Čaroděj a ti druzí: Sousedy a rodinu si nevybíráš

Jediný, čím se můžu z hlediska vývoje situace uklidňovat, jsou sousedský vztahy mých rodičů. Vedle jejich baráku stojí barák Doležalových, což byla odjakživa dravá konkurence a nějaký ztělesnění lepšího já mých rodičů.

Pan Doležal měl vždycky o něco lepší práci, větší jahody a menší plešku než můj táta. A navíc svý ženě vykopal bazén a paní Doležalová v sexy bikinách se tak stala jedním ze symbolů letní sezóny na našich zahradách. Pozemky totiž odděloval jen tenký drátěný plůtek.

Máma Doležalku nenáviděla a tvrdila o ní, že se chodí na zahradu jen ukazovat a špízovat, co se u nás děje novýho. Tím si nejsem tak úplně jistá, protože dění na naší zahradě se omezovalo na stereotypní krmení králíků, moje hry s imaginární starší sestrou a tátovo vzteklé potahování z cigarety po manželský hádce. Ale bylo rozhodnuto: jednou táta se svou pasivně-agresivní startkou v koutku vysázel po obvodu plotu túje.

Měla to být berlínská zeď, ale spoustu let to vypadalo jen jako legrační vyhlášení územní nezávislosti. Z Doležalky v plavkách ale postupně ubývalo: jednou zmizela prsa, a nakonec zelená hradba přerostla i její slídivý oči.

Mezitím ale všichni účastníci týhle studený války zestárli a zjistili, že je celkem fajn vyměnit si pěstitelský přebytky nebo prostě jen názory na ty dnešní vnoučata a toxoplazmózu jejich a našeho Mikeše. Ale je jim pořád blbý porazit ty túje, nebo na to potřebujou štempl, takže tam mají ve větvích proklestěný okénko sousedský vzájemnosti. Za mě je to dojemnej příběh, i když asi jednou skončí tím, že ty prokletý túje svými kořeny vyvrátí baráky, nebo spadnou při vichřici a poškodí přitom svou monumentálností pět dalších zahrad v řadě.

Naši sousedi se jmenují Pepa a Patricie. Jestli si myslíte, že jsme se představili v neděli u moučníku, tak jste mimo. Znám jejich jména jenom proto, že se před sebou vzájemně zamykají.

„Patricie, prosím, prosím…“ škemrá Pepa před zamknutými dveřmi klidně hodinu, dokud se Patricie neuklidní a nevezme ho na noc domů.

„Pepane! Otevři, ty zbabělá hroudo strachu!“ kope do dveří Patricie, když se před ní zamkne Pepa.

V bytě nalevo zase bydlí Čaroděj, jak ho pojmenovala Čičman. Čaroděj chodí výhradně v černým a používá podobný kouzlo jako Pepa a Patricie, není a přitom je doma. Ale vzhledem k tomu, že za ním chodí jen cizí lidi a stojí frontu na chodbě, půjde spíš o instantní pervitinovou magii než odpírání sexu.

Nad námi potom bydlí manželská dvojice z Kazachstánu, jak nás informoval technik domu, když nám opakovaně přes trubky protekla do koupelny louže bublinkový vody. „To víte, u nich se vytírá na ruskej způsob. Vylijete kyblík vody a rozfrcáte to hadrem do stran“ vysvětloval Emovi, když viděl jeho otazníky v očích. „Vy jste asi nebyl na vojně, co?“

Em už se s Kazachem osobně zná, protože jeden čas jsme se podle dutých ran domnívali, že doma zabíjí mravence, nebo vytyčuje kůly, obojí v pět ráno. „Do práce brzo, berli eště měsíc“ dovysvětlil mu prozaicky i s ukázkou nášlapu a zároveň se vysvětlilo, proč nikdo nereaguje, když proteče koupelna: „Zarina zákaz otvírání“. Jak praktické, když je patro pod vámi třaskavá varna pervitinu.

A abychom nezapomněli, pan Hrdlička. Vždy za dveřmi, vždy připraven ke small talku. Pan Hrdlička je stejně starej jako my, ale mentální senior. Výběr z hroznů:

„To je teda pořádnej pytel odpadků“ (zvědavě analyzuje obsah pod průhledným igelitem). „Vy toho sníte!“

„A jak to s váma teda vlastně je? Jste chudí nebo bohatí?“

Abych to zkrátila, trvalo mi to jen pár měsíců, abych se přehoupla na stranu plukovníka Angrešta. A celkem mě sere, že v paneláku nemůžete vysázet túje!

Estonsko: Poslední přání umírajícího psa

 

Po loňské turistické tlačence na Mallorce jsme se navždy zařekli, že v létě už s dětma k moři nepojedeme. Aspoň ne tam, kam lítají tři chartery za hodinu, platíte za led do předražený limonády a vybíravý jsou tam i toulavý kočky. Proto letos padla volba na Estonsko.

Sice jsme mohli doufat, že avízovaná zdržení se týkají jen letů do Středomoří, ale ne. Na pět hodin jsme ztvrdli ve Varšavě i my, z toho na tři hodiny ve frontě na reklamačním centru polských aerolinií. Mimochodem, jen z téhle fronty bych vám mohla napsat příběh o ženský, co vypadala jako Oprah Winfrey a indickém mladíkovi z Uttarpradéše, kteří se spolu ve frontě spřátelili natolik, že na přepážce vyloudili i stejný hotel. Jestli i stejný pokoj vám záměrně psát nebudu, protože kdo jsem já, abych vykrádala zlatý fond erotických historek Oprah Winfrey?

O čem ale padne řeč, jsou vikingské kořeny celé naší rodiny versus já. Jejich koupání v ledovým Baltu ve větru a teplotách, při kterých my Východočeši krademe z panskýho lese dříví na krutou zimu, jsem sledovala z pláže v teplý mikině a s kapucí na hlavě. Jinak je ale místní krajina jako nekonečný příběh lesů a pláží. Nekonečný proto, že se tu v létě přes noc nezhasíná. Slunce okolo deváté večer přestane svítit, ale nezapadne za obzor. Pro váš mozek (a hlavně mozek dětí) je bílá noc hozenou rukavicí k neutuchající aktivitě, nezávisle na plánu vstát tentokrát fakt brzo.

Příjemné zjištění ale je, že se děti rychle přepnuly z módu „jeden pobyt, jeden hotel“ na kočovný způsob „každý den nová postel“ umožňující větší zajížďky.

