Třídní hrůzky

 

Když jsem byla malá, se sadistickým úšklebkem jsem se těšívala, jak jednou budu chodit na třídní schůzky. Jak si na sebe navleču svůj nejlepší mohérovej svetr jako máma, nasadím si na ksicht ten nesnesitelně dospělej výraz, a pak budu doma svý děti hysterickým tónem usvědčovat, že o přestávkách hází namazanej chleba na strop a já to vím.

Z toho jsem dávno vyrostla. Stejně jako z přesvědčení, že si za výplatu budu kupovat opulentní množství barbín a maršmelounů.

Aktuálně spadly třídní schůzky na žebříčku popularity někam mezi preventivku u zubaře a čištění ucpanýho hajzlu. Nechce se vám, ale musíte. Stejně jako po těchto nezbytných úkonech se pak nějakou dobu přetřásá otázka osobní nedbalosti versus genetických dispozic.

Třídní schůzky obou dětí se většinou odehrávají stejný den, i když probíhají v odlišných vzdělávacích podnicích. Nejspíš na to existuje nějaká komise, která vyhodnotí počasí, postavení planet a obecný depresívní potenciál daného dne.

Pro nás doma to znamená, že si musíme rozdělit, kdo jde na Čičman a kdo na Žmura. Em na to má nějaký zvláštní smysl nebo to má v hlavě dávno propočítaný jako Rainman. Se 100% úspěšností chodí zásadně na schůzky dítěte, který je v daným kvartálu bezproblémový nebo dokonce na stoupající křivce své výkonnosti.

O (ne)úspěšnosti vašich dětí se přitom pochopitelně jako rodič nedozvíte, protože otázky i skrytě směrované na školu vaše děti odpálkují automatickou odpovědí: „jo, dobrý“, „nevím“, „nic“, nebo „jasně, že bych to řekl/a, kdyby to bylo důležitý“ (never ever).

„Ale po minulým fiasku si vybírám první já, na koho půjdu“ zabírám si u Ema, kterej ví. Ví, že si zase vyberu blbě.

„Už umíš dělit pořádně pod sebou?“ ptám se Čičman. „Jo, dobrý“ odpoví, aniž by si sundala sluchátka. „Koupilas mi něco ke svačině? Mám hroznej hlad.“ (protože určitě házela svůj krajíc chleba na strop, čtu mezi řádky).

„Nechceš si zahrát pexeso?“ jdu na to se Žmurem od lesa. „A když jsme u toho hazardu, hrajete ještě o přestávkách o prachy?“ „Nevííím“ zahučí Žmur. „Ale dostal jsem teď jedna mínus z elektrickýho obvodu“.

„Dobře, beru Žmura“ hlásím Emovi, který jen s úsměvem lehce pokrčí levým ramenem.

Poslat na schůzky Ema je v gender nevyváženém pedagogickém kolektivu jako poslat George Cloonyho na nákupy do DMka.

„Když mi učitelka potřetí opakovala, jakej udělala Čičman pokrok ve slovních úlohách“, už jsem jen skromně mávnul rukou. „Pak se rozplývala nad jejím slohem, ale to už ji začala okřikovat nějaká zoufalá matka, že ve třídě snad není jen Čičman“. Měli byste vědět, že mě přesně tahle duhová víla minule zpražila, jestli se s Čičman aspoň někdy učím a že má nejspíš poruchu pozornosti.

Dál už to Em nerozebíral, ale pravděpodobně ho pak úča vlákala do kabinetu pod záminkou prohlídky Čičmaniny vítězného linorytu na téma jaro, kde ho spolu s dalšími kolegyněmi krmila zabaveným proviantem žáků a lichotkami o jeho rodičovské výjimečnosti. Být chlap ve škole je tak jednoduchý.

Být ženou na třídních schůzkách a následných konzultacích je vždycky za trest. Učitelky mají stejně jako Em silně vyvinutý šestý smysl, konkrétně na to, co si o nich myslíte a kde přesně jsou vaše slabiny.

„Musela jsem ho podruhé přesadit“ cedí přes zuby češtinářka. „A ty jeho slohy, ta stylistika, ta úprava, ty neshody podnětu s přísudkem“ nespokojeně mlaská a mně se chce zařvat, že to má po Emovi, kterej by si to tady měl správně vyžrat do poslední hrubky.

„A ten jeho elektrický obvod? Co vám k tomu mám dodat. Napadlo by vás strkat si dráty do nosních dírek?“ hýří zklamáním fyzikářka.

Ale dno mého kalichu hořkosti jsem si olízla až u matematikářky. „Spoléhá na nějakou svou vnitřní logiku, která ho občas zrazuje. Asi se domnívá, že učit se vzorce je pod jeho úroveň“.

„A jak to myslíte? Jakože třeba objem krychle nespočítá jako, ém, O = a x b x c, ale že si to odvodí?“

„Vidíte, a tohle je přesně ono. Objem krychle se počítá jako V = a³. Aspoň už víme, po kom to má.“

Příště vsadím na Čičman!

Em na schůzkách

Psice na schůzkách

Cítíš ty pozitivní vibrace?

 

Právě teď vám vyvrátím všechny předsudky, co jste si vytvořili o mých urbexových výletech do polorozbořených baráků a pod zem.

Kdepak, i Psice si to umí udělat hezký. Dokonce jezdí do míst, která jsou vyhlášená svou pozitivní energií! O jednom z nich byste měli vědět, protože je jedinečný: Je to tak trochu urbex, tak trochu creepy a nejvíc pozitivní na tom všem bude, když pro Ema seženete veltlínský červený v místním vinařství Korbel. Že se mi poptáte, prosím pěkně?

Zbytky ženského kláštera Rosa Coeli najdete v Dolních Kounicích kousek od Brna. Je to ideální místo, když chcete nechat děti na den a noc v péči brněnských prarodičů, a přitom se za pozitivní energií neplahočit až na druhý konec republiky.

Zdroj vesmírné energie a nekonečný pramen lásky. Tak o tomhle místě mluví lovci pozitivních jevů, a taky web samotných Kounic. Protože co byste byli za město, kdybyste tenhle zázrak neprodávali aspoň za lidový vstupný. Ale co konkrétně tady vyzařuje, to vám nikdo nenapíše. Prostě jsme se tam museli vypravit sami.

Rosa Coeli dřív: Jeptišky v říji

Bavíme se o nejstarším českém ženském klášter ever. Ale co si budem, holky, to z něj ještě pořád nedělá studnici pozitivních vibes. Každá, která kdy pracovala v ženském kolektivu, mi to myslím odsouhlasíte.

Zvlášť, když za jeho výstavbou v roce 1181 stál jen jeden jediný mizerný důvod. Konkrétně ten, že někdo něco předtím pěkně posral. Ten někdo byl Vilém z Pulína, který se na svých vojenských výpravách tak trochu utrhl z řetězu a rutinní vraždění nepřátel si začal zpestřovat drancováním církevních staveb. Přes prsty za to dostal až od papeže. Vraždění prý cajk, ale za ty kostely musel založit klášter pro 100 panen.

Potom klášter dlouhá staletí vzkvétal, což jsou v příbězích starých staveb vždycky ty nejslabší místa. Znáte to – nekonečné vyjmenovávání nových fasád, přístřešků a architektonických stylů, co si mohli prosperující a nakynulí majitelé dovolit. Nevím, jak vy, já ale při podobných výkladech usínám stejně, jako když mi někdo monotónním hlasem vypráví o dramatickým výběru mezi 20 druhy kachliček při rekonstrukci koupelny.

Budím se až na husitský války. To je obecně silné téma a nezklame ani v Rosa Coeli. Klášter poprvé blafnul jasným plamenem a spadla mu střecha. Taky vidíte ty jeptišky, jak se rozutíkávají do všech stran za bimbání zvonu, kterýmu už hoří provaz? Ktož sú boží bojovníci…

A hlavní zápletka už klepe na dveře, žádná otravná pauza na detaily románské přestavby. V 16. století sem přijde nový probošt Martin Göschl, co má s katolickou vírou poměrně kreativní vztahy. Přestoupí na luteránství a ožení se s místní jeptiškou. Ostatní holky (jak jinak) nechtějí zůstat pozadu, a tak se spustí s půlkou přilehlé vesnice. Podle historických materiálů se proti bezbožnicím vzbouřili všichni obyvatelé přilehlé vísky.

Ale. Fakt byste se jako chlap ve středověku bouřil zrovna před vášnivou jeptiškou? O který navíc od jejích kámošek víte, že pod tím hábitem nenosí vůbec nic? Takže klášter v pomstě vydrancovaly rozzuřené manželky a zhrzení chlapíci, o které nezavadily ani ovulující řeholnice. Mimochodem, jednu z nich tam rovnou zazdili. Však vám říkám, úplná sluníčkářská svatyně.

Rosa Coeli teď: Řeholnice ve vrstvách a světýlka v zahradě 

Vlastně se toho na vývoj událostí dochovalo docela dost. Rozbořená gotická loď, ze které se místo na stropní oblouky díváte rovnou do nebe.

Rajská zahrada, asi nejkouzelnější část kláštera vůbec. Pokud je někde epicentrum pozitivní energie, přísahala bych, že je to tady. Na dvorečku obklopeném gotickým podloubím, opředeným břečťanem.

Dokud jsem nezjistila, kam se pohřbívaly nebožky řádové sestry. Jsou v podlahách chodeb, rovnou ve třech vrstvách. A nešlo o žádný stařenky sešlé věkem. Podle archeo průzkumu jim bylo okolo 30 let. Zvýšená úmrtnost prý souvisela se zdejším úsporným zvykem zatápět pouze v jediný společný místnosti. Takže tak trochu Frozen.

Co je tady oproti naší první návštěvě s Emem novinka, je možnost ubytovat se za poměrně mrzký peníz přímo v areálu kláštera. Máte pro sebe celu s křížkem a původním trámovým stropem.

A teď to nejlepší: Máte pro sebe možnost vyjít si po setmění na dvorek, zdvihnout těžkou závoru a proklouznout středověkou dřevěnou bránou do klášterní zahrady, tedy být v klášteře zvenčí.

Je to magie. Kvetou a voní tam stromy. Zdi kláštera vypadají jako festovní základna nějaké obrovské vesmírné lodi. Houká tam sýček! A když se na chvíli podíváte k zemi, rozblikají se okolo vás zelenkavě fosforeskující body. Věřte mi, že jsme je za vás podrobili vědecké analýze a kromě slimáka na zabahněných prstech jsme si z toho neodnesli nic. Možná to byly larvy světlušek, oči jeptišek, nebo místa, kde je možný vykopat poklady.

Na tomhle místě každopádně zjihne i ten sebevětší skeptik. Dlouho jsem se necítila tak dobře, jako o půlnoci pod chrámovou klenbou, s prsty zabořenými do jarní hlíny.

Jo, a když už tam teda budete, stavte se prosím vás ve vinařství Korbel a zeptejte se mi tam, kdy budou mít zase víno Večerka (Veltlínské červené). To jsme tam měli úplně poprvé a bylo to nejjiskřivější, nejlehčí a nejvyváženější víno, co jsem kdy pila (a nikde jinde jsme ho neviděli). Něco na tý energii prostě bude!

Tu pannu Marii vytesejte podle naší nejhezčí jeptišky.
A podle koho Ježíška, šéfe? Ém, tak třeba podle probošta.

Když Alzheimer, tak s Hopkinsem

 

Jsem hroznej hypochondr, ale to už víte. Kromě toho si o sobě taky myslím, že bych byla ultimátně poddajný médium na hypnózu. To kdybyste třeba náhodou věděli o nějakým kouzelníkovi, co svou poslední asistentku v boxu omylem přeřízl motorovou pilou. Možná bych mohla vystupovat i bez kouzelníka. Dovedu totiž zdatně zhypnotizovat sama sebe.

Na Netflixu je konečně Otec s Anthony Hopkinsem, za mě nejlepší podání Alzheimerovy choroby ever. Jste na sebe hrdí, že u filmů nebrečíte? Tady o svou plaketu otrlýho diváka přijdete nejpozději na konci, vsaďte se o balení papírových kapesníčků.

Anthonyho demence se nezrcadlí jen v chování příčetných lidí okolo. Pomocí časových smyček a chybějících scén se výpadky přenáší i na diváky, takže se můžete spolu s Hopkinsem upřímně rozčilovat nad tím, co zase sakra dělá ten nesympatickej chlápek na jeho gauči, a proč místo jeho dcery přišla domů úplně cizí ženská. Jednou se z těch vašich nesmyslů zblázním!

Jediná jistota jsou přitom vaše hodinky, který si schováváte spolu s ostatními poklady do trubky pod vanu. Proč? Protože vám je někdo neustále krade. A to je další skandál k nábytku, který vám někdo naschvál pořád přeskládává. Existenční drama na pár metrech čtverečních bytu, o kterým si myslíte, že je váš. Ale není. A taky film o truchlení dcery nad tátou, co pořád ještě žije.

Zkrátka klobouk dolů. Kdybych byla schopná odehrát tenhle výkon, chytla bych Alzheimera nejpozději do týdne, jako běžný lidi zánět spojivek. Mimochodem, věděli jste, že nejmladší pacientce českého Alzheimer centra bylo 37 let? A že se věk pacientů neustále snižuje? Doslova epidemie demence, bijí na poplach vědci.

To už člověka přinutí k zamyšlení, jak si stojí na svém osobním žebříčku kognitivních funkcí. S roztržitostí jsem na tom mizerně snad od narození, ale můžu vám říct, že od shlédnutí filmu Otec to se mnou jde vyloženě z kopce.

Začala jsem si totiž všímat nenápadných signálů. Příznaků, na které jsou bohužel lidé okolo mě zvyklí. Soucit? Zapomeňte, ani to s nimi nehne.

„Éém, můžeš mě prosím prozvonit? Někdo mi zase sebral telefon“ říkám třeba dětem nebo Emovi i několikrát týdně. Dotyčný většinou protočí oči a odsekne „máš ho určitě zapadlej za polštářem!“. A většinou tam fakt je. Ale kdoví? Možná si ho před nimi schovávám, aby mi ho nikdo nevzal. Třeba je nejvyšší čas začít si odkládat mobil a šperky za tu uvolněnou cihlu pod sprchovým koutem. Anthony to měl promyšlený.

Protože když už teda jsme tedy nakousli rodinný gaslighting: někdo mně nejspíš krade peníze přímo z peněženky. Pořád jen vybírám a všechno platím kartou, ale v peněžence mi zůstává sotva pár usmolených drobných.

Ale nejhorší je, když přijdete do práce, dobře no, s nalepeným mobilem před očima a z vašeho stolu mezitím vyházel krabičku houbovýho čaje. Taky ho utřel a drze si připíchl na paraván fotku úplně cizích dětí.

Jakmile jednou uvidíte démonicky šíleného Hopkinse, donutí vás to dívat se na ty neznámé děti na fotce jinak. „Hledáte někoho?“ zeptá se vás pak úplně cizí ženská podezřívavě, protože vypadám asi úplně stejně jako fantom korporátu. Legendární zloděj, který tady před lety kradl notebooky za bílýho dne.

A to už vám teda neomylně dojde, že nemáte Alzheimera, tadá! Jen jste v úplně stejný sekci, ale v jiným patře korporátu. Uf. Dokud mi nezazvoní mobil, ve kterým mi někdo začne nabízet pojištění a oslovovat mě jako paní Šiškovou. Zapomněla jsem snad svý příjmení? A do jaký šílený databáze jsem registrovala svý číslo?

Říkám vám, na nějaký filmy by měli dávat varování jako na cigarety. A já mám další položku do filmovýho blacklistu ke všem dílům Conjuring.

Spát si jak v hrobě

 

Někdy si vzpomenu, jak jste mi pomohli s výběrem záchodové štětky a zalije mě u srdce takový hřejivý pocit dojetí. Jako když si do výstřihu vylijete kakao z puntíkovaného hrnku od babičky.

Mít lidi, kterým záleží na čistotě vašeho záchodu, i když na něm nikdy neseděli! Mít lidi, co si na vás vzpomenou pokaždé, když uvidí štětku v Kauflandu.

Takže bych pro tento týden vynechala hluboký lidský příběh a poprosila vás ještě jednou o pomoc s takovou obyčejnou věcí. Kecám. Není obyčejná, protože se týká spánku. Bez kvalitního spánku pro vás Psice nebude psát hluboké lidské příběhy a vy tuhle chvilku času využijete pravděpodobně na mnohem horší věci. Efektem motýlích křídel pak navíc na druhém konci světa přejede autobus koťátko, nebo přestanou vyrábět pistáciovou Deli.

Takže k věci. Potřebuji novou přikrývku. Neříká se mi to snadno a už vůbec o tom nemůžu mluvit nahlas před mou současnou. Nechci to radši ani počítat, ale pravděpodobně je strašně stará. Je to totiž peřina na dvoulůžko, svědčící o nevyzrálosti nákupů na začátku společného bydlení s Em.

V té době to byla naducaná kráska a v posteli to s ní bylo jako v jakýmkoliv jiným vztahu, kde si chcete pro zpestření vyzkoušet trojku. Nejdřív to lidi příjemně spojí, ale po pár horkých nocích vypuknou ostré konflikty. K ránu jsem tak byla odhalená, opuštěná a třesoucí se na kraji postele buď já, nebo Em. Zajímavý je, že v pozici outsidera nebyla nikdy peřina.

Em funguje jako obaleč, který se do peřiny pomalu a nenápadně balí jako do palačinky. Já jsem o peřinu údajně bojovala loktem. Ale věřte člověku, co většinu noci válí sudy.

Dopadlo to, jak muselo. Naši obří peřinu jsem dostala já, ale Em si v tý době připadal s pokrývkou standardních rozměrů už ošizeně, takže si pořídil novou velkou plachtu a poměry se stabilizovaly.

Jenže mezitím moje naducaná kráska zestárla. Při poslední výměně ložního prádla mi navíc nemohlo ujít, že si ji z nějakých nečestných důvodů oblíbila taky křeččice Julie, takže je uprostřed trochu nahryzaná. Na jiných místech má nažloutlé fleky, o kterých jsem se nedávno dočetla, že jde o výkaly roztočů. Tady už i moje lakota a odpor ke konzumerismu naráží na své limity.

Jakmile mě tedy algoritmy Google a sociálních sítí jednoho dne rozložily tvrzením, že spím v hovnech, neztrácel se dál čas. Všechny další útočné kampaně měly jediný cíl: přesvědčit mě, že navzdory své pokročilé koprofilii jsem lidská bytost, která si zaslouží lásku a ještě něco mnohem lepšího: 

Přinejmenším přikrývku z kašmírských kůzlátek za dvacet tisíc. Anebo zátěžovou antistresovou přikrývku plněnou skleněnými kuličkami. V týhle peřině má podle vědeckých studií 88 % lidí hlubší spánek, delší fázi REM, stimulovanější limbický systém a serotoninu víc než laboratorní makak s kapačkou roztoku LSD v paži. Navíc podle vědců roztoči prokazatelně nežerou sklo, takže vám tu novou pěknou deku výhledově nikdo neposere znova. A měli mě.

Tady vidíte, jak jsem se za pár dnů změnila a může za to debilní Facebook. Dívám se s odporem na svou vlastní peřinu s dutými vlákny, která je mimochodem ve svém jarním květinovém povlečení stejně krásná jako za mlada. A místo toho pokukuju po šestikilové dusivé přikrývce nacpané střepy. Lidi jsou dneska schopný prodat vám fakt cokoliv.

Na druhou stranu: když je pryč Em, zabalím se majetnicky do obou našich peřin a je to slastný. Je to skoro tak boží jako ležet v hrobě. Sama si nejsem jistá, jestli pod touhle zátěží v noci necourám na záchod jen proto, že si užívám svou osmihodinovou REM fázi. Anebo proto, že se fyzicky prostě nevyhrabu z postele a tělo to po chvilce zápasu vzdá? Louže pode mnou ráno není, takže není ani důvod řešit maličkosti. Prostě se vyspím do ultimátního růžova.

Takže, prosím vás. Je tu někdo, kdo to se zátěžovou přikrývkou zkusil (a už nechce jinak?). Nebo kdo si ji objednal, teď má ve skříni 10 kilo skleněných kuliček a je mu to blbý vyhodit jen kvůli ceně? Nebo ji prostě neunese k popelnicím? Už dva dny mi chodí upozornění na nedokončený nákup. Ještě je čas vyprázdnit nákupní koš a napsat jim, ať už mi nikdy nepíšou. Anebo to odkliknout a spát si... jak v hrobě.

Kradu, kradeš, krademe

…to víte, že jsem to od Žmura chytla. Na vlastní kůži si teď můžu zažít, jaká je bolest „jako když ti dá někdo hlavu do svěráku“. Já bych to s dovolením ještě dopřesnila: „a pak do ní vší silou kopne.“

Spala jsem skoro 24 hodin v kuse. Píšu skoro, protože mezitím jsem chodila po bytě v předklonu a přísahám, že kdybych měla číslo na spřátelenýho veterináře, tak se nechám utratit.

Dneska odpoledne bolest konečně polevila a stávám se klasickým znuděným pacientem. Nic pořádnýho se kolem mě neděje, člověk si musí vypomáhat zpravodajskými servery, aby v té virové mlze pocítil aspoň záchvěvy vzteku nebo jakýchkoliv lidských emocí.

Třeba na iDNES se v tomhle ohledu můžete vždycky spolehnout. Prvním tupým úderem do spánku vám homepage řekne, že dnešní čtyřicátníky čeká důchod 12.000 korun. Sotva se rozkoukáte, knokautuje vás tvrzením, že COOP zavádí v supermarketech umělou inteligenci proti zlodějům. Fajn, takže budu chudá seniorka, který bude ještě k tomu všemu odepřený ukrást si těch pár mizernejch rohlíků nebo bavlnek na vyšívání tapiserie. Fakt díky za pokažený stáří, AI.

Krádeže patřily ke koloritu dětství. Nechci tady na nikoho z vás ukazovat prstem, tak ukážu na sebe. My jsme třeba s kamarádem chodili do místní Jednoty (budoucího COOPu) krást vitacity a nikdy nezapomenu na tu chuť kyseliny citronové, krve a hříchu, která se postupně vytvářela na odřeném jazyku a poleptaném patře.

Zhruba o deset let později jsem ve stejný Jednotě nastoupila v létě na brigádu s mou nejlepší kámoškou z gymplu a přišlo velký prozření.

„Holky, musíte mít oči všude a hlásit mi to!“ apeluje na nás provozní s pleškou a propocenejma koláčema v podpaží, když si nás předtím oficiálně pozval do svýho kamrlíku na sledování záznamu z kamer. Na snímku „Velká rumová loupež“ si s chichotáním vážíme hlavy na váze na zeleninu. Hned vedle nás si nějakej chlápek lifruje tři flašky tvrdýho pod bundu.

„Starej už šel? Vyndej mi tam z kastlíku dvoje Sparty, Péťo“ domlouvaly se potom po šichtě prodavačky, který na rozdíl od nás museli ostré pižmo zpoceného provozního snášet po celý rok. „A zejtra si vemu eště slunečník z tý akce na zahradní nábytek.“ Starej dobrej vitacit přišel o svou příchuť smrtelného hříchu, ale Starýmu jsme pochopitelně nic nenahlásili.

Zpětně bych ho jen chtěla vidět při měsíční uzávěrce, jak koláče z podpaždí prosakují až na záda a na prsa. A taky by mě zajímalo, jestli byli v TOP 10 nejlepších zlodějů zákazníci, nebo personál.

Pak je taky kategorie krádeží, co jsou spáchány na vás. Neříkám, že jsem nezažila pár, co fakt naštvaly. Ale byly i ty příjemný. Třeba když vám ze sklepa zmizí koloběžka v havarijním stavu, který se podlamují řídítka a v podstatě každá jízda začíná zavánět pasívní sebevraždou.

„Jaká škoda“, usmívala jsem se ještě dlouho při vybírání lepšího modelu v představách, jak se pod zlodějem celá konstrukce složí. Pak vám totiž nezbyde nic kromě naděje, že vám ji někdo ukradne dřív, než se na ní zabijete.

Pak si představte, že vás tyhle všechny zážitky připraví jediná AI se svými suchopárně zakotvenýma zásadama. Hologram Mirka Dušína.

Už jen když si čtu rádoby kreativní texty od GPT, tak vím, že jako stará budu psát na stroji. A chodit krást do zážitkových nakupovacích arén, kde si budu moct za mrzký poplatek nakrást tolik věcí, co se mi vejde do podprdy a bombarďáků. Vlastně se dost těším na všechen ten mainstream, ze kterýho se underground teprve stane.

Pomsta svaté Anny

O víkendu začaly jarní prázdniny a ve 13 jarních stupních jsme s dětmi odjeli na Vysočinu. Co si budem, skoro všechny naše jarní výlety bývají každoročně signifikantním důvodem, aby venku brutálně nasněžilo. Odškrtnout si můžeme i letos.

„A co je tam teda ještě zajímavýho? Ale jako doopravdy zajímavýho?“ dožadují se děti po cestě senzací, protože památník partyzánů ani esesácká chata ve skalách jim není dost dobrá.

„Třeba to, že součástí našeho penziónu je kaple. A ve Žďáře žil zdokumentovanej upír Ulrich, co místním lidem sál krev jako někdo tady v autě“ utřu děti a přes cestu nám skočí jelen jako znamení.

Kaple byla hned za zdí našeho apartmánu a usekla z něj dobrou třetinu. Člověk by za to uskromnění očekával od vysvěcenýho prostoru nějakej vděk – třeba svatozář obtisklou na zdi, buclatý andělíčky, co se honí kolem lustru, nebo aspoň pěkný sny. Ale to ne. Spolubydlící svatá Anna se ukázala být nesnášenlivou ženskou s PMS, která ve svým okolí jen tak někoho nestrpí. A už vůbec ne děti.

„Co to je za zvuky?“ Strneme někdy kolem jedenácté, kdy jsme začali konečně usínat. Z vedlejší kaple se ozve něco jako kopání do plechových vrat. „Já se bojím“ zařve Čičman, která měla svatou Annu přes zeď asi tak půl metru od svý postele a okamžitě se přestěhovala k nám. Zuřivá Anna kope do plechu celou noc, v intervalu zhruba jednou za hodinu. Ráno nasadila do kuchyně silnější kalibr. Pavouky.

„Fuj, tady jíst nebudu“ zavřeštěl Žmur, když na něj od lednice vystartuje obrovskej pokoutník a druhý nás šouravě přijde zkontrolovat od linky. Díky šikaně sv. Anny se celá naše rodina smrskne do prostoru manželských postelí. A když si tam šeptem naplánujeme výlet, zařídí si protivná Anča u šéfa, aby mrzlo a napadaly takový návěje sněhu, ze kterých už se v životě nevrátíme.

Což se nepodaří a Anna už se definitivně přestane ovládat. Pokoutníci lezou i ze sprchy, Anča kope do plechu už od setmění a celý to začíná připomínat Kinga. Zvlášť když se ze Žmurovy přistrčený postele ozve upír Ulrich. „Musím se schovat, honí mě s křížem“ zakňourá na vysvětlení Žmur a jde se oblékat. Po bližším ohledání má horečku jak kráva. „Tos přehnala“ pronesu směrem k výklenku a druhej den jedeme s hadrovým Žmurem domů.

A tak my si tady užíváme jarní prázdniny. Já louskám paraleny z platíčka a vařím čaje, Žmura v noci povolávají na křížový výpravy a vede bitvy se svýma vlastníma halucinacema. Nevíte někdo, jak si usmířit všechny svatý?

Kurz snížené citlivosti pro začátečníky a mírně pokročilé

 

Znáte fenomén vysoce citlivých lidí? Patří mezi ně Marie Veronika, píšou se o nich knihy a mají svůj vlastní institut. Vysoce citlivé lidi můžeme z pohledu mediální pozornosti zkrátka považovat za ošetřené pacienty po převazu, proto se dneska podíváme na jejich přehlížené souputníky na opačné straně spektra.

Nízko citliví lidé jsou něco na způsob medvědů, kteří v kanadských videích z domácích webkamer přilezou na cizí zahradu, sežerou kočičí granule nebo bačkory na rohožce, a pak bezstarostně skočí bazénu, zanechávajíc ho po sobě zamořený srstí, pižmem a parazity.

Tenhle typ lidí v podstatě nemůžete ničím potrestat ani poučit pro příště, protože většinou nepochopí jemné narážky, ze kterých vysoce citliví lidé následující dva týdny nespí. Což je úžasná výhoda, která vás v životě učí komunikovat napřímo. A taky dostávat upřímnou zpětnou vazbu, zejména v situacích, kdy o ní nestojíte.

Člověk by řekl, že tyhle lidi najdete schovaný jen po IT odděleních, skladech Alzy a v ordinacích patologie, ale to je vžitý omyl. Narazíte na ně i v obchodech.

„Hmh. Tahle barvička na vás teda zrovna nevypadá nejlíp, co? Vypadáte jak obří ředkvička, hehe“ utrousí prodavačka, co se poflakuje kolem zkušebních kabinek a odrazuje zákazníky od koupě. 

Oproti jejím úslužným klonům si najednou okamžitě sjedná mou pozornost. Jako jak, nesedí? Jakože je nějakej oficiální seznam lidí s povolením nosit fuchsiovou a mě z něj vyškrtli? A mohla bych ho vidět? To ti teda děvenko naschvál ukážu, jak já umím nosit barevný svetry. Po půl roce ho prodám přes Vinted, protože ta barva je fakt ujetá.

Živoucí nízkocitlivou ikonou pro mě ale stejně zůstává náš kolega Pavel.

„Mno, jak se jmenuje…. prostě taková ta malá tlustá s křivejma zubama“ odpověděl Pavel, když jsem se ho zeptala na kontakt na controlling, oddělení vzdálené vzdušnou čarou 3 metry a ohraničené jen papundeklovým paravánem.

„Proboha, je to živá bytost. Má milující rodiče a třeba chodí darovat krev, nebo zpívá ve sboru“ syknu na něj. „Tys to chtěla vědět, tak se na ní nemáš ptát“ pokrčí Pavel rameny a krkne si. Krkne si proto, že před nedávnem dojedl můj oběd, zatímco jsem se potřebovala jen napít.

„Už nebudeš? Mně tlustý nevadí“ zaloví Pavel zkušeně vidličkou v mém talíři a než stihnu odpovědět s plnou pusou sodovky, odnáší si tučnou kořist, ze který odkapává omáčka po běloskvoucím ubrusu. To se vypere.

Přesně takového mentora totiž potřebujete, když jedete na víkend a máma s vámi mluví přes děcko. „A řekni někdy mamince, aby tě vzala taky někdy ke kadeřníkovi, že nechceš vypadat jako ucouranej hipík, ale jako upravená holčička. Takhle bych střihla tu ofinku…. No a taky ji připomeň, aby si na tebe udělala víc času na procvičování násobilky a ještě mamince vysvětli…“

„Babi ale já nechci mít ostříhaný vlasy na blbečka.“ otočí se na mě Čičman s otazníky v očích.

„Už nebudeš?“ zeptám se mámy a naberu si kousek řízku. Stará dobrá Pavlova škola!

Omán: Voňavá země kadidla a počůraných myší

 

Teprve až při návštěvě arabský země si uvědomíte, jaká pohoda je kopat za křesťanskej tým. Ježíš mi trochu připomíná bývalýho šéfa Bohumila (to jméno je pravý), a není to jen plnovousem, co v té době rozhodně nefrčel jak před 2000 lety v Jeruzalémě nebo v současný hipsterský kavárně na Krymský.

Všichni jsme na našeho Bohumila Spasitele tak trochu pindali a dělali si z něj srandu, protože na každý poradě pronášel moudrá pojednání z byznysu a neustále se snažil náš tým snažil vysvobodit z otroctví jiné divize. Tuhle slavnou cestu podnikl suchou nohou samozřejmě jen on sám a nás všechny málem vyrazili. Ale nakonec jsme mu vždycky rádi odpustili, protože nás bral na poslední večeře a vodu na víno občas měnil i v pracovní době. Když jste za ním dostatečně dlouho dolejzali a drmolili otčenáše o vyšší plat, tak sice vyvracel oči jak v posledním tažení, ale kromě krvavých slz většinou káplo i něco do výplaty.

Pro Alláha pracovala sousední účetní divize. Tihle lidé se na rozdíl od nás vyskytovali na nástěnce nejvýkonnějších zaměstnanců každý měsíc. Chodili do práce jako první, odcházeli jako poslední a nikdy se blbě nehihňali nad vínem v kávových šálcích. Protože v nich vždycky měli jen 100 % tekutý kofein, aby si titul zaměstnance měsíce předplatili na celý další kvartál. Asi bych trochu přeháněla, když bych vám tvrdila, že pětkrát denně padali na kolena, jen aby velebili svýho manažera. Ale jsem si celkem jistá, že za jediný špatně vypočítaný DPH by lítaly hlavy vzduchem jak na průměrným městským popravišti v Rijádu.

Náš byznys Ježíš a účetní Alláh spolu vedli bitky na všech manažerských konferencích. Z těchto soubojů odcházel Ježíš utlučený argumenty, že při pochůzkách mezi prostým lidem neumí efektivně vnucovat víru v naše služby a jeho učedníci jsou jen parta línejch kůží. Při prezentaci našich výsledků se pokusil blýsknout pár zázraky, za což většinou od Alláha schytal jen šutrákem do ksichtu a po zbytek konference je pak musel klidnit Buddha z HR.

Možná to je podobný v Ománu, kde je nulová kriminalita. Sice můžete hodit peněženku na zem a vrátit se pro ni za hodinu, ale někde vzadu ve vašem mozku taky tak trochu tušíte, že za tímhle zázrakem morálky stojí zástupy zlodějíčků s usekanýma rukama.

Nic to ale nemění na tom, že Ománci jsou jedni z nejpřívětivějších lidí, který můžete na cestách potkat. A bonus pro všechny introverty – nic se vám nesnaží vnucovat, a to ani na trhu (súku). Což je příjemná zkušenost třeba oproti tureckému Bodrumu, kde se musíte přes nabídky fejkových kabelek a echt gold řetězů prostřílet pomocí záporů používaných jako sloveso i citoslovce.

Omán je taky moje první poušť, se kterou jsem navíc strávila první horkou noc. Čekala jsem jen písek a vybělený kosti turistů, kteří se stejně jako já potýkají s absencí orientačního smyslu. Po západu slunce se ale poušť proměnila v živou arénu rozjařených šedých myší. Dokonce natolik odrzlých, že došlo k pokusu o krádež jídla hned vedle grilu a jednu z nich Em počůral. Údajně nechtěně, ale co si budem. Oba čekali, co z toho druhýho vypadne. Jako akt pomsty pak vypadala nahryzaná rohož na sezení, kterou jsme neprozřetelně nechali venku. A ještě jedna věc byla na ránu v poušti okouzlující – mezi dunami se válela mlha a všechno bylo mokrý. Stan, chomáčky pouštní trávy a určitě i myši, i ty nepočůraný.

Ranní stopy zločinu

Pokusy o objednávku menšího množství jídla se v téhle zemi míjí účinkem. Pro představu, na fotce jsou dvě běžná obědová meníčka. K nim nám majitel restaurace přinesl ještě čtyři misky čehosi, co rozhodně musíme ochutnat (prakticky by to ale znamenalo perforaci střev nejen kvůli množství, ale i koncentrovanému obsahu chilli papriček). Všechno včetně „nospajsy“ je pálivý a skvělý, kupodivu bez drtivých trávicích dopadů.

Kozy jsou všude a žerou všechno. Krátkosrsté i jejich dlouhosrsté kámošky se poflakovaly na poledním vražedným slunci, který vás neúprosně mumifikuje během čtvrt hodiny. Místní kozy žerou kelímky od kafe, igelitky a neidentifikovatelný odpad z prašných cest. Po jednom vydatném obědě ve vesnické restauraci chodily kozy zvědavě nakukovat skoro až ke stolu. Důvod jejich zájmu nám ozřejmil personál, když zbytky našeho pikantního biryani s pálivou čočku vyškrabal jednoduše na placatý kámen, co ležel přes ulici. Na oběd se seběhly kozy z celého kraje.

Jen jsem se přišla zeptat, už nebudete?

Moře není na koupání. Nebo aspoň „naše“ pobřeží lemovaly hromádky mrtvých ježíků s vyčítavými výrazy, které moře v pravidelných intervalech zvracelo na břeh. „Bad water“ uzavřel to se smutným pokrčením ramen beduín sedící na pláži a nalil mi z termosky kafe s kardamomem. Kdybych byla přímořský turista v resortu, asi by mě to zklamalo. „Nezklamalo, protože by ses koupala jen v bazénu a zajídala to all-you-can-eat“ dodal k tomu Em a měl asi pravdu.

Na plážích lze pozorovat vzácné formy podmořského života, 

bohužel v neživém stavu. Stejně jako chudák tahle tiše se 

rozkládající kareta.

Zahalenost. Místní ženský dress code znamená pro ženy černou abáju a šátek přes vlasy. Závoj přes obličej není povinný, ale hojně využívaný. Pro cizinky stačí neukazovat ramena a kolena (tílko a šortky pod zadek jsou ekvivalentem toho, když si v Česku vyjdete nakoupit jen v erotickém spodním prádle). Na přímém slunci v 34 stupních se nakonec ukázala dlouhá sukně z šátku jako efektivní nástroj přežití.

Když zahalit, tak značkově

Turisté nejsou problém. Na cestě jsme se potkali jen s pár baťůžkáři, horší to bylo na místech, které jsou tučně zvýrazněný ve všech jazykových mutacích Lonely planet. Což byla většina wadi, jezírek se smaragdově zelenou vodou ve vyschlých korytech řek s možností koupání. Přecpaná parkoviště, odpadky a štrůdly lovců nejlepší fotek na insta vyzbrojený selfie tyčkou. Otazníkem zůstává, kolik turistů vydatně naolejovaných opalovákem jezírko spolu se svou vzácnou jeskynní rybou zvládne, než ztratí svou průzračnost. Což se dá vlastně říct o Ománu tak nějak obecně.

Noční hlídka

 

Spánkový poruchy mají v naší rodině hluboký kořeny. Jen se zeptejte prababičky-spiritistky, jaký měla spaní se svou rozmrzelou partou vyvolaných duchů, kteří se po seancích hromadili v kuchyni jako cestující při stávce na letišti. Dovedete si představit ty uštěpačné komentáře? „Frau Muller, už jsme vám přece řekli, kam dědeček zašil ty stříbrné příbory i o neplánovaném těhotenství sestřenice Anny. Opakovali jsme to desetkrát, nestačí to? Mohla byste konečně přestat šoupat tím kelímkem po písmenkách a pustit nás domů? Tohle zacházení je skandál, budeme si stěžovat na správě hřbitova…“

Myslím, že proti ní jsme všichni jen trochu neklidní spáči. S klidným spaním jsem měla problém odmala. Máma to házela na našeho tehdejšího kocoura, co mě prý chodil pravidelně zalehávat do dětské postýlky i do kočárku. Myslím, že mé problémy ale nepramenily ze smradlavýho kočičího zadku ani z dechu po čerstvě vytráveném hlodavci. Maximálně vzešly z toxoplazmózy.

Když už jsem byla větší a kocoura jsem byla schopná sklepat vlastními silami, probouzela jsem se občas na podivných místech, jako je koupelna. Nebo standardně v posteli, ale s podivnými věcmi pod peřinou – jako jsou třeba nůžky a kalendář rozstříhaný na úzké proužky. Tenkrát jsem proti sobě pojala podezření, že bych si mohla ve spánku ostříhat své dlouhé blond vlasy a nůžky jsem před sebou pečlivě schovávala do obýváku v přízemí.

Mé rodiče nejspíš problémy se spánkem moc netrápily, protože jediným překvapeným svědkem svých nočních výletů jsem byla jen já.

Čičman po mně tyhle noční příhody zdědila do puntíku, stejně jako křivé horní dvojky. Doufejme, že jednou budou k mání rovnátka nejen na zuby, ale i na nepokřivený spánek.

„Čičman, ty někam odcházíš? A bereš si sebou stoličku?“ ptala jsem se jednou večer, když prkenně kráčela bytem s dětskou stoličkou pod paží směrem ke dveřím. Čičman se otočila s příšerným úsměvem dvojčat z Osvícení, ale mlčela. Nic neřekla, ani když jsem ji jemně odebrala stoličku a přikryla ji peřinou.

Somnambulismus v naší rodině obloukem obchází Ema, a to z jediného důvodu: Em nespí. Nejspíš je z přímé rodové linie nějakých hominidů z pralesa, kde jde o kejhák hlavně v noci. Stačí zaspat jediný šustnutí v křoví a probudí vás vaše vlastní pištění v rozšklebený tlamě jaguára, kterýho vaše máma marně mlátí klackem.

Em v noci leží a čeká na svýho jaguára. Navíc bez záložníka s klackem v ruce, protože já ráno vůbec nevím, co se dělo.

„To byla strašná noc,“ vypráví Em ráno. „Venku někdo hodinu hledal svýho ztracenýho psa. Pak lítal vrtulník. Někdo se strašně pozvracel v křoví před naším domem – ale možná to byly jen smrtelný skřeky, protože pak přijela policie s blikajícím majáčkem.“ Co na to máte říct? Můžete jen litovat, že jste byli zase v bezvědomí a mezi prsty vám mezitím protéká ta nejzábavnější třetina života.

Což je samozřejmě věčným tématem vzájemné partnerské závisti. Em zase touží spát jak hovado a vsaďte se, že by mu pohled na mé bezvládné tělo připadal nespravedlivej, i kdyby venku bouchla atomovka nebo se ze sousedního balkonu přilítl čínskej balón.

Ale zpátky k dnešní noci. Em tvrdil, že někdy kolem třetí v bytě nad námi vypukla šílená párty s hudbou a rozbíjením skleniček. Takže mě ponechal v ložnici ve víru vodky a hádek jen pár metrů nade mnou a šel se zavřít vedle do pracovny. 

Nechal ale otevřené dveře, takže mě vzbudilo světlo a bouchání lednice z kuchyně. Vyšourala jsem se a kolem mě prošla Čičman s úsměvem s jogurtem v ruce. Což mě nepřišlo divný, protože v jejich pokoji mezitím snídal a otráveně zíral do komplu už oblečený Žmur.

Trochu zarážející bylo, že v téhle ranní scenérii chyběl Em, který bývá na nohou už před půl sedmou (před úsvitem v pralese loví anakondy). Jen ať si pospí, řekla jsem si blahosklonně a dala vařit vodu na čaj.

Ale nepospal. „Můžete mi říct, co tady vy všichni děláte za rámus?!“ zasyčí Em nevděčně a dodá, že jsou 4 ráno, ještě než mu stihnu popřát dobré ráno.

„Čičman, já tě zabiju,“ otráveně třískne lžičkou do stolu Žmur. „Mně to bylo divný, a co budu pak snídat?“ ptá se zklamaně nad prázdným kelímkem od jogurtu.

Čičman jako obvykle v tuto noční hodinu nic neodpoví, protože jde právě s úsměvem do chodby. Možná pro stoličku? Možná pro boty, nebo taky pro nůž.

„Představte si, že jsem vstala už oblečená!“ hlásí o tři hodiny později příjemně překvapená. „No neříkej,“ odpoví kysele Žmur. „Dlužíš mi jogurt!“

Z toho vyplývá jen jediná věc: aspoň jeden nespavý hominid je pro naši rodinu povinná výbava. Bez něj bychom totiž s Čičman stály o půl pátý před školou a aspoň jedna z nás by se po chvilce bušení na dveře přestala usmívat.

-------------------------------------------------------------------------------------------

Jo a mimo téma: tohle zní trochu jako sen a trochu jako noční můra, ale od tohoto pátku večer do příštího pátku večer nebudu ani tady, ani u vás na blogu. Budu si užívat digitální detox kdesi daleko v poušti. Anebo spadnu s letadlem, protože pro nás lidi se strachem z létání neexistují dovolené, ale jen exotické pohřby. V prvním případě vám pak o všem napíšu a v druhém případě se přijdu rozloučit jako rozmrzelý poltergeist z dnešního úvodu. 

Jak si chci představovat usínání v dětství

Moje opravdové usínání v dětství (malá Psice ve spodní vrstvě)

Milfka ze čtvrtýho patra

 

Pro Galahada

„Když se mnou jela poprvé výtahem a přišpendlila mě prsama k zrcadlu, věděl jsem, že začíná hra na kočku a myš, kvůli který budu odteď chodit po schodech jak debil.“ Houbič

Touto větou odstartovalo nastěhování paní Markéty Zimmermannové do našeho ospalýho baráku. Pochopitelně jsem Houbiče obvinila, že si vymýšlí ve snaze ulovit sousedskou senzaci. Na jeho obranu, náš barák svou senzaci potřeboval a čekal na ni jako na smilování, stejně jako večerní kabaret s rozladěným klavírem a ohraným číslem souchotinářského iluzionisty. Jediný, kdo zpestřoval nudné sousedské vztahy, byl lakomý kuní muž. A jeho otec, co neustále prohrabával popelnice a mimoděk z něj unikaly podivné poznámky o árijské rase. Což je u majitele dvou vinohradských činžáků poměrně pikantní koníček, ale znáte to – správný hospodář přes plot i pro pírko nebo výložku ordnungspolizei skočí.

Kromě kuní rodiny jsme měli už jen paní Cigaretku. Seschlou a vrásčitou paní, která skoro každý den hlídala vnoučata. Chodila si je vyzvednout před barák ve skvrnitým flanelovým županu, pod kterým kromě mnohočetnýho karcinomu plic nenosila už vůbec nic, tím jsme si byli jistí. Nechávala během téhle prokašlané cesty pootevřené dveře na chodbu, ze kterých se valil dým a pohazovala vajgly před barákem, což neustále popuzovalo ordnung dědka. Nikdy jsme nepochopili, jak mohla vnoučata paní Cigaretky v tak toxickém prostředí přežít. Možná ale po takové návštěvě babičky vnímáte i vzduch na Legerce jako čerstvou brízu  v alpským údolí.

Pak se k našemu obveselení přistěhovala paní psycholožka Zimmermannová a mně osobně připadala jako jedna z těch dobrosrdečných padesátnic, co spolu chodí do cukrárny na větrník a k narozkám si navzájem pletou ledvinový pásy.

„A neruší vás někdy děti?“ přeptala jsem jí jednou na chodbě, když mi vyprávěla o svých psychoterapeutických sezeních, protože před ní tam bydlel chlap, co dost těžce nesl pláč a mlácení hopíku do stěn. „Tihle roztomilí andílci? Ale kdepak!“ mávla dobrosrdečně rukou paní Zimmermannová. „Když budou rušit, pustím si nahlas televizi. A když budu rušit já vás, uděláte totéž.“ mrkla na mě.

To jsem samozřejmě oceňovala, ale přišla mi to jako přehnaná starost od člověka, který pravděpodobně netrpí novorozeneckou kolikou, ani obsedantní potřebou házet si s míčky o zeď. Přesto se z bytu pod námi začaly linout podivné zvuky, které jsme díky absenci televizního přijímače nemohli jednoduše ignorovat.

Začalo to stěhováním nábytku. Chudák ženská tahá skříně sama, pomyslela jsem si a málem bych tam poslala Ema na pomoc, což by se později ukázalo jako fatální přehmat. Na stěhování nábytku paní Zimmermannová pomocníka už měla, a podle výkřiků úlevy šlo někdy i o personál menších stěhovacích firem. Pak přišel Houbič se svými zážitky z výtahu. Jednou zase potkal na cestě z bytu paní Zimmermannové mladíka, kterým by údajně nepohrdnul ani on sám, což teoreticky spělo navázání lovecké spolupráce. „Oba máme stejný target“ zamýšlel se nahlas Houbič a já mu řekla, že je nechutnej a všechno to, co jsem vám tvrdila o těch větrnících a ledvinových pásech.

Až jednou v neděli ráno došlo k podobnýmu prozření, jako když vlítnete rodičům do ložnice s vlastnoručně usmaženýma palačinkama. Ta ztráta nevinné radosti, když se máma schová pod deku a táta se snaží strhnout si z hlavy latexovou masku koně, ale zasekne si ohlávku za ušima.

Sbíhala jsem schody a před vchodovými dveřmi stála mezi vajgly paní Cigaretky o zeď opřená dvojice s věkovým rozdílem nejméně 30 let. „Dobré ráno, pro rohlíčky, pro rohlíčky?“ hlaholila paní Zimmermannová jakoby nic a chlapec aspoň symbolicky sundal ruku z jejího zadku a na chvíli poodstoupil, abych mohla projít.

„Měl jsi pravdu!“ napsala jsem Houbičovi a jen mně občas prolítne hlavou, jak se situace vyvinula po našem stěhování. Navázal Houbič spolupráci o vzájemném předávání postelových zajatců? Dospěla vnoučata paní Cigaretky do věku, kdy pro ně začíná být jízda výtahem riziková? A kolik použitých kondomů vytáhne denně starý pán z popelnic? Pokud na tyto znepokojivé otázky nemáte odpovědi, mrkněte do Mlejnku na maso. Už brzy se tam objeví ještě mnohem krvavější příběh o bitvě o mlíko!