Sociální závrať

Já vím, vy jste všichni už hrozně zběhlí, ale myslete na to, že některý lidi teprve sestoupili z opuštěných balkánských hor a když vejdou někam do obchodu, tak si připadají jako přistiženi u něčeho nezákonného. 

Tak nějak jsem se za ten rok překlopila do onlajnu. Umím si nakoupit trička, sukně, boty a místo pro fanfáru, dokonce i plavky. Stačí, když vejdu do naší nejbližší Zásilkovny a na pultu na mě bez komentáře čeká balíček pro mě i pro Ema. Jediný, kdo se vymyká jednoduchým konfekčním algoritmům, jsou naše děti. Potažmo jejich chodidla, na která s Emem po každém dalším zvolání „už zase mě tlačí!“ civíme jak na stopy Yettiho. 

Žmur má slušně našlápnuto obouvat v dospělosti kajaky, ale ani něžná Čičman nezůstává pozadu. Kromě délky mají divnou výšku kotníků, nártů a všech dalších nášlapných parametrů, takže se to nedá odbavit jinak než osobní návštěvou. 

Tou jsme včera poctili nákupní centrum Flora. Krátce před ním jsme vydatně zmokli a Žmur se vyválel trávě, takže jsme se jako balkánští horalé nejen cítili, ale dokonce tak i vypadali. Plán byl jasný a ambiciózní – dvoje sandále a krmení pro Chrudoše. Nevím, co jste tady všichni v prvním týdnu otevřených obchodů dělali – ale podle stavu obsluhujícího personálu to musel být waterboarding. 

„Brejen,“ ušklíbne se na nás zpocená prodavačka v obuvi s nadšením odpovídajícím nálezu mravenců na kuchyňské lince. 

„Dobrý den, potřebuji sandály pro oba,“ řeknu velkopansky a připadám si jako Edward z Pretty Woman, když vezme prostitutku na nákupy do luxusního butiku. Zpocený podpaží se obchodní příležitosti nechopí zrovna dravě. Asi jsem měla dodat ještě tu ikonickou hlášku o nechutně vysoké sumě, kterou hodlám utratit. 

„Regál támhle.“ odbaví nás prodavačka minimalisticky. Vysvětlím si ten sálající nezájem jako pokyn k samoobsluze a začnu se v naskládaných komíncích dětské obuvi přehrabovat na vlastní pěst. 

„Počkejte, ale to nám v tom přece nemůžete dělat zmatky.“ zpochybní Zpocený podpaží mou schopnost otvírat a zavírat lepenkové krabice a omráčí nás svým kuním pižma. A teprve potom se problém s chodidly vyhrotí do celé své nesouměrnosti. 

Když to zkrátím, Žmur si poměrně nekomplikovaně vyzkoušel šest párů. Nároky Čičman ve stylu „ ta růžová je moc růžová a měly by být páskové, ale zase ne moc pásků, víte, jak to myslím?“ byly na stupnici 9 Richterovy škály nervotřesení. Zpocené koláče se po každé přinesené, odnesené a znovu přinesené krabici zvětšovaly a slívaly do plánované okamžité výpovědi. 

 „Ponožky potřebovat nebudete, že ne?„ zachrčela na nás na konci a mě bylo jasný, že v případě kladné odpovědi nás uškrtí na zkušební punčoše, takže jsem nenápadně zakryla nadšeně kývající Čičman pusu a rychle jsme vypadli.

Chrudošovy skromné požadavky na zrní se zdály být proti výběru obuvi maličkostí. Jenže to by nesměl být prodavač na detoxu nebo v bodu definitivní ztráty smyslu života. 

„Nechcete k tomu krmivu křečka?“ Vzpomněla jsem si na čmelíkovce, kteří se vybatolili z posledního křečka z petcentra a otřásla se. 

„Nikdo je nechce, nikdo nemá zájem, “ drmolil si pod svůj hustý knír ještě v době, kdy jsme utíkali na metro a já si kontrolovala kapsy, jestli mi náhodou jednoho nepodstrčil. 

Eskalátor na metru stál a na jeho prvním schodu výmluvně ležela červená mokasína. Vypadalo to jako ztělesnění mých dětských pochybností, zda eskalátor může sežrat člověka, když dostatečně nezvedáte nohy. V půlce schodů seděla rozcuchaná paní. 

„Jste v pohodě?,“ hulákám na ni. 

 „Nesahejte na mě!“ zaječí na mě ta ženská. 

„Já na vás nesahám.“ odpovím popravdě, a když už jsme se na sebe dívaly fakt trapně dlouhou chvíli, zeptala jsem se, jestli se zvedne sama, nebo mám někoho zavolat. 

„Tady si jeden nemůže ani na chvíli vodpočinout, aby se do něj někdo nesral.“ počastovala mě paní zdvořilostmi, takže jsme ji museli komplikovaně přelézat a já přitom doufala, že nebude zvracet (a pokud ano, že neuklouznu a nebudu nadávat pasažérům jen pár schodů pod ní). 

Nějak mě to rozvolnění zaskočilo. Konec zakázaných srazů, kdy si připadáte jak Havel v disentu. Konec prázdných ulic a točený Plzně do petky. Povolávací rozkaz do práce a děti ve škole. Asi jsem z lockdownu chytila stockholmský syndrom.

Devadesátkový Srbsko: Dináry a klid

 

Cestování v postapu má svý typický rysy, jako například opakovaná změna lokality. Původně jsme chtěli s dětma na jarní prázdniny jet na Gibraltar, protože jsem nechtěla dopustit, abych zůstala zprzněná opicí jen já. Zrušili nám letenky.

Sehnali jsme jiný levný letenky na Sicílii. Pro holku, která jako já vyrůstala na neopětované lásce ke komisaři Cattani, je to jako pro kardinála Duku líbat zem ve Vatikánu nebo vytunelovanou čtvrtmiliardu. Zrušili nám letenky.

To už byl signál, že něco děláme špatně, a jak se později prokázalo, vesmír nás chtěl jednoduše vmanipulovat do dovolený bez dětí. V době nákupu posledních letenek bylo Srbsko království vakcín. Pohostinný kraj, ochotný přijmout kohokoliv, včetně chronických případů zrušených letů.

1. Signálem, že se něco neodbytně sere, byl checkin na letišti. „Máte příliš starý PCR test,“ vrtí hlavou odbavovačka a pomalu nám dochází, proč je tam tak dlouhá fronta, ačkoliv Ruzyně ten den plánuje odbavit šest letů.

„Ale podle informací na webu Ministerstva zahraničí stačí mít výsledek 48 hodin do odletu…“

„Ale podle platných směrnic IATA je to 48 hodin do příletu.“ bezstarostně vetuje ministerstvo a tohle kolečko se ještě párkrát opakuje, dokud nevezme naše papíry a nedojde za šéfem, mastným mrňavým chlápkem s velkou hlavou, zaklekávajícího jiného cestujícího. Tak velkou, že je zdálky vidět, jak s ní nesouhlasně zavrtí.

Naštěstí si odbavovačka cestou k nám všimne, že se časy vyhodnocení výsledků liší v české a mezinárodní verzi, takže se stačí zbavit českých výsledků. „Tohle jste nikdy nepřinesli a já to nikdy neviděla.“ cupuje náš negativní test na kousíčky a my jen doufáme, že je nebudeme muset sníst, abychom zametli stopy. Tímto děkujeme MZV za aktualizace webu a trochu toho zdravého napětí ještě před cestou!

Ruzyňské meníčko odletů na celé pondělí

2. Ať už si v Srbsku dáte cokoliv, finální produktem na talíři bývá pljeskavica o průměru běžné pizzy. Sladká tečku? Mokrý závitek, připomínající štrůdl, který dala hospodyně vychladnout ven do prudkého lijáku. Možná se na něj venku vychcal i kocour, což ovšem nelze potvrdit ani vyvrátit. Jistý je ale, že cestou se zmoklým plechem domů hospodyně zakopla ještě o pětilitrovku sirupu.

Kecám. Finálním produktem bývá plný stůl, který ve dvou prostě nemáte šanci porazit.

3. Ráj pro Miloše Zemana. Nejen, že se tu po Milošovi jmenuje minerálka, ale popelníčky tady najdete úplně všude. V restauracích, na záchodech, na nočních stolcích a po cigárech smrdí taky povlečení v nekuřáckým apartmánu.

4. Manuál, jak se chovat v případě napadení medvědem, budete potřebovat v národním parku Tara. Samozřejmě se mi hořce vrátila Žmurova poučka „počkej, až s tebou spadne letadlo“ poté, co jsem zlehčovala jeho příručku pro přežití. 

Ani Chris McNab ale podle mě není připraven na situace, kdy si chybně spočítá periodu a začne neplánovaně menstruovat uprostřed treku přes území predátorů. Pach krve nakonec přilákal jen poloslepého stařečka se zakalenýma očima. Jen těžko se nám podařilo vyklouznout z pozvánky na rakiju v jeho chaloupce. „Tak doma pozdravujte Lecha Walesu!,“ mával na nás ze zápraží, což činím aspoň online.

5. Když jsme čekali hodinu a půl ve frontě na PCR test před bělohradskou nemocnicí, vybavila se mi doba, kdy Gábina dělala dobrovolnici pro Dům světla a všechny nás v rámci osvěty nahnala na test HIV. I když jsem do tý doby neměla pochyby, v čekárně před odběrem mi bylo úplně jasný, že ho mám, a dokonce jsem si našla i jednu nadějně počínající lézi. 

V hodinové frontě před špitálem jsme byli jediní s respirátorem, ostatní testovaní střídavě kouřili a kašlali. Uchýlila jsem se k zakázanému hacku a každých dvacet minut si vystříkávala nos sprejem s propolisem, dokud jsem nevypadala jako opuchlý angorský králík po vivisekci. Výsledek? Nejspíš mám alergii na propolis a výtěr byl z úst. Jestli se ptáte na TEN výsledek, tak HIV nemám a zbytek se teprve uvidí. Možná mě čeká týden v mastný a začouzený srbský karanténě, ale víte co? Tahle země je boží!

Pokus o atentát Karla Mandličky

Nikdy mě moc nebraly celebrity. Myslím v tom smyslu, že vám udělá den, když stojíte v Tescu ve frontě za Tomášem Klusem a vaše ruce se dotknou v boji o poslední housku v přepravce. Jednak jsem krátkozraká a taky jsem si musela vygooglovat, jaký křestní jméno má vlastně Klus. Takže by mě musel nejdřív zaklepat na rameno a zamávat nedělní přílohou Blesku se svou fotkou, abych si z toho mohla odnést pocit, že mě aspoň na vteřinu zasypal hvězdný prach.

Žít a nechat žít se bohužel netýká našich dětí, a to zejména od okamžiku, kdy se do vedlejšího baráku a protějšího okna nastěhoval pan Karel, který by se mohl jmenovat Mandlička, pokud bychom chtěli respektovat jeho soukromí. Ten, co uvádí zprávy na Primě, jak jsem si taky musela vygooglovat. Pro děti je pan Karel stejná podívaná, jako by naproti bydlel tyranosaurus. „Podívejme, zrovna vyšel na balkon a něco žere!“ vykřikuje Čičman a lepí nos na okno.

„Venku bude teplo, Mandle se vyhřívá na sluníčku,“ rozhoduje se Žmur, jestli si má vzít do parku bundu, nebo stačí mikina.

„Hele nebuďte trapný.“ prosila jsem děti asi milionkrát, protože sama vím, jak bych tyhle zvědavý usmrkance nesnášela, kdyby to bylo naopak. A ono to možná je naopak, jenže já jsem na rozdíl od pana Karla krátkozraká, takže mě to netrápí.

I kdyby byl pan Karel krátkozraký jako já, neušel by mu jeden z největších incidentů našeho jednostranného sousedského zájmu. Žmur se s Čičman v rámci sourozeneckého boje stříleli nerfkama, když se ve vedlejším pokoji rozhostilo nehezky mrazivé ticho. Nejdřív jsem myslela, že se prostě zabili, protože leželi pod otevřeným oknem a ani nedutali.

„Ona mě navedla,“ řekl při vyšetřování Žmur.

„On ho střelil, mami a Mandlička se otočil a zahrozil.“ vysypala ze sebe Čičman.

„Ta nerfka tam fakt dostřelila, musím napsat pochvalný mail výrobci.“ nevycházel Žmur z údivu.

Následnou rekonstrukcí trestného činu se ukázalo, že se Žmur přikrčil jako sniper a zasáhl pana Karla na protějším balkonu pěnovým projektilem do ramene. Což je smutný, kam dospěla naše výchova. „A taky sis zbytečně vystřílel náboje a my už teroristickou organizaci nákupem nového střeliva podporovat nebudem,“ podotkl za všech okolností praktický Em. Oba dostali zaslouženýho sprďana a dali aspoň na chvíli konečně pokoj.

Každopádně mám pocit, že je od té doby pan Karel víc ve střehu. Nejspíš se domnívá, že náš byt obývá tajná zpravodajská buňka extra.cz, která číhá na sex se zvířaty a nahotu na balkonu. Poslední tečku jsem tomu dala bohužel já.

Znáte takový ty fitness aplikace?

Tak já jsem se třeba rozhodla, že si s pomocí jedné z nich vypěstuju na břiše pekáč buchet. Je jedno, jak vtipné to přišlo Emovi a dětem a jaké jsou reálné výsledky. Nás všechny zajímá jediný, že jo. Jak do prdele souvisí Karel Mandlička s fitness appkou?

Jednoduše. Na začátku dvacetiminutovky krve, potu a slz má nekompromisní trenérka s hlasem bachařky z Osvětimi odpíská high stepping a já začnu střídavě skákat co nejvýš a s vytřeštěnýma očima z toho, jak mi lupe v kolenou.

Jak jsem ale dnešní ráno pochopila ze zhnuseného výrazu pana Karla, z opačné strany balkonu to spíš vypadá, jako stalker snaživě poskakující za sazeničkami rajčat, aby ze své tajně milované celebrity viděl co nejvíc. Mou slizkou pověst  jsem nejspíš taky zkompletovala svým, přiznejme si, špatným zvykem oblékat se ráno bezmyšlenkovitě u okna. Karle, jestli to čteš, promiň. Peace!

Takový to domácí štěstíčko

 

Zneklidňuje vás někdy vaše vlastní rodina? Mně jo. Právě jsem na návštěvě rodičů, která je po dlouhé době legální. Mám ale pocit, že se tu celou dobu za mými zády dělo něco nelegálního – minimálně na poli tátových pokusů adoptovat exotické rostliny a divokou zvěř. Nevím, jestli se mu podařilo vypěstovat vlastní banány, nebo se pokoušel odchovat osiřelý kokon s vajíčky, ale prostě se to zvrhlo.

Ráno jsem v koupelně málem omdlela, protože mě z rohu pozorovalo něco, co bych nazvala pubertálním výrostkem tarantule. Chtěla bych podotknout, že na pavouky nejsem přecitlivělá – přece jen jsme měli doma jeden rok celé léto pavouka, který se nám cpal i do postele. Ale tohle by bylo trochu moc i na Justina Schmidta, který svou Škálu bolesti sestavil na základě tisícovky hmyzích kousnutí na svém vlastním těle.

Osobně mám na tyhle situace krizovou strategii. Prostě bych dveře do koupelny oblepila policejní páskou a přestala ji používat – ne dřív, než by tam vtrhla URNA s plamenometem nebo natěšený nahý Justin Schmidt jako volavka. Možnost c) je moje máma, která zrůdu v koutě nazvala „domácím štěstíčkem“. To jsem si musela odkašlat, protože moje máma by přes své silné dioptrické brýle nazvala domácím štěstím i Vetřelce sedícího na vaně.

Tarantule aspoň přestala výhružně běhat po zdi a upřela na mě svých osm očí s vítězným výrazem: „Vidíš, pro někoho jsem roztomilá, kravko.“ To jsem si nenechala líbit a apelovala jsem na mámu, jestli si svůj amulet nechce schovat do krabičky, aby jí štěstí neproteklo mezi prsty odtokem.

„Zavolej děti, ať vidí, jak se to dělá.“ řekne máma epickým tónem, kterým se předává moudrost předků pár sekund před smrtí a Hans Zimmer do toho zapáleně hraje na klavír.

„Normálně si tady vezmu ten smeták“ natahuje se máti ke stropu a shodí tarantuli do vany. Ozve se překvapivě silný chrastivý zvuk, jako když tam vhodíte pytlík se stovkou pavouků běžné velikosti. Děti ječí. Celá ta scéna by se dala ještě civilizovaně ukončit spláchnutím, ale to se štěstíčku přece nedělá.

Místo toho máma honí tarantuli s papírovým kapesníkem po vaně. „Tak a mám ho, chudáčka. Tak vidíte, že to nic není.“ prohlásí máma hrdinsky, zatímco se Žmur kácí na sušák, a na důkaz svých loveckých schopností nám ho jde ukázat. Ale kapesník je prázdný. Logicky, protože tarantule jí leze na spodní části rukávu ve snaze dostat se co nejrychlejším exitem k srdci.

Ječíme úplně všichni. Vsadím se, že vydává něco na způsob chrastivého jekotu i ten přerostlej pokoutník. Každopádně titul pána koupelny obhájil a setřesen zdrhnul na tajný místo, kde přebývá nejspíš obří kokon domácího štěstí na celý generace dopředu. Je fajn být zase doma.

Vojenská příručka přežití

 

A ještě jedna věc je skvělá na tom, když máte syna. Čte úplně jiný knížky než vy. Žmurův poslední přírůstek do knihovny se jmenuje Vojenská příručka přežití. Musím se vám k něčemu přiznat. Měla jsem o ní fakt velký předsudky. Jestli mám jít do detailu, tak jsem si myslela, že tyhle knížky píšou emočně oploštění veteráni z Afghánistánu nebo šílený preppři, co jsou od Černobylu schovaný ve sklepě a do konce života jim zbývá 250 plechovek fazolí s párkem.

Nemohla jsem se mýlit víc. Tohle je sonda do života Chrise McNaba. Což není jen autor 20 příruček o přežití, jak skromně připomíná na přebalu. Ale taky manžel a fajn chlápek se srdcem na pravým místě, co má rád kuželky, pivo a posílá peníze na charitu – když zrovna není v přírodě.

Jak jsem totiž pochopila z úvodu, příroda má na Chrise zhoubný vliv. Zatímco většina lidí v lese poslouchá ptáky a uvolňuje emoční napětí objímáním stromů, pro Chrise je procházka do lesa spíše otázkou smrti než života.

Jeho příběh začíná banalitou. Řekněme, že ho žena pošle pro čerstvé pečivo na nedělní snídani. Pekárna je ve vedlejší ulici, ale Chris se znovu a nepoučitelně vydává přes les.

1. V první části nepodcení přípravu. Zvolí vhodné izolační vrstvy, do ponožek zastrká kvasnice v prášku, do kapes tabulky čokolády a cibuli. Neptejte se mě, proč cibuli. Chris nám to vysvětlí později. Ještě fluorescenční záchranný pytel, který bude Žmur určitě chtít k Vánocům, pusu manželce a může se vyrážet.

2. Další kapitolka „Když nemáte batoh“ prozradí začátečnickou chybu. Na nákup bez tašky! chytne se Chris za hlavu. Vrátí se domů pro plachtu, kterou může srolovat a používat jako vak.

3. Nadpis „Jak poznat jedlé a nejedlé rostliny“ mě definitivně vtáhne do děje. Kdo z nás nikdy nešel na nákup hladový? Chris na to jde mazaně. Neznámou rostlinu rozseká na jednotlivé části – od kořene až po květ. Kořen si přiloží na 15 minut k loketní jamce. Potom čeká dalších 15 minut na reakci jazyku. Teprve potom sousto pozře, pohodlně se usadí na pařezu a dalších 8 hodin pozorně sleduje příznaky otravy. Pokud neumře, může bez obav sežvýkat zbytek kořene, ale my čteme mezi řádky. Víme, že měl kurevskej hlad už před osmi hodinami!

4. Proto přichází titulek „Jak se hledá hmyz k jídlu“. Chytrá hlavička Chris nám připomene, že mravence je nutné povařit 6 minut k odstranění jedu. Mravenčí polévku procedí přes ponožku a zbylou hmotu sežere i s fuseklí, ve které měl zastrčený sáček kvasnic.

5. Než si spokojeně odříhne, máme tu večer. Chrise soumrak nezaskočí, vykope si zemljanku a přikryje se fluorescenčním pytlem.

6. Svit pytle přiláká můry a predátory. V rychlém sledu se střídají návody „Jak vyrobit luk a šípy“, „Vrhač oštěpů“ a „Jak používat prak“. 

7. Chcete nejdřív tu dobrou, nebo špatnou zprávu? Následuje kapitola „Jak vyvrhnout a odkrvit divokou zvěř“. Jelen s nekalými úmysly byl po právu ztrestán. Radost z Chrisových úspěchů však kalí názvy dalších kapitol prozrazující zranění z boje: „Jak vyrobit berlu“ a „Náprava zlomené nohy“.

8. Po pár dnech hojnosti a gurmánských receptících na vydatnou polévku z krve, kdy Chris zapomíná i na svou bolavou nohu, přichází opět nekompromisní hlad. Na mršině už není z čeho brát. V části „Jak poznat jedovatou houbu“ se Chris vágně odkazuje na doporučení, že bychom neznámé houby jíst spíše neměli. Určitě neměli, Chrisi.

9. Podle další aktivity lze vyvodit, že pozřel lysohlávky. Chris zmateně pobíhá po lese ve svých nových brýlích z kůry a naráží do stromů. Rozdělává ohně deseti různými způsoby, vyšťourává králíky z děr klackem a signalizuje letadlům. Ten den ztratil fluorescenční pytel, ale usíná ve stabilizované poloze ve vypálené králičí noře.

10.  Podle názvu předposlední kapitoly Chrisově manželce dochází po týdnu bez pečiva trpělivost a posílá za ním záchranu. S rozdivočelým Chrisem už ale v tuhle dobu není rozumné pořízení. Jsme svědky, jak ho zachránce tahá z vody a poskytuje mu úspěšnou srdeční masáž. Chris je ale ve válce. Místo vděku přichází chladnokrevná kapitola „Jak vyrobit škrtidlo“, „Dušení“ a pro jistou smrt i „Kontrola pulsu“.

11. Chris je opět sám a hladový proti celému světu. Poslední titulek „Hadí kousnutí“ nechává čtenáři malou naději, že ho zachrání cibule, kterou sebou tahá celou dobu v kapse. Nezachrání. Měl ji použít spíš do polévky z jelení krve.

 

Proč je lepší chovat labradora než otužilce

 

Někdy se s Emem ptáme proč. Proč zrovna my musíme mít otužilý dítě. Tyhle otázky vás napadnou hlavně při pohledu na mě. Jo, jsem člověk, kterej právě vyšel ze sauny, obloukem obejde bazének a zapadne do sprchy. Ne, abych na sebe lila studenou a ani vlažnou. Ale abych si dopřála zaslouženou horkou koupel. Potom si taky beru na letní srazy šálu. Dá se na ni sedět a po západu slunce je to věc, do které se dá zamotat a přežít tak i teploty atakující 25 stupňů a méně.  Můj nejlepší dárek k Vánocům jsou rukavice na baterky a můj syn je otužilec.

Což vyvolává otázky. Například kdo je Žmurův biologický otec, protože Em v létě rozhodně nenosí šálu jak magor, ale do vysněného života v permafrostu má taky dost daleko. Podle mě za to může ten výlet na Dachstein, který jsem absolvovala v pokročilém stádiu gravidity. Na vrcholu jsem tenkrát funěla s preventivně překříženýma nohama. Sice jsem se nezapsala do vrcholové knihy předčasným porodem, ale ledovec na vyvíjejícím se plodu zanechal stopu.

Žmur se narodil, jak jinak než na Silvestra a do tuhých mrazů. Bylo to moje první děcko, a tak jsem poslouchala rady dětský doktorky a redakce časopisu Maminka. Balila jsem Žmura do tolika vrstev, že ho Em někdy hledal v kočárku jak matrjošku. Během šestinedělí se Žmur naučil, jak si strhnout čepici. V necelém roce začal chodit a otevírat si mrazák – nejspíš se k této aktivitě vybičoval jen proto, aby mohl pojídat ledíky a házet si je do vany, když jsem mu připravila večerní teplou koupel.

Postupně si na to zvyknete (ne že byste měli na výběr). Žmur prostě tajemně ztrácí čepice, záhadně se mu rozjíždí zipy na bundě a během výletu se nečekaně ocitne uprostřed potoka (v tom lepším případě se po cestě stihne svlíknout). Jen si utáhnete šálu a zastrčíte si svoje troje legíny hlouběji do pletených fuseklí.

Žmur je stejnej jako labrador mojí mámy. Máma si hrozně potrpěla na správnou metodiku výchovy – ať už moji nebo Brita. Vychování našeho psa proto  připomínalo mou pubertu. Někdy jsme mámě splnili přání, obvykle za tím ale stálo jen špatné svědomí. Typickým výsledkem venčení bylo, že Brit zdrhnul do polí hned za barákem. Ale máma zachovala dekorum - aby to vypadalo, že její pes není jen tak mýrnyx týrnyx v prdeli, ale vycvičený. „Utíkej! Sejdeme se u rybníka!“ vyřvávala máma směrem za uprchlíkem. U rybníka se opravdu ukázal, aby se do něj přišel svlažit a roztrhat kačenu. Zhruba po půlhodině křižování po hladině mámě dekorum došlo.

„Tak a už mě to nebaví“ řekla vyčítavým hlasem, protože i když je rozčilená, nikdy nemluví sprostě. Brit se ani neotočil. „A teď už se opravdu zlobím“ prohodila za dalších deset minut. To už byl opravdu vrchol, kdy normální lidé střílí ostrýma. Někdy v tu dobu Britovi došlo, že ho kachny zase přelstily a vylezl z vody. „No vidíš, jak umíš poslouchat. Hodnej pejsek!“

Na to si často vzpomenu, když jsme na výletě a Žmur před sebou uvidí vodní plochu. „A hele, tady máme pěknou díru v ledu“ radoval se takhle Žmur na Lipně, aby tam před zraky užaslých bratranců vlezl aspoň po kolena.

To samý mě mohlo napadnout před naším velikonočním výletem ke smaragdovému jezírku v lese. „Budu se moct jen tak malinko vykoupat?“ loudil Žmur už před barákem. Přislíbili jsme.

„Svlíkni si trenky a mazej“ koučuju polonahýho Žmura u jezírka. Říkám to jen proto, že se mi nechce tahat přes vesnici s mokrýma trenkama v ruce. Ne proto, že bych mohla jeho koupel jakkoliv zvrátit. Dvojice výletnic za stromem v tom ale slyší něco úplně jiného.

„Šmarjá, chudáček kluk malej nebohej, dyť tam zmrzne“ děsí se procházející důchodkyně. Její užaslá kámoška začne mluvit až za zatáčkou. A vsaďte se, že bych si to za rámeček nedala. Nejspíš ho podle ní taky nekrmím a típám do něj cigarety, když jsem ve špatným rozmaru. Za mě je zkrátka souboj otužilý dítě versus labrador 1:0 bodů ostudy!

Emův nový účes

 

Jestli jsem se za ten poslední podělanej rok v něčem posunula, a to je kadeřnická soběstačnost. Dřív jsem považovala kadeřnické úkony za něco, co se svěřuje odborníkům. Zuby si taky sami neplombujete a císařský řez se taky nedělá doma na lince, žejo. I když s rozmachem domácích porodů a koktejlů z placent… ale o tom to dneska nebude.

Chtěla jsem tím říct, že jsem pro závislost na kadeřnicích stejně neměla objektivní důvody. Jestli si pod pojmem návštěva kadeřníka představíte takový to spokojený rozvalení před zrcadlem s očekáváním kvalitního vlasového sexu, tak moje návštěvy kadeřnic byly vždycky spíš jako schůzka s úchylákem.

Klíčový bylo udržet celou dobu pozornost na tom, kde má právě ruce. A pak utéct z křesla dřív, než provede něco, s čím zásadně nesouhlasím. Což většinou následovalo obratem po „ještě to trochu prostříháme“ nebo „jen malinko zarovnám tu ofinku“.

První loňský pokus o samoobsluhu dopadl tragicky. Výsledkem bylo, že jsem vypadala jako zvědavé štěňátko neustále klopící hlavu napravo, nebo pacientka po mrtvici. Záleželo jen na tom, jak jsem u toho vytřeštila oči. Postupně jsem se prostříhala k výkonům, za které jsem si vysloužila přezdívku „Schillerka“ a podle mého skromného mínění otevřené dveře do všech prestižních salónů krásy. Problém je, že jen do těch, které se věnují sebestříhání, jak odhalila čerstvá bolestná zkušenost s Emem.

Emovi samozřejmě nemohla perfektní kondice mého střihu ujít. S každým pramenem jeho přerůstajících vlasů se odvažoval jít ve svých požadavcích na kadeřnické služby níž a hlouběji. A jednoho dne se mě zeptal, jestli bych ho ostříhala. To byl novej milník našeho vztahu. Je to podobný tomu domácímu císařskýmu řezu – může z toho být spousta euforie, co za ty obavy stála. Ale taky ufiknutý kousky, který už nikam nepasujou. A to vaši partnerskou důvěru zrovna neposílí.

Rozhodla jsem se postupovat opatrně. Výsledkem první hodiny bylo pár chuchvalců, ze kterých by se dala udělat zimní paruka pro našeho křečka. Za mě vypadal jako Brat Pitt, ale to bylo pánovi málo. „Vždyť vypadám úplně stejně!“ zhrozil se Em a došel si pro zastřihovač vousů. Chci, abyste věděli, že si ho přinesl sám.

Následovala ostrá výměna názorů na téma „jak-to-doprčic-držíš“. Fakt by mě zajímalo, kolik chlapů by doma uvítalo partnerky, které mají zkušenost s úchopem zastřihovače vousů. Em mezi příznivce vousatek bohužel patří.

Když už jsem se ten bazmek naučila ovládat, šlo to lehce. Až moc. Prameny lítají po celém pokoji, děti napjatě zadržují dech nebo hlásí aktuální podobu. „Teď vypadáš jak indián tati. A teď jak černošskej raper!“

„Mně už je to všechno jedno“ odpovídá Em odevzdaně. „Asi bude nejlepší, když se to vezme teda rovnou dohola.“ Chápete to? Kadeřnice by mu za to napočítala cenu za čtyři klienty.

Baterky v zastřihovači došly právě ve chvíli, kdy Emovy vlasy ze všeho nejvíc připomínaly remízek v čerstvě zoraném poli. V severokorejském katalogu povolených účesů by to bylo „nahoře párty, po stranách koncentrák“. Em zaslepený svým zoufalstvím a chuchvalci v očích vybíhá a zapojuje vybitej zastřihovač do jedný z padesáti nabíječek v prodlužce. A trefí se do tý nejzáludnější – konektor sice odpovídá, ale vnitřní napětí bohužel ne. Zato o napětí v pokoji by dalo krájet voltmetrem.

V zastřihovači to fialově zabliká, a tím je naše kadeřnická show u konce, dámy a pánové. Pozdější pitva prokáže, že je vevnitř je spálenej na uhel. Stejně jako mé kadeřnické sebevědomí. Je pátek odpoledne, dohola bude nejdřív v pondělí. Em si na svou agrární krajinku s remízkem nasazuje kulicha i když zvoní jen kurýr a netrpělivě vyhlíží zásilku nové vlasové sekačky. Myslím si, že to je všechno jen o trpělivosti. Vždyť kolika lidem posraly život kadeřnické učnice? A kolika Schillerová?!

Žalovat se nesmí, ale hlásit se to musí

 

Tak tuhle taxonomii bonzáctví jsem na základce fakt nikdy nepochopila. Kde přesně končí čestný hlášení a kde začíná zóna žalování? Aspoň u nás ve třídě to bylo rozdělený genderově. Holčičky hlásily házení houbou na strop a kluci z pozice obvyklých podezřelých ty samý delikty většinou žalovali.

Můj děda řikal, že hlášení je českej národní sport. Když šla pod jeho barákem paní Čulíková, měla jsem tu výsadu, že jsem mohla nabrat ze dřezu vodu do inzulínky po babičce a postříkat ji z okna. Hlavně nenápadně, radoval se děda jako malej Jarda. A infantilní to fakt bylo, co si budem, i když byla paní Čulíková maloměstská hlásitelka číslo jedna.

Kdybych měla inzulínku, myslím, tak se mi po uplynulých dnech vzpříčí v kapse hned několikrát.

Ve středu jsem měla sraz s kamarádem Pepou na hodinovou svižnou procházku Žižkovem. Po seběhnutí Vítkova dáváme krátkou pauzu na vydýchání uprostřed mostu přes Koněvku. Pod námi září projíždějící auta, dvorky schovávají do tmy harampádí, co není vidět z ulice, naše kontaminovaný a navlhlý respirátory odpočívají v kapsách. Policejní auto za námi přijede jak po špičkách. Nevím, jak to dává váš mozek, ale ten můj v tváří v tvář reflektorům vždycky začne vyšilovat a panicky listovat katalogem prohřešků za poslední rok a půl. Nezapomněla jsem v krámě zaplatit? Neotrávila jsem Ema tím tempehem po datu expirace? 

„Dobrý večer, máte respirátory?“ ptá se měšťák. „A mohli byste si je nasadit? Nechceme prudit, ale jedeme na udání. Někdo hlásil venkovní pohyb osob bez respirátorů...“ podívá se strážce pořádku výmluvně na dům před námi. Na dům, jehož nejbližší okna jsou od nás zhruba dvacet metrů vzdušnou čarou. Nasazujeme si poslušně respoše. Policajti si oddechnou, že nás nemusí zaklekávat a jestli si může oddechnout někdo za závěsem vlastně fakt netuším. Na tu dálku bych byla hypoteticky schopná někoho nakazit jen kdybych skočila z mostu na barák a vyšplhala po omítce jako hrabě Dracula.

Tím ale můj výjimečně společenský týden teprve nabírá prostor na další hlášení. Ve čtvrtek Houbič slaví narozky, a protože ty loňský zhatil lockdown, rozhodne se letos pro odvážnou párty o pěti lidech. Z těch pěti měli čtyři účastníci covid v posledních třech měsících.

Problém je, že holky dojedou taxíkem krátce po deváté, tedy po policejní hodině. A je hezké, že náš dům je ostrůvek zájmu o bližního svého ve velké a anonymní Praze, protože zanedlouho po jejich příjezdu zvoní majitel domu. Ve vzniklé panice nás chce Houbič zavřít do vestavěných skříní, kde si můžeme psát deník jako Anna Franková. 

A ano, opět si můžeme oddechnout, protože na prohlídku bytu neměl koule ani majitel a policajty tentokrát jako zázrakem nevolal nikdo. Ale ta pachuť z přetrvávající otázky „kurvaproč???“ je horší než tuzemák s kofolou. Místo opojnýho pocitu, jak to společně zvládnem, jsem už asi definitivně pokročila do fáze těžký kocoviny, kterou nezachrání ani dvojitej panák naděje v lidstvo hned po ránu.

Hrachovková výzva

 

Víte, co je poslední stádium pesimisty? Když začne hledat na věcech aspoň proton něčeho dobrýho. Je to stádium rozkladu a přeměny, ve kterým mu není komfortně, ale na to se stejně nikdo neptá.

Najít proton něčeho dobrýho na online výuce je hodinářská práce. O přestávkách poslouchám videa z TikToku a v hodinách jsem svědkem postupného rozpadu osobnosti učitelky nebo zabavuju katalog Lega mazaně ukrytý pod pracovním sešitem z matematiky. Naštěstí se připomněl správce naší jídelny. V jeho mailu bylo nasekaných víc gramatických chyb než ve Žmurově diktátu a nechyběla ani tradiční hromadná obžaloba rodičů, kteří mají nedoplatek na kontě. Přes to všechno se mi cvičeným okem v jeho sdělení podařilo odhalit pozitivní věc – nabídku odběru obědů od 12 do 12:45. A v mé hlavě se okamžitě zrodil plán.

Abyste pochopili souvislosti: Naše děti v jídelně prakticky nejí. Oběd v jídelně je pro ně něco jako jít na freak show s kámošema. Občas se vám z nějakých obzvlášť nechutných kousků zvedne kufr, ale většinou se dobře pobavíte a upevníte sociální vazby s vrstevníky sdíleným odporem. Což je nám špatným matkám celkem u prdele. Co ale zvedne ze židle i předsedkyni klubu špatných matek je, když děcko rozrazí dveře, vyvrhne aktovku na zem a zařve, že má hlad – a to všechno půlhodinu po tom, co už přece obědvalo.

„Hlad? Přiznejte se, co jste dělali v jídelně?“ ptám se jako největší lakomec na světě a bráním lednici vlastním tělem. Nejsem jen špatná matka, jsem taky investor, co za tyhle tristní výsledky platí měsíčně pětistovku na jednoho.

„Dneska to bylo strašný, mami. Představ si, že z toho masa lezly žíly jak z Karlose Vémoly.“

„Něco zelenohnědýho, nevím, jak se to jmenuje. Už si můžu namazat chleba?“

„Bramborová kaše posypaná mákem a cukrem.“

Ptala jsem se spřátelených matek a všude to bylo stejný. Všechny děti ale projevují paradoxní zájem do jídelny chodit, což upevňuje mé podezření na obědové panoptikum.

Ema to taky zajímalo, a tak zbývalo jediné: zakliknout meníčko a dostavit se ve stanovenou dobu s vlastním jídlonosičem. Ikonická hrachovka s uzeným, na tom snad není ani co pokazit, ne? Zapřísahám se před dětmi, že ji sním do poslední lžíce.

Před školou na slavnostní otvíračku čekám úplně sama, což samo o sobě nevzbuzuje přehnaná očekávání o úrovni podniku – na rozdíl od fronty na vyhlášené pho na Jiřáku, kam můžu jen závistivě pošilhávat. Aspoň nikdo neslyšel, jak mě kuchařka vyřvala kvůli tomu, že jsem zapomněla posraný čipy nezbytný k výdeji. Při sprintu zpátky domů jsem začala svého výchovného nápadu litovat naplno.

S trpkým úsměvem a kompletní sadou čipů nečekám frontu podruhé a hrachobraní může začít. Plesk! Naběračka zelené hmoty letí do krabičky a do ní mlaskne plátek uzenýho jak facka. Už teď jsem si poměrně jistá, že maso nedám.

Doma se všichni horečnatě seběhnou jako k dovážce z Four Seasons včetně osobní audience šéfkuchaře.

Podávám polévku, v objednávkovém rozhraní nazvanou anínská. Nikdo neví, co si pod tím má představit, mlčí dokonce i Google. Jestli mlčíte i vy, anínská polévka je voda s mrkví a spoustou kulinářské ignorance – nic víc, nic míň.

Em: „To je něco z koncentráku, ne? Nejmenuje se to po Anně Frankové?“

Žmur: „Fuj, tu si pamatuju! Ta mrkev vypadá jako blitky, že jo?“

Čičman po jedné lžíci: „Omlouvám se, už jsem úplně plná.“

Psice: „Náhodou. Kdyby tam nebyla ta mrkev, byla by to celkem dobrá uvařená voda.“

Přesouváme se k druhému chodu.

Em: „Myslel jsem, že mě na hrachu nemůže nic překvapit, ale tohle není hrách. Je to hmota odolávající gravitaci – všimněte si, že neodpadne, ani když dám lžíci dolů.“

Žmur: „Dejte mi kousnout toho masa, s tímhle děláme tyranosaura. Hele: Uáááhééé!“

Čičman: „Už si můžu namazat chleba?“

Pokud vás zajímá, kdo jediný měl výčitky svědomí vůči kuchařkám a plýtvání s jídlem, byla jsem to já. Dvě porce hrachovky jsem zvládla s vypětím všech sil a neradostnou vyhlídkou zácpy po následující dva týdny. Zbývají mi tu dva kelímky anínské a jeden a půl plátek masíčka dvou barev a tajemné chuti. 

„Tyhle žoužavý masa jsme na základce cpali do vázičky s plastovýma karafiátama“ sentimentálně zavzpomíná Em. Tak kdyby vám chyběly vzpomínky, nebo přebývaly hladové slepice, pište si o ně do komentářů.

Špindíra Amy a naši další hosté

Ptáci. Pod tlakem vládních opatření to vypadá, že vám o nich budu psát minimálně celý březen. Tedy kromě reportáží z krátkých cest do večerky pro základní potraviny a thrilleru, jak jsem zavraždila Žmura po drastické korektuře referátu na téma „Jihomoravský kraj“, kde obyvatele nejmenované obce nazývá Znojmoni.

Zpětně bych na sobě ocenila, že jsem se v karanténní šedi rozhodla pro krmení ptáků, a ne třeba pro zimní příkrmy pouličních potkanů nebo uprchlých exotických hadů. Jak brzy pochopíte, i se zvířaty obecně uznávanými jako symbol míru, člověk může zažít zrychlený tep jen při pouhém pohledu z okna.

Únor s krmítkem byl měsícem začínajícího investora v kryptoměnách – ať už se to týká pochybností nad vynaloženými prostředky, prvních nadějných příslibů, euforických pocitů ptačího multimilionáře, až po naléhání rodiny, že bych se toho svinstva měla radši rychle zbavit.

Z pozice začínajícího ornitologa vám můžu říct jediné: ptáci jsou příběhy.

První pták se špinavýma nohama se ukázal být opravdu strakou, jak mě Žmur obratem informoval během online výuky. Za to si ji mohl jako první objevitel pojmenovat. „Bude to Amy Wong“ pasoval ji jako skalní fanoušek Futuramy.

Ze začátku jsme během nenápadných pozorování z Amy nemohli spustit oči. Jak kovově se leskne její peří a jak autoritativně klove do krmítka!  Za pár dnů jsme straku museli překřtít na Amy Wrong. S Amy něco zkrátka nebylo úplně v pořádku. Podle přibývajících špinavých stop měla podivnou zálibu šlapat do hoven a otiskávat je na cizí parapety, nebo hnízdila kdesi na půdě v odloženém kyblíku s Primalexem.

Než jsme přišli záhadě bílých stop na kloub, museli jsme přesměrovat pozornost na nové klienty, šedého a hnědého holuba. Tentokrát je směla pojmenovat Čičman, protože vyvěsit na okno leták „SLUNEČNICOVÁ SEMÍNKA ZDARMA - NABÍDNĚTE SI“ byl její nápad. „Šedák a Hnědák“ rozhodne Čičman, která pro kreativu nechodí zbytečně daleko.

Nevím, jak to mají ptáci s mezidruhovou nenávistí, ale je potřeba zmínit, že Amy je xenofobní – a nejspíš i homofobní, pokud se potvrdí, že Šedák s Hnědákem tvoří registrovaný pár gayů. Je docela zvláštní, že špinavé nohy ji nevadí, ale holubů se štítí.

Prvních pár dnů to vypadalo, že jsme o Amy přišli. Potom si s holuby nejspíš domluvila otevírací hodiny vyhrazené pouze pro straky, stejně jako to bylo vloni s otvíračkou pro seniory. Amy chodí dopoledne, ale do krmítka klove mnohem ostražitěji. Jako by analyzovala, které se semínek předtím vypadlo z nechutného holubího zobáku.

Ranní otevírací dobu si bohužel vyhádali Šedák s Hnědákem. Bachratý Šedák se při snídani rve k prasknutí jako ikonický český turista u ranního bufetu ve dvouhvězdičkovým hotelu na Makarský. Prostě se snaží zadusit se slunečnicovými semeny a explodovat, hlavně aby nic nezbylo na elegantní Amy se špinavýma nohama. To se dá ještě tolerovat, kdo z nás si nikdy nevzal chlebík ze švédskýho stolu do kapsy, ať hodí kamenem.

Mnohem horší je zvyk jeho subtilního přítele Hnědáka během těchto bulimických orgií klovat do okna. Nevím, proč to dělá – buď se nás snaží jako obsluhu upozornit na dosypání misky, nebo se o něj bojí a domnívá se, že bychom měli být připravení ho resuscitovat, jestli se zalkne. Když bydlíte v pátým patře, klepání na okno je fakt děsivej budíček.

Žmur někde vygooglil, že má holub IQ tříletého dítěte a dožívá se až 26 let. Straka se zase může naučit mluvit a žere mršiny. Myslím, že to nejzajímavější nás s krmítkem teprve čeká – až Amy sežere Šedáka s prasklým žaludečním vředem a konečně nám vysvětlí, proč Hnědák mlátí hlavou do skla.

Ptáci I.