Jednou z nich byla lamí farma. Jak vznikl nápad založit farmu vysokohorských zvířat v nížině, kde má nejvyšší kopec 300 metrů nadmořský výšky? Je to úplně jednoduchý, k založení spolku esenciálně roztomilých zvířat vám stačí přítomnost dětí. V Estonsku si prodáváním předražených nanuků na rozdíl od Špáňa nevyděláte ani na slanou vodu, takže je potřeba nasadit silnější kalibr. Fluffy lamy, co žerou z ruky a jejich vlna se může dál zpracovat na plyšové medvídky za padesát euráčů v přidruženém kšeftu hned vedle hnojiště.

Čičman tam podle mě chtěla jen proto, že lama patří mezi kopytníky stejně jako ty koně. Žmur tam chtěl hlavně kvůli varování v Tripadvisoru. Lamí stádo totiž hlídá profesionální ovčácký pes.

„Je to dobrák od kosti, ale když vidí běžící objekt, nemůže si pomoct. Prostě ho musí zastavit – jakýmkoliv způsobem“ píše se vágně na webu, ale díky uživatelským recenzím si můžete udělat zcela konkrétní představu:

„Na farmě zakazují dětem pohyb“ stěžuje si Elke z Rakouska. „Když se můj tříletý syn rozběhl, odstartoval tím nejen tu krvežíznivou bestii, ale i vulgární nadávky personálu.“

Následovaly recenze rodičů, kteří utratili nesmyslné částky za psychoterapeuty a plastické chirurgy, zato zájezd kvadruplegiků si stěžoval jen na ožmoulané rukávy od nenechavých alpak. Bylo to jasné – po celém areálu se prostě musíte pohybovat pomalu a předvídatelně, jinak budete nedobrovolně sraženi jako srnka na dálnici.

„Mají tam v plotech elektřinu?“ kladl Žmur celou cestu znepokojivé otázky. Na místě výrazně pršelo. Lamy evidentně před nedávnem vyprodukovaly větší množství plyšových medvědů, protože jim z chlupů zbyla jen ofina. Věděli jste, že když si pohladíte zmoklou lamu, ruka vám bude smrdět jako zapařená králíkárna a nepůjde to dolů ani mýdlem? Nebo že lamám nejede mrkev, kterou si můžete zakoupit v kelímku jako povolené krmivo, takže ji můžete sníst sami? Horlivě jsme si vyměňovali všechny tyto nové poznatky, jen Žmur zůstal zachmuřen. „Není tady.“ povzdychl si na adresu psího zabijáka.

Na nejzazším kraji výběhu ale stálo něco, mohlo být psí boudou. A v ní leželo něco, co mohlo být psem. Před pár lety škubal dětské tepláky na cucky, zakusoval se neposlušným alpakám do zadku a válel se v mršinách. Teď je z něj bachratá hromádka slepených chlupů. Znuděně vyhlíží příděl granulí pro psí seniory a smrt, obojí přicházející se značným zpožděním. Jeho pohled se setkal se Žmuřím a v ten den nejspíš poprvé zvedl hlavu.

Žmur si vyměřil vzdálenost k toaletám, které byly srabácky blízko a rozběhl se. Ovčák se posadil a se zájmem sledoval žmuří nohu podkluzující v bahně a trajektorii jeho těla zoufale hledající rovnováhu. Ovčácký pes dobře ví, že v tuhle chvíli už stačí jen přimáčknout oběť tlapou a překousnout krční tepnu.

 „To nebude bahno“ překřikuju psí štěkot za přesně tři vteřiny poté, když ze zahnědlého Žmura obírám slámu a trávu, zatímco ovčák nadšeně švihá ocasem do boudy. Vsaďte se, že se smál. Sice už nemůže drtit neviňátka mezi svými tesáky, ale rozhodně to umí myšlenkou!

Škola v přírodě jako kurz přežití Haliny Pawlowské

 

Letošní vyjednávání o škole v přírodě probíhalo na třídních schůzkách asi takhle:

Učitelka (nahlas): „Je mi to líto, ale letos si školu v přírodě odpustíme. Při současné inflaci byste se nedoplatili. Místo toho bych dětem objednala výlet za historií vážné hudby.“

Učitelka (v duchu): „S frackama je to rok od roku těžší. Symfonické odpoledne s Johannesem Brahmsem bude trestem za všechny uplynulé ročníky, kde jsem si vypěstovala závislost na diazepamu.“

Rodiče (nahlas, unisomo): „To by byla strašná škoda! Vezmeme si půjčku, jen abyste si s dětmi mohla odjet odpočinout do lůna přírody!“

Rodiče (v duchu): „S frackama je to rok od roku těžší. Snad si zasloužíme jeden týden svobody, kdy můžeme pít už před večeří?!“

Učitelka (nahlas): „To je od vás milé. Bohužel, jak se tak dívám na hodinky, s překvapením zjišťuji, že máme skoro konec května. To už budou všechny ubytovací kapacity naplněny.“

Zástupce rodičů, Paní Nováčková (nahlas): „Pracuji v cestovní kanceláři. Hned zítra to zařídím, i kdyby kvůli tomu měla téct krev z jiné školy.“

Učitelka (v duchu): „Ještě dnes požádám svého zubaře o implantaci diazepamové kapsle do zubu. Příště musím třídní schůzky svolat až na konec června.“

A tak si Žmur začal nadšeně balit. Vsuvka. Znáte Marii Kondo? Tahle Japonka se proslavila jako profi poradkyně při úklidu a organizaci věcí. Američani ji milují a točí s ní reality show, ve nichž zvou Marii na návštěvu. Při odchodu po ní na poličce zbyde jen bible a kimono, které si odložila při vyhazování zbytku věcí v domě do sběrného kontejneru. Mimochodem, byl někdo u Marie doma? Vsadím se, že má barák plnej zlatých valounů, kožešin a vycpaných loveckých trofejí Thomase Jeffersona.

Žmur by si ale s Marií rozuměl. V jeho minimalisticky sbaleném zavazadlu byly jen přesně odpočítané čisté ponožky a trenky, přezůvky a balíček karet. Rain Man na cestách. O to víc mě překvapilo, když jsem jeho tašku vzala před odchodem. Obsahovala nejspíš hroudu iridia, která mě málem převážila nazad. Samozřejmě ale neobsahovala pláštěnku, pro kterou jsme se museli vracet. Potom jsem ji chtěla napěchovat do tašky dřív, než mě stihl Žmur zarazit a vypadla na mě igelitka s kontrabandem.

„A je to tady“ řekne si váš mozek. Naše sladké miminko dospělo. „Chlast, cigára, možná drogy?“ probouzí se ve vás instinkt celníka.

Ne. Žmurova igelitka byla plná cukru. Bonbóny, sušenky, čokolády. A to v takovém množství, že byste s tím zabili polovinu diabetologické kliniky.

„Musel jsem to vzít“ odpověděl mi na to Žmur s naivním úsměvem Terezy Hlůškové v pakistánském celním skladu. „Kuba vzal zase igelitku limonád, Honza igelitku čipsů a Ondra igelitku rohlíků.“

„Rohlíků?“

„On má malý kapesný a rozkaz zněl jasně – prostě vzít IGELITKU něčeho, s čím přežijeme.“

Když se po týdnu vrátili, samozřejmě jsem vyzvídala, jak dopadla jejich týdenní výzva Haliny Pawlowské. Vypadalo to asi nějak takhle:

Den 1: Velká párty. Čtveřice kluků blaženě usíná s hladinou cukru odpovídající rozboru krve Miloše Zemana po nitrožilním podání meruňkových knedlíků ve Vojenské nemocnici.

Den 2: „Slaný to spraví“, říkají si večer kluci, protože do čokolád se už nikomu nechce. Nasypou do sebe kila chipsů a zalijí to limonádou. „Ještě jednou se bude někdo camrat na záchod a dostane dvojku z chování“ ječí na ně učitelka, kterou neustále klapající dveře od toalet ruší z diazepamového rauše.

Den 3: Ve středu odvezla zvířecí sanitka labradora Hafíka se zauzlovanými střevy. Majitel objektu krčí rameny, pes byl prý zvyklý žrát odhozené dětské svačiny včetně pytlíků a pít vodu ze záchodu. 

Den 4: Objekt byl napaden smečkou nutrií. Uklízečka při úklidu chodby napočítala 176 ožužlaných špiček od rohlíků.

Den 5: „Musíme. Přece to tady nenecháme!“ hecují se kluci a tlačí do sebe poslední bonbóny. „Příště se na školy v přírodě vyseru,“ kope řidič v Praze do kufrů před autobusem. „To duhový blití s umělýma barvivama ze sedaček už ničím nevydrhnu!“

Jak ostříhat puberťáka

 

Manuál pro zoufalé rodiče

Pokud jde o pubertu: Experimentálním pozorováním jsme s Emem došli k závěru, že jako první se v dítěti aktivuje žláza podporující prudký růst vlasů se současnou neochotou nechat si je ostříhat. Fakt nejsem žádná bigotní matka. Pokud Žmur touží chodit po světě jako indický svatý muž z Varanásí a tahat za sebou vajgly a rachtající plechovky nalepené na dredy, má na to právo.

Žmurova vlasová volba je ale bohužel mnohem horší. Představte si člověka, který na hlavě nosí perskou kočku. Nebo ještě lépe, představte si Žmurův obličej jako zadní část hlavy s mikádem. Ať už je vám bližší jakákoliv představa, asi se všichni shodneme na tom, že jde o zajímavou optickou iluzi.

Z mého pohledu jde ale ještě o jeden problém, související se základním nastavením mozku matky. Nemůžete si pomoct, je to stejně nutkavá obsese jako krmení mláďat a odhánění predátorů. Prostě bytostně potřebujete, aby vašemu dítěti byly vidět oči a dýchací cesty.

Zaslepené dítě s chuchvalcem vlasů na místě, kde má většina spořádaných lidí nos, je každodenní připomínkou vaší neúspěšné evoluční strategie. Co když ho přejede auto? Udusí se v noci chomáčem? Jak si jednou vybere životní partnerku, když jeho se jeho obličej skládá jen z úst jako vražedná hmota ze Stranger Things? Potom můžete 11 let vašeho nevyspání, traumat ze třídních schůzek a investic do předražené kojenecké výživy rovnou spláchnout do hajzlu.

„Mně se to líbí“ krčí rameny Žmur a epilepticky pohazuje hlavou, aby mě mohl rozstřílet laserovým paprskem svých ledově modrých očí. Nezabraly osvědčené výhružky ve stylu „mně je to jedno, ať tě ostříhá babička“. Zrovna když jsme s Emem přemýšleli, že ho uneseme v černých kuklách a ostříháme v křoví za panelákem, chytil se chlapec na vějičku.

Konkrétně na barter ostříhání za fotbalový tričko hráče z Konga, kterému říkám Pomelo, protože tak nějak jeho jméno zní, když si narvete do pusy pět maršmelounů a pokoušíte se artikulovat. Žmur mě za to nenávidí. Mimochodem, že se chce stát na starý dětský kolena kopačkou, je další pubertální vzpoura, ale o tom zas jindy.

Teď o mém kadeřníkovi. Věřte mi, že vlízt mu zadku mi trvalo dlouho a chtělo to lest, protože Vincent je pánský kadeřník a je boží. Když nechám ostříhat Žmura, tak milostivě ostříhá i mě, takže už chápete, že kromě kočky na hlavě a mateřských instinktů mám ve Žmurově účesu i svý vlastní zájmy.

S kadeřníkama je totiž těžký. Ženský vás berou jako svou přirozenou konkurenci. Když jim říkáte svou představu, v mozku se jim to zrcadlově převrátí do pravého opaku a pokud neutečete včas z křesla, vypyzdí vám na těch pár zbývajících vlasech červenej melír.

Chlapi stříhají skvěle, ale do ženských se jim moc nechce. Já to vlastně chápu. Dlouhý léta na učňáku trávíte v jednom velkým duhovým ráji. Zanořený v katalogu Balenciagy, blogu osobního kadeřníka Lady Gaga a vkusně upravených otvorech ostatních spolužáků. A pak vás škola vyflusne do reality: statisíce nemožných ženských s červenýma melírama (a my už víme, kdo za ně může, žejo holky?), které vyslovují bayalage jako bažaláge.

„Když vleze do salónu ženská, co na první pohled vypadá, že bude chtít trvalou nebo jinou odpornou věc, odcházím se zamknout na hajzl, dokud se jí neujme kolegyně“ svěřil se mi jednou můj exkadeřník a myslím, že to mluví za vše.

Ale to slyšet nechcete, zvlášť pokud máte trvalou. Chcete se už sakra dozvědět, jak to dopadlo a máte na to nárok.

„Představte si, že tady byla před vámi ženská, co se nechala ostříhat a pak mi celou dobu brejlila pod nůžky a radila, jak mám ostříhat jejího pat-ná-cti-letýho syna“ stěžuje si Vincent během ladění mých kadeří. „Fakt?“ pohoršuju se. „To je strašný, vsadím se, že ještě chtěla nějakej hroznej střih“ přisadím si.

„No přesně. Vepředu úplně nakrátko! Prostě na dementa, chudák kluk“ vyvrátí Vincent oči a mě je jasný, že tímhle je můj plán zbavit Žmura ofiny u svého předčasného konce.

A taky že jo. Když jsme vyšli z kadeřnictví, byla jsem lehčí o pár stovek a zcela spokojený a vyrelaxovaný Žmur přišel odhadem o půl centimetru svý kočky v očích. A ještě mě to bude stát to podělaný fotbalový tričko!

 

Zlý a zlejší. Kurz agresivity

 

Požehnáním a prokletím korporátního prostředí jsou celodenní školení. Požehnáním proto, že vám pak mám o čem psát a prokletím kvůli tomu, že je celej den v hajzlu a chlebíčky nejsou v ceně.

Tentokrát jsem se v rámci doporučeného vzdělávání dostala na tenkej led asertivního vyjednávání. Uznejte, že to zní o kousek líp než kurz práce v SAPu nebo pochmurného kolektivního pátrání po nádorech prsu a varlat, ze kterého bych měla úzkosti ještě půl roku poté. Jo, v korporátu najdete fakt všechno!

Z původních 8 přihlášených lidí půlka z nich asertivně vůbec nedorazila. Bylo nás 5 včetně lektora připraveného na všechno. Na co ale ready evidentně nebyl, byla zásadní charakterová piha na kráse většiny účastníků.

„Můj největší problém je, že jsem moc hodnej“ představuje se nám pan Zbyněk a všichni horlivě přikyvují. Všichni jsme nepřiměřeně hodní, taky vám to tak přijde? Mohutně to odsouhlasí i pan Karel.

„Prostě neumím nikomu říct ne“ svěřuje se slečna Miluška, za což si vyslouží Karlův mnohoznačný mlsný úšklebek.

Po pár nudných slidech, u kterých část účastníků upadá do mikrospánku a druzí pod zástěrkou neodkladných pracovních mailů stahují porno, přichází čas na hrané scénky.

„Představte si, že vám tady vyprávím nudné historky ze života a vy mě potřebujete zastavit“ úkoluje nás lektor zadáním, které je pro většinu z nás až příliš skutečné.

„Tak já jako vyprávím a tady pan Zbyněk mě agresivně zarazí, abychom si mohli ukázat rozdíl mezi agresivitou a asertivitou“ pokračuje lektor. Naše ovčí stádo opět upadá do mikrospánku a sladkých představ, ve kterých pod lektorem exploduje nášlapný minový systém.

„Pane Zbyňku, ale vy mi musíte agresivně skočit do řeči, abychom se někam posunuli“ sprdne po chvilce pustého žvanění lektor nebohého Zbyňka.

„Já… já vím. Nechtěl jsem vám skákat do řeči. Já to tedy zkusím. Tak už, jo? Byl byste tak hodný a přestal nás obtěžovat nezáživným obsahem“ vypotí ze sebe Zbyněk spolu s dvěma mokrými koláči na košili a očima upřenýma někam do jádra země.

„To je materiál“ běží hlavou lektorovi, ale protože nás nesmí bít a dostane za tenhle pernej den štědrou odměnu, nadějně se usměje. „No, to jste řekl moc pěkně, ale víte – nebylo to zase tak moc agresivní, viďte. Měli bychom tady jiného dobrovolníka?“

„Drž už konečně hubu, ty debile, nebo tady všichni chcípnem nudou“ práskne pan Karel s mobilem o stůl, až všichni nadletíme.

„No, to byla pěkná ukázka“ pochválí ho lektor nepřirozeně vysokým hlasem a rychle zacouvá do kruhu bezpečí. A paní Miluška nám to teď řekne pasivně. „Moc hezky vyprávíte, japak to bylo dál?“ ozve se nezúčastněně Miluška zpod notebooku.

To dopoledne se ale v hodném Zbyňkovi něco navždy změnilo. A když jsme měli odpoledne sehrát scénky ve dvojících, explicitně si vyžádal, abychom si mohli vyzkoušet i násilný způsob komunikace. „Abychom jako věděli, čemu se každopádně vyhnout“ zamluvil to Zbyněk a věřte, že už v tý chvíli z něj mluvila žízeň po krvi. Zbytek nás dostal za úkol dělat křoví.

„Dobrý den Zbyňku“, začal v jejich dvojici Karel nenuceně.

„Co se na mě šklebíš jak úchyl, hajzle“ obratem sbírá Zbyněk hozenou rukavici.

„Ses posral? Máme spolu dělat obchodní rozhovor, ne?“ rozhazuje Karel rukama.

„Ty seš teda zoufalec bez kousku invence, Karle“ kopne si Miluška.

Lektor zoufale píská na píšťalku jako horolezec pod lavinou. „Tak to bylo opravdu agresivní a teď…“

„Ticho!“ okřikne ho Miluška. „Necháme je, ať se kluci poperou. Zbyňku, chyť si ho do kravaty!“

Výsledkem odpoledního souboje bylo vyrovnané skóre. Zatímco ráno potřeboval asertivní školení jen samonasrávací Karel, odpoledne už to byl plný počet účastníků. Myslím, že si plánované školení na obchodní etiku ještě rozmyslím. A teď koukejte komentovat, nebo se neznám!

 

 

 

 

 

 

Na gympl za 30 tisíc. Značka: Bez záruky

 

Další pitva páchnoucí makrely českého školství po Marii Veronice. Tentokrát z pohledu rodiče.

Devadesátky. Orlický vraždy, fialový saka a dobrou chuť, pokud právě obědváte. V našem maloměstě po socialistický odmlce znovu otevřeli osmiletej gympl a když se nás úča ptala, kdo z nás má zájem o studium, moc rukou se nezvedlo. „Na přijímačky bude den volna“, pokračovala nezúčastněně paní Drahorádová, a to už se ve vzduchu třepotaly ruce oportunistů, mezi které patřila i malá Psice. Testík na hodinu a zbytek dne na kole u odkalovacího jezírka (oblíbená zábava dětí z průmyslových regionů). Uznejte, tahle nabídka se neválí na ulici každej den.

O to víc to zavánělo průšvihem, když přišel za pár týdnů domů dopis. „Tys byla na přijímačkách a nic jsi nám neřekla?“ podivovala se máma. „No nic, vzali tě.“ rezignovaně plácla s papírem o stůl, protože trestat dítě za úspěšnou snahu o vzdělání, to by byl těžkej kalibr dokonce i pro mé rodiče.

Na dalším vysvědčení byly místo samých jedniček dvojky a trojky. Ještě později se stala čtyřka z matiky čestným standardem až do maturity. O některých profesorech se mi dodnes zdají noční můry, stejně jako o laborkách z chemie a příkladů o cyklistech jedoucích z bodu A proti kamionu. Zato jsme měli fantastickou profesorku biologie, drsná Šlamerka vykřesala nadějné eseje i z literárních ignorantů a dějepis mě baví dodnes. Navíc jsem v patnácti v mozkové mlze hormonů nemusela řešit, co proboha budu dělat. Měla jsem na rozmyšlenou krásný roky času navíc.

Takže když mi Žmur oznámil, že chce pokračovat ve stejných vzdělávacích stopách, byla jsem ráda. Za a) že to netajil jako já a za bé) že je úroveň výuky na druhém stupni tak trochu sázka do loterie. Zrovna na naší základce spíš do skořápek.

Na začátku školního roku jsem procitla v kůži naivního rodiče, který chce dostat svý dítě na gympl. A řeknu vám, že jsme to tenkrát měly s mámou sakra zadarmo!

„Už máš vybranou přípravku?“ zeptala se mě počátkem září kolegyně – matadorka, která na víceleté gymply postupně umísťuje své tři děti. „Jak jako přípravku? Myslela jsem, že se budeme učit spolu…“ (a přitom samozřejmě doufala, že se bude svědomitý Žmur učit hlavně samostatně).

„No neblázni. Víš, kolik na tom vypálíte času? A umíš vůbec vyplňovat testy? Chceš ty loňský?“

Dobrá otázka. Když jsem se s pověstnými Cermat testy seznámila osobně, měla jsem nutkavou potřebu zvracet a vrátit se na základku dovzdělat. Je vlastně úplně jedno, jak dobře umíte češtinu nebo matiku. Tady jde hlavně o chytáky a otázky formulované tak podivně, že se vám mozek natáhne jako guma od tepláků, vystřelí na nejbližší zeď a smutně steče dolů. Tušila jsem, že naše každotýdenní dvouhodinovka s testy bude něco, za co bude Žmur za pár let sedět na psychoterapeutickém kanapi.

Cermat testy jsou totiž něco jako speciální disciplína, na kterou potřebujete speciální výcvik. „Je to různé. Některým dětem i s horším prospěchem testy jdou, a pak jsou jedničkáři, kteří na ně nemají cit“ odpověděla mi s hanebně proškrtaným úvodním testíkem paní z agentury Přijímačky online a distingovaně k tomu připsala, že Žmur patří bohužel do skupiny těžkých outsiderů. Tedy „dětí, které pro svůj úspěch nutně potřebují premium program“.

Tahle agentura obchodující s posíláním mailů byla ještě levná. Mnohem více ambiciózní rodiče z naší třídy zapisovali své děti na přípravné kurzy. S matikou, češtinou a anglinou v nich zahučíte za 15 tisíc. To ale nestačí, děti si přece potřebují vyzkoušet to pravé drama při vyplňování fake testů nanečisto. Jeden vyplněný testík z češtiny a matiky stojí v rámci přípravky Gymnázia Na Zatlance lidových 600 Kč. Doporučuje se na ně chodit tak často, dokud dítě nezačne pravidelně dosahovat „pražských gymnaziálních hodnot“, což je 40 a více bodů z 50.

Pokud nemáte doma malého Nikolu Teslu, může se to zadařit až ke konci výcviku (jestli vůbec). V takovém případě si k ceně přípravky připočtěte ještě 12.000 za testy. Kdo o TOHLE může mít zájem? Já jsem je se Žmurem podstoupila jednou (a naposled) a před školou byla fronta jako na banány. Vynásobte stovky zpocených dětí, co se klepou jak drahý psi, šesti stovkami. I kdyby to byl jediný zdroj výdělku, je tenhle pražskej gympl obstojně vydělávajícím penězovodem. To vše za náklady rovnající se tisku pár stovek papírů (ne, lesy opravdu nešetříme).

A pak přijde Den D. Zapomeňte na své nejhorší pohovory v životě, obhajoby diplomek nebo státnice. Tohle jsou dostihy. Na pražský gympl se hlásí průměrně 300 až 400 dětí, přijato je 60. Ve zbytku většiny tak zůstane jen hořká pachuť, že všechny citové, finanční a časové investice byly prostě a jednoduše… k hovnu.

Odkud to smrdí, je celkem pěkně a výstižně shrnuté tady. Mezi vedlejší účinky jednotných zkoušek Cermat patří totiž useknout a odlifrovat část dětí na nepopulární učiliště, kterých máme v Česku rekordní počet v rámci celé Evropy. Že je poptávka dětí a rodičů už dávno někde jinde? Co s koreanisty a dalším humanitním odpadem, že jo. Potřebujeme kuchaře–číšníky a elektrikáře do Škodovky. Makat rukama přece není žádná ostuda. Ale jen do chvíle, kdy na učňáku nedobrovolně skončí vaše vlastní dítě (protože nasbíralo o 3 bodíky míň než poslední přijatý na průmyslovku).

A taky to prosím vás hlavně neberte jako útok na řemeslníky. Právě naopak. Můj děda řezník měl výuční list na čestným místě v krámě. Ale kromě bourání dobytku a plnění párků musel umět taky marketing, podvojný účetnictví, základy psychologie a dvakrát prošel krizovým managementem – jednou za války a podruhý, když mu komunisti sebrali podnik. Poprvý to ustál, podruhý už moc ne. Pokud máte někdo z vás příznivý zprávy, že se učňáky konečně mění z montoven se znechucenou pracovní sílou zdarma na školu, jak si vybudovat perspektivní podnikání, sem s nimi!

Jo a jak to dopadlo s tím Žmurem? Prošel si vším. Beznadějnou frustrací až po vítězný pokřik „jsem gymnasta!“, když ho vzali na odvolání. Tradá a za dva roky můžeme vyrážet na stejný (nebo spíš ještě horší) dostihy s Čičman!

Ze světa polovičních slepců: Kradený auto a experimentální papričková léčba

 

Už asi všichni víte, že máme s Emem jednou za rok takovej rituál. Odjedeme někam na týden spolu. Jen my dva. Bez dětí. Chodíme na dlouhý túry bez nutnosti táhnout v batohu deset obložených rohlíků a brumíky, spíme do devíti a pak se vydáváme třeba na hodinovou procházku městem, jen abychom našli kavárnu, kde mají ty nejkřupavější croissanty a macchiato s nejhustší pěnou. Ze souboru těchto aktivit by naše děti po pár dnech samy vyhledaly místní Klokánek a požádaly o adopci.

Letos padla volba na Sicílii. Jenže taky bohužel o pár týdnů předtím padla moje volba narazit si oko na klacek. Tenkrát na pohotovosti jsem měla štěstí na nepřiměřeně hodnou doktorku, používající výrazy jako „chudák očičko“, „kapičky“ a „do týdne dobrý“. Jenže uběhly dva týdny a bulva pořád vypadala jako okno, do kterýho dětský gang práskne šutr a ještě ho posprejuje načerveno. A tak jsem pár dnů před odletem zavítala opět na pohotovost a po třech krásných hodinách čekání přišla do rukou úplně jiné doktorce. Doktorce Řezníkové, mluvící nejčastěji v infinitivech.

„Sednout“ odmávla mě na židličku, kde přitiskla bulvu k přístroji a podrobila ji nemilosrdnému soudu.

„Zánět“ procedila mezi rty. „Můžeme zkusit ještě jedna lokální antibiotika a jestli to tří dnů nezaberou, tak to oko bude muset pod steh.“

Steh, svinul se mi mozek do kuličky jako podrážděná mnohonožka. Proč jsou všichni oftalmologové posedlí sešíváním očí?

„Tak zkusíme ty antibiotika. Akorát za tři dny nepřijdu, protože, ehm… bych potřebovala odjet na dovolenou. Na Sicílii.“ A bylo to venku.

„Odjet s lacerací na dovolenou? Na Sicílii?“ posune si doktorka Řezníková nevěřícně brýle na nose, jako by lacerace byla druh kriticky ohroženého měkkýše nebo třídenní novorozenec.

„Ostatně je to váš zrak. Nebo spíš byl, pokud se hodláte koupat v moři“ odfrkla si. Srdečnější přání hezké dovolené jsem snad ještě nezažila.

Pochopitelně jsem ale o zanícenou bulvu přijít nechtěla. Pořídila jsem si tak černý brýle, že pozorování výbuchu supernovy by s nimi bylo jako čínské stínové divadlo. V Česku vidíte jen obrysy. Tady na slunečné Sicílii mé svářečské brýle slouží dobře, ale zase mám jedno oko permanentně zamazaný antibiotickou mastí, což dodává mému výhledu kvalitu koukání přes igelitovej pytlík.

Náš příjezd byl epochální. V autopůjčovně jsme vyfasovali klíče od auta a vágní informace o tom, kde najít parkoviště. Na jeho samém konci se krčí náš šedý Fiat Panda, dokonce už odemčený. A kdyby jen to – vevnitř se válí posmrkané papírové kapesníky a pohozená karimatka. Chybí už jen použité kondomy.

„Fuj, a jak je to nechutně zahulený“ podivujeme se s Emem nad službami italských autopůjčoven. Pak Em najde pod svým sedadlem ten kondom a rázným krokem zamíří zpátky na letištní pobočku, odhodlaný nechat si zavolat majitele a zástupce všech důležitých sicilských médií.

Já mezitím dřepím v autě, větrám a vyhazuju kapesníky. Jsem přesvědčená, že jediný, co Em vybojuje, bude voucher na perlivou vodu na účet podniku.

„Rychle ven, než přijede policie!“ vyruší mě z pokojného rozjímání Em. Naházím posmrkaný kapesníky zpátky na zadní sedadlo a běžíme k našemu opravdovému naleštěnému a vyvoněnému Fiatu z půjčovny. Ten původní totiž jen někdo zapomněl zamknout a fakt si nejsem jistá, jestli by nám nějaký horkokrevný kmotr sežral historku o částečné ztrátě zraku.

Jako poloviční slepec jsem už taky stihla málem šlápnout na černýho hada na trailu, ale incident, nad kterým by doktorka Řezníková jen smutně poznamenala „já jsem to říkala“, se stal až na hotelu, při otvírání sáčku pikantních nachos.

Znáte ty srací pytlíky, který prostě nejdou otevřít? Snažíte se jak blbec, v zadku vám praskají hemoroidy a pak se ozve prááásk a celý vám to exploduje v ruce do okruhu pěti metrů. No, tak přesně tak se to stalo. A spolu s úlomky ostrohranných nachos se ze sáčku zvedl prach chilli a nalítl mi do nosu a do očí. Jo, i do TOHO oka. Bulvu jsem vypláchla a namazala takovou vrstvou masti, že vypadalo jako rohlík s máslem a šla jsem spát s nejhorším svědomím na světě a předtuchou doktorky Řezníkové s velkou tlustou jehlou v ruce.

Když jsem se ale ráno vzbudila, oko se tvářilo nadprůměrně zdravě. Sice na něm zbylo pár prasklin, důležitý ale je, že úplně zmizelo červený posprejování. Nezkoušejte to doma a nevyprávějte to nikdy na pohotovosti, ale vypadá to, že na další černé mamby budu šlapat už jen  z čisté krátkozrakosti!

Nevěřte zrzavejm

 

Čas od času se mi udělá zážitek s ČD. Víte, je to jako jebák na nose – roste, tlačí a bolí, dokud to ze sebe nevymáčknete. Snad rok jsem o Českých drahách nepsala, ale za víkend se mi vyrazil jeden prvotřídně zanícenej pupínek, co prostě musí ven.

Jeli jsme s dětma za mou čerstvě přestěhovanou kamarádkou do Kojetic u Prahy. Sobotní ráno si na Masarykově nádraží představte jako pracovní den v japonské firmě: cupitající organizované hloučky cestujících, vzrušené výkřiky a svačiny, které nestíhají být dojedeny. Jako manažeři postávají v hale nádražáci ve stejnokrojích ČD, kteří s přezíravým pohledem klanu létajících dýk hází nedopalky do košů a kolejí.

Vlak do Neratovic měl odjíždět z nástupiště číslo 5, kde už ale byl přistavený vlak s úplně jiným číslem do Kralup. Uvnitř vlaku se většina cestujících se shodovala na faktu, že jedou do Kralup. Ale podařilo se mi touto anketou zneklidnit i pár ženských z Neratovic a k smrti vyděsit chlapa s vlčákem.  

Vlčák divoce štěká, část cestujících podléhá davovému šílenství a vybíhá s námi z vlaku. „Prosím vás“, chytám za rukáv nejbližšího výpravčího, “na tabuli máte, že z koleje 5 jede vlak ve stejnou dobu na Neratovice a Kralupy. Je tam ale jen jeden vlak a hromada lidí v panice.“

„To jste si asi spletla kolej se zpožděním“ odpálkuje nás výpravčí, a protože mu nikdo nevěří, hromadně dusáme k tabuli odjezdů. První běží štěkající vlčák s pěnou u huby a poslední Žmur, který stejně jako jeho otec upřímně nenávidí, když se ptám cizích lidí na cestu.

„Kecá! Pět je číslo nástupiště a ne zpoždění!“ řve na nás chlap s vlčákem od tabule a naše skupinka žen a zpruzených dětí hází zpátečku. „Podvedl jste nás, mladíku!“ nebere si servítky paní, co vypadá jako Jessica Flatcher a tváří se, že ho hodlá zatknout.

„Co já vim, asi je tam chyba“, pokrčí otráveně rameny výpravčí, kterého nevyděsí Jessica ani Žmurovy vyvrácené bulvy. „Honzó!“ křikne přes koleje. „Neratovice z jakýho?“

„Ze trojký!“ zařve na něj zpátky zrzoun s culíkem a naše skupina se dává do cvalu na třetí kolej. Tenhle vlak má úplně jiný číslo než v jízdence. Chlap s vlčákem vyskočí jako parašutista těsně předtím, než se rozjede. Nějaká paní začíná vzlykat, že ji vyrazí z práce, jestli zase přijde pozdě. Přichází zrzavý průvodčí.

„Prosím vás, my bychom už opravdu potřebovali vědět, kam ten vlak jede“ ujmu se slova a Žmur zvrací studem. „Jak kam jede?! Do Neratovic jede.“ oboří se na nás výpravčí jako na prosťáčky.

Další stanice: Kolín, všimnu si, když průvodčí zmizí.

„Já to věděla“ syčí Jessica. „Nikdy nevěřte zrzavejm lidem!“

„A nádražákům“ dodám dotčeně a dostanu za to od Jessicy ovesnou sušenku. Dokonce i Žmur, co si ji vůbec nezasloužil.

Víte, jak to dopadlo? Vlak jel do Neratovic. Z jinýho nástupiště, s jiným číslem soupravy a s jinými zastávkami, než v něm byly napsaný. Můžete mi říct, jestli je na správný nastupování v tomhle punkovým stylu nějaká appka? Nebo je to prostě jen zážitková únikovka ČD, kde pak v cizích městech plníte úkoly a sbíráte bodíky, abyste se dostali na původní místo určení?

Já si jen říkám, že jsem těm bezdomovcům z Liberce v předminulým postu možná křivdila.

Paní s klacíkem

Jestli máte Netflix, tak možná znáte minisérii Russian Doll. A jestli jste ji viděli, tak si můžete v podstatě ušetřit celej tenhle příběh, protože je zneklidňujícím způsobem podobný.

Ne? Tak dobře. Hlavní postava je Nadia Vulvokov. Sarkastická zrzka s nakřáplým hlasem, odpalující první cigáro a vulgarismy do pěti vteřin po probuzení. Během oslavy svých narozenin omylem vlítne pod auto a tragicky zemře. Tadá, konec příběhu? Ne, vítejte na začátku.

Nadia se totiž po své (každé) smrti probere v koupelně s tekoucím kohoutkem a písničkou Gotta Get Up od Harry Nilssona. A večírek pokračuje jako by se nic nestalo, dokud… dokud ji znovu nesejme Zubatá. Zážitky tohoto typu ve vás pochopitelně zanechají vlnu podezření, ať už vlítnete na svého drogového dealera, nebo kamarády, aby s tou trapnou fraškou konečně přestali.

Postupem pár dílů a vtipných variací na téma „jak snadno a rychle zemřít na večírku, ulici a v kavárně“ potkává Alana. Týpka, který tohle všechno zažívá taky.

„Infarkt!“ zdraví se při setkání v časových smyčkách už jen pojmenováním své poslední smrti.

„Autonehoda!“ odpovídá Alan, což Nadia s pochvalným zamručením ocení jako „starou dobrou klasiku“.

Je to skvělej večerníček na dobrou noc postavený na oblíbeném schématu: hlavní postava trpí, abyste se vy mohli sadisticky bavit. Dokud se vám nezačnou dít divný věci taky, ehm.

Škobrtnout a spadnout ze schodů, protože zíráte do mobilu a blbě si vypočítáte předposlední schod, tím vás asi úplně nešokuju (a navíc jsem si kromě sklíčka na displeji nic nerozbila).

Ale už jste někdy zalívali sazenici papriky, a přitom si zarazili opěrnou tyčku do oka? Tomu já říkám masterpiece. Bolí to jak kráva a dobrý dvě minuty se před zrcadlem bojíte odkrýt dlaň z oka v neveselé předtuše, že se na vás bude šklebit jen prázdný důlek. 

Doktor Walter Freeman v padesátých letech podobným způsobem prováděl lobotomii a mělo to fantastický úspěch. A ano, velkou vlnu popularity to sklidilo i v čekárně vinohradské pohotovosti, kde jsem byla pro všechny sestry jen „ta paní s klacíkem“.

Doktorka na očním byla hrozně hodná, ale bohužel velmi popisná. „Když se podíváte nalevo, tak se vám na spojivce roztáhne krásná prasklina. A teď doprava – no, to jsem si přesně myslela! Teď se vám to tady všechno nalepilo na hromadu.“

To už se mi chtělo trochu zvracet. Ale rozhodně ne tolik, jako když vzala do ruky dlouhou jehlu připomínající nástroj určený k domácím potratům. „Nebojte se, je to tupý!“ prohlásila doktorka a jala se jehlou nenuceně šťourat v mé bulvě. V tom strčila do ordinace hlavu sestra a odvolala ji k urgentnímu případu.

„Až se vrátím, možná vám tam zašiju jeden, dva stehíčky vedle na sálku“ loučila se rozdováděná doktorka. Jako fakt? Že oči se šijou? Proboha, fakt máte někdo sešitý oči jak fusekli? Já jsem tedy místo uzlíků v oku pojala náhradní plán okamžitě zmizet.

„Kampak jdeme?“ spařila mě druhá sestra, která hlídala dveře ordinace a něco zapisovala do velké knihy, nejspíš ročenky kuriózních případů. „Tak jsem tady, pán nám nakonec utekl“, vrátila se moje potratářka a s nedokončenou větou „…ale vy už neutečete“ mě zahnala zpátky do potemnělého kumbálu.

Oko se nakonec díkybohu nešilo, ale pouze vypláchlo efektním barevným roztokem. Díky tomu jsem se ploužila domů jako zhulený žloutenkář s antibiotickou mastí v kapse, se kterou si mám svou poraněnou bulvu mazat. Čtete správně. Oko se dá šít a mazat jako bolavej palec.

Co vám mám povídat, prostě si v tu chvíli připadáte jako absolutní dement. A to vás ještě čeká pondělní ráno, kdy se na vás sesype hrozen kolegů, budou vám zblízka zírat do vašeho krví podlitého oka a vymýšlet vtipné posměšky. Což se nestalo.

„Zlomená ruka z kola!“ zdraví mě posmutněle Jana.

„Motorka!“ zaťuká šéf berlí do podlahy.

„Natrhnutá spojivka!“ odpověděla jsem skoro s úlevou. Vždycky je lepší, když v tom nejste sami. Jakmile ale znáte Russian Doll, tak víte, že odteď už musíte být pořád ve střehu. Jen se mi v tomhle počasí fakt nechce všude chodit s helmou a hokejovýma chráničema.

Hledá se Magda

 

Abych rozkryla svý sobecký karty hned na začátku, nejsem zrovna filantrop. Jako jasně, ráda pošlu na velký věci jako je Ukrajina nebo Hrušky po tornádu, ale většinou mě obloukem míjí víčka pro Kubíčka a paraplegický potřeby s názvy asociující pomůcky pro kolonizaci Marsu. Svíjím se pak v rozhodovací paralýze, jestli mé výdělky potřebuje víc pan Ivan po úrazu elektrickým proudem, nebo jednooký jezevčík Hugo z množírny. Nejradši bych si je vzala domů oba.

Po pár pokusech, ze kterých jsem vyšla jako prosťáček z venkova, už ale nemám velkou motivaci přispívat vyčůraným pražským bezdomovcům. A to v tomhle ohledu nemám zrovna přehnaný požadavky. Ať si za můj příspěvek klidně koupí tři krabicáky a pěkný jarní odpoledne v parku. Vážně netrvám na tom, aby kvůli mě utráceli za Bibli ani rajčata z biofarmy.

Ale fakt mě vnitřně serou pohádky o ztracených a okradených lidech ve velkém anonymním městě, co potřebují zrovna tu moji padesátikorunu na zpáteční cestu do Liberce. Vždycky na ně doma čeká jejich usoužená stará máma a druhý den je potkáte na lavičce před hlavákem s deseti dalšíma horalama. Tak zbyl v tom Liberci vůbec ještě někdo kromě matek s neomezenou trpělivostí? Díky, ale mám svůj zásobník na lži přeplněnej už od svých dětí.

Jo a co se týká zásobníků na lži, moje máma je má větší než továrnu na výrobu vzducholodí. Při návštěvě rodnýho maloměsta jsem ji minule přistihla v tmavým výklenku u náměstí s místním drogovým dealerem.

Jak už jsem psala, nemám na lidi přehnaný požadavky. Chce si moje máma v pětasedmdesáti udělat pěkný odpoledne v parku s pytlíkem heroinu nebo jít na kolotoče s LSD pod jazykem? Já ji soudit nebudu. Ale potom není fér byznys, aby za svý peníze nic nedostala.

„Ale to je přece Péťa, syn Heleny. Chudák měl těžký dětství a nevlastní táta ho vyhodil z domu“ omlouvá ho máma. „Tak mu občas něco přihodím, když jsi mi zakázala sázet Sportku jako zbytečný vyhazování peněz.“

Občas mám pocit, že do puberty nejdou jen moje děti, ale i moji rodiče.

„Dala jsem mu tři stovky a slíbil, že si za to koupí nový tepláky. Koukej, jak je má špinavý na zadku“ , pokračuje máma ve výčtu své nadační činnosti a pak už jen mlčky pozorujeme Péťu, jak se snaží vypáčit parkovací automat. Vsaďte se, že ho příště najdu se zánětem žil v posteli mýho dívčího pokojíčku a bude zapíjet metadon heřmánkovým čajem. A co moje těžký dětství?!

Teď už je vám asi jasný, jak těžký je najít pro mě partnera pro jednostranný finanční vztah. Ve skutečnosti je to daleko těžší než hledat partnera na celej život. U vašeho budoucího manžela není nutný, aby na tom byl pořád špatně, nebo to s ním šlo dokonce z kopce.

Taky se to nesmí přehánět. Když vám umře nebo vážně onemocní, můžete rovnou počítat s celoživotními výčitkami. Vsaďte se, že to bude to první, na co se vás Ježíš zeptá, až zaklepete bačkorama vy. Přičemž chybou jsou příliš malé, ale i moc štědré příspěvky. Ty totiž zavání předávkováním. A z vašich lakomých pětikorun se zase neuživí. Je to stejně ošemetný jako chov listonohů. Podle příručky přežijí jaderný výbuch, ale pak je najdete bříškem nahoru kvůli jedný sklenici čistý vody z kohoutku.

Proto pro mě byl objev Magdy čistým požehnáním. Magda postávala u metra na Jiřáku kousek od naší školy a dlouho jsme se navzájem ignorovaly. Jednou jsem tam ale měla sraz se Žmurem kvůli návštěvě zubaře, na kterou zapomněl. Magda se po chvíli osmělila a přišla se zeptat na pár drobných.

Možná jen sondovala, jestli ve mně neroste nějaká nekalá konkurence, protože jsme vlastně vypadaly docela podobně. Rozhodně byste do ní neřekli, že je bez domova a vlastně ani, že by potřebovala s čímkoliv pomoct. Byly i dny, kdy se Magda oblékala lépe než já (a rozhodně se tvářila líp než já při své cestě do práce). