstí do každého domova. Výrobce garantuje snadné odstranění“ snažím se neříct, že ta stěna byla zoufale ohyzdná i v raných devadesátkách.

„To mi zabere hodiny a dny, aby z toho byla zase HEZKÁ stěna“ hlesne Řehoř.

Kauce -5000 Kč. Cink.

„Tahle parketa mi přijde ošoupanější než ta druhá“ plynule přejde k dalšímu bodu na seznamu zklamání a křivd.

„Žili jsme tady deset let a už při nastěhování byly zralé na výměnu“ pokrčím rameny.

Kauce -1000 Kč. Cink.

„Na druhou stranu jsme vám vybavili koupelnu novou skříňkou a vyměnili jsme celý záchod, stejně jako baterii“ zkouším přejít do protiútoku.

„K tomu vás ale nikdo nenutil. Vždyť to ještě sloužilo…“ povzdychl Řehoř a kdyby mohl, vrhne se do kontejneru jako potápěč, aby si mohl přivinout svou starou záchodovou mísu k hrudi.

Kauce +0 Kč. Cink.

Na konci bytu jsem spočítala hodnotu všech výčitek zhruba na 20 tisíc. „Tak já vám tu kauci vrátím“, zahučel Řehoř neochotně. „Ale nebude to zadarmo, dva tisíce vám srazím. A podepíšete mi tady tyhlenc dokumenty o převodu energií. Pošlu to ještě dnes večer.“

Ale neposlal.

Místo toho dnes pípla SMS: „Kauci nevrátím. Prošel jsem si byt zblízka a odhalil další skryté nedostatky. Doufám, že to chápete“.

Chápu. Prostě šlo jen o to, abychom podepsali převod energií místo (pro něj) nevýhodného ukončení smlouvy na elektřinu a plyn, rychle vypadli a ušetřilo se za vrácení peněz. A stydím se za to, že mi to nedošlo hned. Nezávisle na nutkání po krevní mstě: jaká úleva je být od kuního muže a jeho husákovky pryč!

Stěhovací příručka pro mé budoucí já

 

Jsou věci, který se strašně rychle zapomínají. Probdělý noci, kdy do vás v posteli kope z jedný strany nerudný novorozenec a z druhý strany jeho vzteklá kolika. Ranní redbull, o kterým se laktační poradkyni neříká. Přesvědčení, že vaše dítě bude chodit na velkou za křeslo ještě v patnácti (a že za to může konzumace kofeinu během kojení). Uplynul rok a půl a my jsme na to s Emem normálně zapomněli. Pozorovali jsme Žmura, jak si osaměle postrkuje vláček po kolejích a říkali jsme si, jak by bylo pěkný, kdyby si měl s kým hrát. Jak s druhým děckem nejsou skoro žádný starosti. Prásk – a za další rok už Žmur vyváděl, že mu těžce nenáviděná sestra oslintává koleje, Em se chodil vyspat do práce a já si koupila kofein v tabletách. Jeden z mnoha failů lidského mozku.

Ale tentokrát na sebe vyzraju. Tenhle manuál je pro tebe, budoucí Psice. Připraven k použití kdykoliv se přistihneš při myšlenkách na další stěhování

1. Rovnou stěhovákům řekni o 150 krabic

„Třicet krabic? Neblázněte, kde bychom vzali tolik věcí?“ smějeme se nabídce stěhováků. Abychom jim na druhý den zavolali, jestli by nám, ehm, mohli dovézt ještě 10 dalších. O den později už je mi blbý volat, takže se spolu s vinohradskými bezdomovci nořím do hlubin kontejneru na papír a přetahuji se o tu nejpevnější lepenku.

2. Okamžitě přestaň kupovat prostěradla

Tohle je syndrom, na který by měl Freud jasný názor. Sama ale netuším, proč se na mě při vybalování skříně s povlečením valí nekonečné úhledné balíčky prostěradel. Jako, co jsem si myslela? Že budeme provozovat nějaký satanistický rituály, obřízkovou ambulanci nebo velkotisk Turínských pláten?

3. Pošli děti k babičce

„Nalevo budu dávat věci na vyhození a napravo ty k přestěhování“ začínám selekci, za kterou by mě Mengele uznale poplácal po rameni.

„Napravo!“ hlásí děti u rukodělných výrobků „ovoce na míse“ z kurzu keramiky, připomínajících zkroucená varlata na chirurgickém odkládacím tácku.

„Napravo!“ nařizuje Žmur u zmuchlaných manuálů lego sérií, který by z jeho obrovské krabice nedal dohromady ani Rain Man.

„Napravo! Mami, jak se můžeš vůbec takhle ptát? Lilinka není rozbitá, je postižená!“ útočí Čičman na city a pevně sevře v náručí plastový mimino s počmáranou hlavou a bezvládnou rukou bimbající na gumičce.

Neveselým výsledkem třídění je, že se na levé hromádce choulí několik kamenů, sojčí pírko, nakřáplá sada dětského nádobí a plyšová myš. „Chudáček myšička, koukejte, jak se tváří!“ vykřikne Čičman a vecpe ji do poslední krabice nacpané k prasknutí hliněnýma varlatama. Mengele by byl zklamán.

4. Jestli si myslíš, že máš svůj systém, tak jsi úplně mimo

„Mamííí, a kam jsi mi zabalila plavkýýý?“ kňourá ráno Čičman. Aha, ty máš vlastně ve středu plavání, vybavím si mlhavě, ale navenek zachovám organizovanou tvář.

„Stačí se podívat na moje systémově popsané krabice“ odpovím a na další kňouravé vyžádání za ní dorazím k naší posvátné hoře Říp, tyčící se uprostřed ložnice. Abyste si nemysleli – já teda systém mám. Problém číslo 1. ale je, že stěhováci tyhle krabice půjčili asi stovce lidí před námi. „ZAVAŘENINY-NEKLOPIT!“ „OSUŠKY“ nebo „STANDŮV BORDEL“ jsou popisky jen jedné strany jedné ukázkové krabice.

Za problém číslo 2. si pochopitelně můžu sama. Moje kódování je totiž mnohem rafinovanější než explicitní poznámky vystěhovalců před námi. Sestává se pouze z prvního písmene pokoje a typického artiklu. „A ty plavky teda mám v P1, P2, nebo P3. A v P1-R nebo P?“ ptá se Čičman zmateně, a kdybych byla programátor, střelím se do spánku nebo se oběsím na datovém kabelu. „Asi bude jednodušší, když ti napíšu omluvenku“ navrhnu, když tahám místo plavek z krabice pátý prostěradlo jako při iluzionistickém vystoupení.  

5. Chceš si ušetřit čas a vypustit emoce? Rozbij to hned!

„No to si děláte srandu“, diví se Žmur, když si v kuchyni s Emem házíme talířem. „Ale s mým modrým tohle dělat nebudete!“

Fakt jsme s ním neházeli. Žmurův modrý oblíbený se rozbil až když jsem tu kurevsky těžkou krabici s talířema (bystřejší z vás už si samostatně doplní kódování KU_T) nesla na Říp a povolilo dno zalepený nekvalitní lepící páskou.

6. Nedávej věci na bermudskou skříňku

Dole v baráku máme dřevěnou boudu stlučenou původně asi pro kočárek, ze které se stala červí díra. Cokoliv na tu skříňku položíte, bývá okamžitě pryč. Stačí se otočit. Kávový servis, sbírka časopisů, gramodesky nebo Evžen Oněgin v originále. Sortiment bývá pestrý a jediné, co se od vás vyžaduje, je být ve správný čas na správném místě. Tak tenhle úžasný vynález sousedské recyklace a solidarity bohužel změnil svůj směr.

Večer jsem na skříňku položila přebytečné hrnce. Ráno stály vzorně seřazený před naší rohožkou spolu se sbírkou cédéček. Jako po divokým večírku, kdy si domů přivedete úplně nový kamarády, o nichž nikdo netuší odkud se vlastně vzali. Příště je vezmu radši ke konťákům na výměnný lepenkový obchod s bezdomovci.

7. Už žádné další pokusy s potravinovou fólií

Koupila jsem obrovskou roli potravinové fólie. Konkrétně „Tšista metrů, to můžete obalit všéécko odsud až na Jišák“, což je strukturovaný prodejní argument našeho oblíbeného prodavače z vietnamské večerky.

Ze začátku byla s potravinovou fólií legrace. Děti si do ní obalily nohy a taky jsme s ní obalili půlku komody. Pak ta mrcha začala dělat naschvály a trhat se na kousínky. Znáte to, když blbě ustřihnete lepící pásku. Tohle je mnohem horší. Cupujete z toho kousíčky plastu, vidíte všechny ty pytlíky ve velrybách a Gréta vás nenávidí. Mrmláte nadávky a děti Emovi s potěšením bonzují, že mluvíte sprostě.

8. Polovinu z těch 150 krabic použiješ na úplně cizí věci

Pak někdo zazvoní. Zrovna, když se vám podaří kus toho plastovýho hajzla namotat na komodu. Přede dveřmi je majitel domu a zjebe vás, ať přestanete jednou provždy dávat svý věci na bermudskou skříňku. Do náruče se vám snaží nacpat úplně cizí pokojovku.

„To ale není naše“ bráním se asi dost chabě. „A co je tohle?!“ sykne majitel a usvědčí vás vyčítavým pohledem na hrnce a cédéčka zaparkovaný u dveří.

Žeru červy

Za týden se stěhujeme. Po de-se-ti letech. Stihla jsem se zasáknout do počmáraných stěn našeho bytu i do futer, kde jsou tužkou vyznačený úsečky růstu našich dětí. Myslím, že jen těžko pohledáte zarputilejšího mentálního důchodce, co by měl stejný problém nacpat svých pár věcí do krabic a odtáhnout o pár čísel dál.

Než k nám přišla nová paní křečková, chovatel mi dal na cestu jednu dobrou radu. „Kupte jí červy“ řekl mi mezi dveřmi naléhavě. „Když bude nějakej psychickej problém, na červa vždycky slyší.“ Protože jsem se odmítla podílet na domácím velkochovu živých červů, zbaběle jsem ve zverimexu zakoupila chrastící pikslu hnusu. Obsahuje sušený červy, rozlámaný součástky sarančat, brouků a vlastně ani nechci vědět čeho všeho dalšího. Vůbec by mě v té halloweenské směsi nepřekvapily ani sušený filcky nebo klíšťata.

Pokud nepočítám mezi psychický problémy žraní betonu, od kterýho by Julču neodradila ani smažená tasemnice v trojobalu, měl chovatel pravdu. Zachrastění uschlých červů se u nás doma stalo tajným signálem, po kterém se paní křečková vynoří se záhadných úkrytů typu zásuvka s ponožkami. Ochotně přiskáče a s nadšením si napěchuje do své lícní torby hlavu pakobylky, zatímco se zbytek rodiny dáví.

Občas hraju s dětma Uno nebo pokera. Ale už ne o peníze. Je to nevýchovný a hlavně nemorální. Skoro vždycky přijdu o všechny drobný. Nově vítěz určuje poraženému úkol. Nebudu vám sem ani psát kompletní výčet činností, který na vás vymyslí děti v předpubertálním věku. Myslím, že bude pro ilustraci bohatě stačit můj poslední debakl.

„Ale, ale…kdopak nám to prohrál?“ šklebí se na mě děti jako baziliškové.

„Klidně půjdu dělat dřepy nebo kliky“ nabízím férově. „Ale už nebudu jíst tu hnusnou chilli pastu se sójovou omáčkou, protože nechci mít vyžraný díry v jícnu.“

Děti čestně slíbí, že to nebude pálivý a že toho bude jen lžíce. Na oplátku musím slíbit, že budu mít zavřený oči.

„Mixit, oříšky a krevetový chipsy“ hádám při křupání párty směsi, co chutná, jako když vám někdo hodí do lopatu štěrku do úst. Snažím se jazykem vybrat kus oříšku, co se mi zasekl mezi zuby.

Což bylo nejspíš sarančí stehno. „Chcete tím říct, že mě krmíte chrastící pikslou?!“ snažím se potlačit dávivý reflex. A taky touhu se vrátit v čase do minulosti a trvat na striktním celoživotním používání kondomů.

Takže ano, až sem jsme prosím dospěli. Žeru červy. A navzdory slibům chovatele to žádný psychický problémy neřeší. Venku je hnusně a v komoře se vyčítavě  hromadí stěhovací krabice. Přišel čas.

Noví sousedé

 

Poslední dobou se cítím jako táta, když mu máma v jeho nepřítomnosti tajně vyhodila jeho zhroucený, flekatý a nesnesitelně nemoderní křeslo a vyměnila ho za sexy a bohužel zcela bezemoční model. Táta tenhle komplot své nejbližší rodiny a místní nábytkářské společnosti nesl psychicky dost těžce. Uklidnil se až za pár měsíců, kdy nové křeslo působením fyzikálních a chemických vlivů jako je celoročně línající kocour a vybryndaný kafe, začalo konečně vypadat jako jednovaječné dvojče uneseného nábytku.

1. Noví sousedé v novým bytě

Za dva týdny se stěhujeme. Je to třetí termín stěhování, se kterým už nic nehne. Zažili jsme během rekonstrukce všechno: Hnusnou práci. Zmršenou práci, kterou si po sobě pan Vasilenko musel opravovat. Zmršenou práci, kterou si po sobě nikdo neopravil, protože už na to není čas. (Svým způsobem to zvráceně připomíná korporátní projekty). Když jsem byla v Malešicích naposledy pro souhlas se zavedením internetu, dostala jsem od správce domu mohutnýho zjeba za řemeslníky a víkendový vrtání do betonu. 

„Paní Kudláčková, co bydlí pod náma, na mě v sobotu zvonila čtyřikrát. Dovedete si vůbec představit, co to znamená?“ řval na mě ukřivděně správce a mně se okamžitě vybavila pleskající sloní chodidla našich dětí. Znamená to, že paní Kudláčková bude opřená o zvonek nejméně třikrát do týdne, zatímco jí budu do její ozubené tlamy tyranosaura cpát moučníky a slova omluv. Ne, že bychom měli dobrý sousedy teď. Ale když poslední dobou vidím jejich zachmuřené tváře a vzteklý kopání do popelnic, dojme mě to.

2. Noví sousedé ve starým bytě

Já jsem to věděla, naše děti to věděly, vy jste to věděli – jen Em tvrdošíjně doufal, že s odchodem Chrudoše zůstaneme u chovu rybenek pod vanou. „No neměli jsme se dobře?“ ptá se Em vyčítavě, když ve vysavači chrastí tajný sklad bobků a krmiva vybudovaný pod naší postelí.

Čičman se prázdnou židli po Chrudošovi snažila přeobsadit na volnou pozici pro psa. Jednu chvíli už to vypadalo, že se v opuštěný kleci se bude prohánět křeček s velkýma očima, který za pár týdnů začne štěkat a celá rodina bude překvapeně čelit faktu, že jsme si domů přitáhli čivavu.

Po svědivé zkušenosti s Kájínkem jsem pro tentokrát zatrhla i návštěvy zverimexů. Zapátrala u chovatelů a našla Její roztomilost, syrskou paní křečkovou s pracovním názvem Julie. Julie je čtyřikrát větší než Chrudoš, hedvábně měkká, voňavá, přehnaně úzkostlivá a naprosto nevypočitatelná. Čůrá mi na tričko a hrozně rychle zdrhá.

„Podvedli jste mě. Je to potkan bez ocasu!“ zachrčí štítivě Em, když uvidí slečnu Julii, jak zuřivě hryže do přepravky.

„Tohle že je mládě? A kam ještě vyroste?“ komentuje Žmur další dění, když Julie svalnatými pažemi rozrazí pootevřenou přepravku a sápe se na svobodu.

„Mamí! Žere to beton!“ zavřeštěla Čičman, když tvrdošijnou Julii vystrčila klacíkem zpod skříně spolu s odhryzanou hroudou zdiva. Něco mi říká, že jsme tu rekonstrukci vlastně dělat ani nemuseli.

Říkal tady někdo něco o betonu?

3. Noví sousedé v práci

Na konci léta odešel ke konkurenci můj kolega Marek z druhé půlky stolu. Asi je zbytečný vířit tady teorie, že odešel i mým přičiněním. Samozřejmě uznávám pár svých vad, abyste si nemysleli, že nemám žádnou sebereflexi. Mám dlouhý nohy, který často ilegálně překračují tenkou hranici našeho paravánu. Taky si občas potřebuju pustit hudbu do sluchátek (kdo ne?!) a klepat u toho do rytmu nohou, což vytváří fantastický virbl na celé pracovní desce. Když svačím nad klávesnicí, zní to z druhé strany paravánu jako vombat snažící se prokousat z výběhu. Tím jsem se vyčerpala a můžeme si říct, že nesmrdím, nežeru hnijící sardele a nekopu do cizích, omylem zatoulaných noh pod stolem, jako to s radostí činil můj bývalý kolega.

Když odešel, celej svůj první den svobody jsem poslouchala hudbu a měla u toho nohy prostrčený pod stolem skoro až k oknu. Mlátila jsem divoce do klávesnice, bez skrupulí jsem vymlaskla svačinu, zapila to vodou s bublinkama a krkla si. Tak chutná svoboda. Další dny jsem začala nenápadně anektovat území nikoho. Jako první jsem zabavila zdroje – nůžky a sešívačku, kterou Marek z nějakých chorobně lakotných důvodů nechtěl půjčovat. Potom jsem začala nenápadně posouvat paraván a rozšiřovat území své moci.

Zpráva šéfa o budoucím příchodu nového kolegy zastihla mé impérium v době největšího rozmachu. „Nechci ti do toho mluvit, ale asi to budeš muset TROCHU posunout“, vyjádřil se šéf distingovaně o 30 centimetrech čtverečních a volné židli, která zbyla z původního Markova pracovního místa.

Víte, mám kamarádku Světlanu, které je čtyřicet šest a žije sama. Jako kamarádka smím na návštěvě použít její místo na gauči a utřít si ruce do nesprávnýho ručníku. Ale jakmile to samé udělá její potenciální partner, vykopne ho. 

Chápu, že to nedělá naschvál. To z vás prostě udělá život a dostatek životního prostoru. Stačí žít nějakej čas bez ústrků, kdy vám lidi nevyhazujou křesla, nezvoní na vás, nečůrají vám na tričko a nekopou vám do holeně. Prostě si jen nejsem jistá, jestli se ještě dovedu přepnout do základního sociálního nastavení.

Rukověť kočičího detektiva

Za všechno může tahle vývěska.

Už zdálky je z ní poznat, v jak fancy čtvrti si to žijem. Na Žižkově si lidi za ztracenou kočku řeknou maximálně o litra. Ve Vysočanech je tržní cena ztracenýho mazlíčka okolo pětistovky a na Černým mostě se odměny za nalezení odložených mazlíčků pohybují spíš v záporných číslech.

„Pat-náct tyček“ vyslabikoval to Žmur a donutil mě okamžitě si opsat číslo. Patnáct tisíc je v životě jedenáctiletýho kluka něco jako doživotní jackpot. Částka, za kterou si koupíte falešnej vysokoškolskej titul a už vás na základce nikdy nikdo neuvidí. Částka, která se dá převést na závratně vysoké číslo lékořicových bonbónů, šunkový pizzy a nábojů do nerfky.

„Nechci se chlubit, ale shodou okolností jsem už jednu kočku z plakátu našla“ podotknu skromně a Žmur mě okamžitě nabere do týmu i celou pravdu o téhle historce.

1. Kočky používají falešné dvojníky k zametení stop

Toho prohnanýho kocoura jsem totiž v létě viděla sedět pod lampou, na který byl vylepenej inzerát „HLEDÁME MOURKA“ Nepovažuji se za nadprůměrně bystrého člověka, ale tohle je jako zakopnout o zlatej valoun velikosti fotbalovýho míče. „Seď tady a ani se nehni“ syknu směrem k tomu zvířeti a zaujmu pozici kroužícího orla, abych ho případně drapla do pařátů. Kocour se na mě líně podívá a začne si lízat kulky. Vytočím číslo z plakátu.

„A na nohách má takový ty bílý ponožky, žejo?“ potvrzuje si paní na druhý straně drátu.

„Tak to je zas ten druhej sviňák, co vypadá podobně. Říkám vám, že pod tou cedulkou sedává snad naschvál. Kolikrát já už se naběhala, že někdo volal a seděl tam ten falešnej dvojník. Ale díky, že jste zavolala a nashle.“

Pro mě je to jen potvrzení faktu, že kočky jsou démoni, který dělají divný věci jen z jediného důvodu. Žádná evoluce, ovulace ani feromony. Chtějí vás jen nasrat. 

2. Kočky se občas rozkládají, ale ne na textilní vlákna

Při pátrací akci v parku jsme našli jen jednu rozkládající se věc, která klidně kočkou být mohla. Taky hnědý tričko, u kterého jsme kočičí původ forenzní analýzou naopak vyloučili. Navrhuji nenápadnou detektivní pátračku v areálu u vodárny.

3. Kočky používají převleky

S kočkami to totiž může být úplně stejný jako s panem Bříškem, výčepákem z naší hospody v přízemí. Dobromyslná švejkovská tvář a oleštěný tesilky, do nichž je zastrčená zapraná košile obepínající prvotřídní pivní mozol. Pan Bříško těm chatrným tesilkám taky nevěří, proto je jistí kšandami. Kdyby nebyl tak tlustej, dali byste mu pětikorunu.

Z nějakého důvodu se máme s panem Bříškem rádi a vždycky se přehnaně srdečně zdravíme, což v Emovi vyvolává jisté podezření. Nedávno jsme s Emem pana Bříška potkali před otvíračkou. Že šlo skutečně o něj a neopětovaný pozdrav směrem ke mně, potvrdil jen Em. Pan Bříško totiž vystoupil ze své audiny, oblečený v saku, čistý košili a kožených botech a já ho nepoznala.

„Prostě se s tím smiř, nachytali jsme ho v civilu, než se stihl převlíct za postavičku z Pivrnce“ okomentoval to Em a ve mně v tu chvíli něco umřelo. Jako když zjistíte, že Mikuláš je ve skutečnosti vaše máma.

4. Prolezte kočičí ghetta a no-go zóny

Ale k tý drahý kočce, ať už vás nezdržuju. Máte plno lepších věcí na práci než pokrastinovat na blogu. U vodárny je pražské kočičí ghetto. Někdo jako Marta Kubišová jim tam stloukl boudičky a každý den dostávají od lidí krmení. Je to takový ostrůvek punku a toxoplazmózy mezi nafrněnými činžáky. A podle mé teorie najdete většinu pohřešovaných mazlíčků právě tady. Kam jinam byste se vydali vy, kdybyste měli plný zuby lososových kapsiček s omega mastnými kyselinami z norské farmy, lezení po značkovém škrabadle nebo vám bezprostředně hrozila kastrace?

Tady jsou večírky jako za starých časů, kdy byly kočky ještě šelmy. Hulí se šanta a máte velkou šanci chytnout pohlavní nemoc, otěhotnět nebo vyzvracet chlupy z potkana. A nikdo vám za to neřekne ani bé, natož aby vás kvůli tomu popotahoval na terapii u kočičí psycholožky.

5. Neprozrazujte svou tajnou identitu ani cíl mise

Když dorazíme na místo, už tam čmuchá konkurence. „Hledáte něco?“ utrhne se důchodkyně vyzbrojená granulemi v síťovce a nedůvěřivě si nás měří podezíravým okem, zatímco nakukujeme do zahrady.

„Ale, jen jdeme okolo. Vlastě tak trochu hledáme jednu ztracenou kočku“ odpovím ledabyle.

„Tamtu bílošedou, žejo? Tu drahou!?“ udeří bába hřebíček na hlavičku. „Tak ta tady nejni, taky ji hledám.“

Takže jestli vám můžu jako zvířecí detektiv něco poradit, vykašlete se na to. Dělají to všichni!

Mimochodem, takhle poznáte ztracenou kočku
z méně prestižní pražské čtvrti.

Dohazovačka

 

Minule jsme u Dominika Filipa odstartovali čtenářský kroužek fosilní literatury, dnes můžeme rovnou navázat ultimátní klasikou. Božena Němcová, Babička. Právě tahle kniha je prý důvodem, proč generace Z se čtením skončila navždy a sjíždí videa na TikToku.

Po Koránu a Mein Kampf patří Babička do první trojky nejkontroverznějších knih světa. Vesnická selanka napsaná rukou ženy s čerstvým monclem pod okem od manžela. Neobjektivní vyobrazení vztahů mezi šlechtou a plebejci. Gender nekorektní, věkově diskriminační. Sotva padesátnice v nejlepším věku, ve kterém mají ženy řídit firmy a plánovat první umělé oplodnění, je tady v roli nezdravě spořivé seniorky odsouzené jen k hlídání vnoučat, šíření nevědeckých hoaxů a obsedantnímu hromadění odpadků včetně kůrek od pečiva.

Kapitola O Viktorce byla prostě jasnou volbou pro jeden z pochmurným zimních večerů na návštěvě u našich. Původně jsem si myslela, že zaujme jen Čičman, která je ve všem po mně. Babička ale tajemným magnetismem přitáhla i Žmura. Jen si dal záležet, aby to navenek nehltal stejně jako Čičman.

Trochu jsem se bála, aby hlavní okruh dotazů nesměřoval na černého myslivce a vojenské konflikty napoleonských válek. Jeho císařská výsost odpustí, ale tohle téma je pro mě stejně zakletý jako národní obrození.

To se díkybohu nestalo, protože děti mnohem víc zaujal škapulíř a funkce dohazovače, který Viktorce domlouval svatbu s mladým Tomšem.

Škapulíř bude každopádně prvním předmětem, který si oba vyrobí v novém roce. „A co se tam tak dává?“ ptá se Žmur a já si rozvzpomenu, že jsem kdysi měla podobný váček od mé babičky, obsahující vysušenou zaječí pacičku a ampuli s jeruzalémskou prstí. Hlavně se mě neptejte, kde k těm proprietám moje babička přišla. Já ji měla za bigotní katoličku, ale dost možná běhala s kámoškama nahá po lese a s výskáním odsekávala zajícům končetiny sekyrkou. Nebo odkusovala? Jestli byla ta hlína zrovna z Jeruzaléma jí taky nemusíme úplně věřit, zvlášť při jejích častých pochůzkách na maloměstský hřbitov. Stejně podezíravý a fascinovaný byly moje děti. Je trochu smutný, že si u nich člověk vybuduje trochu respektu jen jako potomek starýho satanistickýho rodu.

Institut dohazovače jsem jim popsala jako vymřelý obyčej, dokud jsem po návratu do Prahy nezašla pro večeři do Alberta.

„Á, losůsek, brambory a zelenina, to jste hezky vymyslela“ pochválí mě prodavačka za invenci.

Když si balím nákup do tašky, markuje víno pánovi za mnou.

„No vidíte, bílý víno, to se akorát hodí k tý rybě, co má tady pani!“ komentuje nadšeně další položku na pásu. „Nechcete se spolu domluvit na večeři? Ukažte – dyť vy byste se k sobě i hodili!“ 

Situace neodvratně spěje k tomu, že si prodavačka vyžádá vzájemnou výměnu telefonních čísel, zatímco bude dav ve frontě skandovat „Pu-su, pu-su!“

Pán postupně rudne a flekatí. „Já se vomlouvám, na mě doma čeká manželka“ vycouvá z toho jako gentleman. Miluju prodavačky, co žijou příběhy svých zákazníků. Dělala bych to taky. Ale v tomhle případě jsem byla fakt vděčná, že se pán neotočil jen pro kondomy.

Jedenáctiny

 

Za dva dny to bude jedenáct let, co se narodil Žmur. Když uvážíme, že v té době byla slušná nabídka legračně levných nemovitostí, ČSSD vyhrávala jedny volby za druhýma a surfovalo se na WAP portálu, vychází z toho chudák Žmur spíš jako pterodaktyl v čestný vitríně Národního muzea než úsvit nové generace.

Narodit se na Silvestra hodinu před půlnocí je super nápad. Spolu s vybuchujícíma rachejtlema jsem si připadala jako dobře protřepaná láhev šampaňskýho, ze který má vylítnout zátka. Ale nevylítne, takže po dvou dnech halucinací z nevyspání jsem vnímala nabídku císařskýho řezu jako jackpot. Včetně dárku na rozloučenou od anestezioložky „a teď malou odměnu pro maminku“, kdy mi porodu do kanyly pustila něco, díky čemuž jsem se vzbudila až dopoledne s bolehlavem a provinilým pocitem jako po vánočním večírku. Kdo to vedle mě leží? A kde jsem zapomněla břicho?

Aktuálně je Žmur už vyšší než moje máma. Vede si tajnej deník, vede tajnej spolek ve škole a doma si zavedl tajnou agenturu AFP pro odhalování známek mimozemského života v našem bytě. Jeho jediným zaměstnancem je Čičman, zato generuje hustě popsané stránky v sešitku „Evidence nadpřirozených jevů“ vyskytujících se převážně v naší ložnici. Žmur vypadá jako zmenšenina Ema, po mně má smysl pro obskurní humor (včetně toho, že se někdy směje sám a ještě většinou není poznat, jestli se směje nebo brečí) a vnitřní žár pro matematiku zdědil po brněnský babičce. Po kom miluje arktické podnebí, netušíme. Jako každou zimu ale i tuhle s příchodem sněhu výrazně ožil.

Vsuvka. Když jsem byla malá, hltala jsem Pohádky ze zapomenuté země od Dominika Filipa. Nejde o žádný povrchní příběhy o princeznách (kterýma jsem opovrhovala), a retardovaných prosťáčcích z venkova, kteří si je brali za ženy (což jsem těm nafintěným kravkám vždycky ze srdce přála).

Pohádky ze zapomenuté země jsou něco jako kniha Genesis přepsaná Stephenem Kingem. Poslední holčička ve vesnici ztrestané černým morem se sklání nad smrtelným ložem matky. S pohřbem nafouklé mrtvoly, z jejichž nateklých mízních uzlin tryská černá krev, pomáhají trpaslíci. Později dívku na můj vkus bezcitně opustí kvůli postupující katolizaci v kraji. 

Nebo moje oblíbená: Vesnická stařena se intoxikuje při sběru nejedlých hub a podlehne alzheimerovským bludům, že se po její světničce potloukají chlupatí démoni a navíc kradou. 

Garantuju vám, že v téhle knize nikdy a nic nedopadne dobře. Někdy je to nahnutý – už si radostně mnete ruce, teď se to snad ani nemůže posrat. Prásk, autor nechá na poslední chvíli hlavního hrdinu umrznout v závěji, přijde mor, nebo to nejhorší, přijdou trpaslíci. Jak říkám, je to skvělá kniha a mám pocit, že mě nic nemohlo na neustále hrozící úskalí života připravit lépe. Možná bych bez ní neměla panické ataky, zato bych měla atrofovanou představivost a nehty okousané nudou.

Jedna z  pohádek je o sněhulích, bytostech z jiného světa. Sněhule přilétají v zimě, fascinované sněhem a ledem. Když k jedné z nich nedej bože začnete cítit něco jako city a pokusíte se s ní navázat s ní plnohodnotný partnerský vztah, dostanete od autora samozřejmě opět přes prsty. Sněhule umře, vám velmi pomalu a bolestivě vykrvácí srdce a do kraje přijdou žoldáci nakažení morem. 

O mrtvých jen dobře, ale myslím, že někdo ze Žmurových předků se Sněhulí prožil krátký, zato intenzivní vztah (než mu puklo srdce). Protože vždycky, když přijde počasí, před kterým bych se já nejradši na půl roku schovala do nory a hibernovala, tak Žmur vyběhne v euforii ven a udělá ve sněhu svýho andělíčka blaženosti. Ale takhle epicky rozmazat psí hovna, to by snad nedopustil ani Dominik Filip!

Odcházení podle Havla

Pamatujete si, jak jsem vám psala ty pomlouvačný řeči o hlodavčím seniorovi, že jo? Je to tak deset dnů, co Chrudoš omládl. Normálně pootočil kolem času, jako Přemek Podlaha kolotočem štěstí Mountfield. Stal se opět bezstarostným křeččím mládětem. Ať jsem se vrátila odkudkoliv, poskakoval Chrudoš na pryčně a chtěl se mazlit a dovádět. Bez ohledu na nejvyšší level roztomilosti to v nás zaselo stín pochybností.

Já jsem podezírala novej sáček krmiva. Přisypává snad výrobce do granulí taneční drogy? Jde o odvážné tvrzení, ale vezměte si ty dopady. Zfetovanej křeček vás považuje za životního partnera. Umazlil by vás. Rychle si vybuduje závislost a odmítá krmivo jiné značky. Vy jako spotřebitel máte doma veselýho a přítulnýho mazlíka jako z reklamy. Co na tom, že má rozjetý zornice a jeho chemická moč vytváří důlky do plastového dna klece. Vy jste spokojený, zvíře si žije svůj discopříběh a výrobce vydělává. Dává to děsivý smysl. A co přidáváte dětem do kornflejků, chce se mi jako matce zahrozit pěstí směrem k nadnárodním korporacím.

Je docela zvláštní, že s druhou teorií přišel zrovna Em, protože čestné místo největšího pesimisty v rodině patří odjakživa mně. Jestli teda chcete slyšet ještě horší tvrzení, než že mezinárodní producenti sypou mazlíčkům drogy do granulí, tak Em přišel s teorií posledního vzepětí před smrtí. Tedy stavu, kdy umírající v náhlém dobrém rozmaru odhazují berle, objednávají si na pokoj luxusní společnice a za uškudlený peníze na pohřeb nakupují letenky do Kostariky.

„Myslím, že umře“ pronesl Em truchlivě, když se mu Chrudoš úpěnlivě snažil popátý vlézt pod tričko a olízat mu břicho. S dětmi jsme se na něj podívali jako na babu Vangu, slepou a depresivní věštkyni z Bulharska.

„Proč by měl umírat zrovna teď, když začal žít?“ zeptala jsem se Ema. "A ještě před Vánoci?" ťukala si na čelo Čičman, podle níž je smrt o svátcích zcela nepravděpodobná. Žmur k tomu pohodově dodal, že Chrudoš odpoledne překonal svůj časový rekord v běhu za granulí. Což by jednoznačně prokazovalo spíše mou teorii, když už jsme u absurdních tvrzení.

V sobotu ráno Chrudoš nekřepčil u mříží s požadavkem na venčení jako obvykle. Z misky zmizela jen lžička pomazánkovýho másla, jeho nejoblíbenějšího jídla. Salátu se ani nedotknul. Nojo, dospává divokou noc, pomyslela jsem si. A druhý hlas v mé hlavě obratem dodal „Em měl pravdu“. Ale tyhle věci se nahlas neříkají.

Místo toho jsem se nahlas, s hranou bezstarostností nekrofobika, Ema zeptala: „Mohl by ses podívat, jestli Chrudoš spí?“ a odešla se zhroutit do vedlejšího pokoje. Když jsem z něj vykoukla, Em stál nad klecí s palcem dolů.

Umřel ve spánku, stočenej do klubíčka. Dal si na cestu svůj milovanej pomazánkáč a dost možná prožil svůj nejlepší týden života. Trhnul pár rekordů v běhu, olízal nás všechny na rozloučenou a svůj cit pro výjimečný data prokázal úmrtím na výročí Havla. Pozdravuj tam nahoře Chlupinu a díky za všechno, kamaráde!

Škrtám si ze seznamu dobrých zvyků: 2. Elementární slušnost

 

Pořádně navlhčit. Opatrně zanořit ostrý okraj zednické lžíce a po-ma-li-nku odtrhnout co největší kus tapety. Pokud se vám podaří odloupnout kus větší než metr, vyplaví váš mozek stejný množství dopaminu, jako když se vám v dětství podařilo oloupat mandarinku na jeden kus slupky.

V odstraňování tapet jsem fakt dobrá. Nechávám za sebou čistou zeď bez jediného nežádoucího vrypu, jemná chirurgická práce. Nechci se pochopitelně přehnaně chlubit, ačkoliv bych už mohla mít rozepsanej e-book s názvem „Proč jsou ženy lepší řemeslníci než muži“. Mohla bych ho mít rozepsanej, kdybych se už třetí podělanej den nesrala se zkrabatělýma rukama starý pradleny s tapetou tropického vzoru vyrobenou nejspíš z hajzlpapíru, protože její odstraňování postupuje po stejně velkých útržcích.

Pamatujete se na věštbu mé kamarádky Jany a jak jsem vám všem tvrdila, že naši řemeslníci jsou dostihoví koně? Rada, pod kterou by se podepsal i žokej Váňa zní: „Nikdy si nekupuj koně na internetu“. A druhá: „Když ti uteče kůň, musíš Taxis přeskočit sám“.

Když jsme se s našimi plnokrevníky domlouvali na termínu, tvrdil nám elektrikář, že rozvody jsou maličkost na pět dnů. Neřekl nám ale, že těch pět dnů bude rozprostřených zhruba v horizontu následujících dvou let, přičemž se počítá i jeho zjevení na půl hodinky odpoledne, během kterého přidělá jednu lištu a starostlivě si promne vous s povzdechnutím, že má ještě spoustu práce někde jinde.

„Jako kde někde jinde? Kdy se vrátíte?“ ptám se jako opomíjená milenka do telefonu a utírám si zbytky mokrý tapety do legín. Pan Vasilenko mi bez známky jakéhokoliv rozrušení slibuje, že dorazí v sobotu ráno na schůzku, u které má být taky i zedník a malíř. Jsou dvě hodiny odpoledne, v pozadí telefonátu slyším AZ kvíz a snadno si představím i ten měkkej gaučík a otevřený pivko. Měla jsem se hůř učit.

V sobotu s Emem zaspíme a dorazíme v 9 s provinilým pocitem, že někoho necháváme zbůhdarma půlhodiny čekat. V bytě ale kromě nás samozřejmě nikdo není.

Houstnoucí atmosféru rozjasní až do růžova vyspaná parta řemeslníků, co do bytu vpadne po desáté. „To nám to pěkně nasněžilo“ hlaholí vesele pan Vasilenko a okopává si břečku z bot, evidentně osvobozen od tlaku společenských konvencí se třeba omluvit. Malíř nepřijel vůbec, protože jeho slovy „si nestihl přezout auto, protože u nás musí furt hákovat a nechce se kvůli nám na tý mokrý silnici zabít“.

Během toho víkendu se rozhodlo, že se budeme stěhovat až na konci ledna. A taky jsme si s Emem řekli, že je na čase změnit strategii. Konec slušnýho chování, co do nás nadřely mámy, učitelky ve školce a lektor v tanečních. Nazrál čas zahrát si na hodnýho a zlýho policajta.

Od doby, co dělám divadelní improvizaci, mě do zlých rolí nemusí nikdo dvakrát pobízet. Umím se proměnit v tupou domácí kravku, sexuálního predátora a psychopata, ze kterýho vám bude běhat mráz po zádech i při nočním courání na záchod. Em si s úlevou vzal toho hodnýho.

Ještě to odpoledne jsem zavolala panu Vasilenkovi. Zhruba polovinu z tohoto telefonátu se pan Vasilenko opakovaně nadechoval a pokoušel se skočit mi do řeči, ale nedostal na to prostor. Na jeho konci jsme se domluvili na tom, že si udělá pracovní neděli a dodělá ty podělaný járky do zdi, na který se přijdu podívat v pondělí a pokud to nebude, zůstanu tam do jejich vyhloubení. Osobně. Na což mohl jen smutně pokývat, že tohle opravdu nechce.

V pondělí ráno volal Vasilenko Emovi, jestli by spolu mohli zajet pro keraštuk do stavebnin. Což byl samozřejmě krycí manévr pro projevy sympatií a chlapské solidarity. „Sem si všim, že máte hodně nervózní tu vaši pani. To asi doma moc klidu neužijete“ použije mě Vasilenko jako laciný ice breaker.  

„Pak vzpomínal na dětství v dětským domově. A jak je to náročný jít ze zakázky do zakázky, když máš artrózu v obou kolenech“ říká Em soucitně.

V tu chvíli mě došla skutečná velikost našeho soupeře. A že jsme prohráli. Prostě se v tom bytě bude vrtat ještě pár let. Občas něco udělá, ale častěji budeme trávit víkendy hledáním jeho biologické matky. Za pár let bude na kolečkovým křesle s lahváčem v ruce udílet rady jako kultovní pan Lorenc a já si ty drážky pod jeho vedením prosekám do betonu úplně sama. A víte co? Už chápu, proč lidi zadávají do Google dotazy „elektrické rozvody svépomocí“. To si ušetříte aspoň  karmu psychicky nevyrovnaný pindy.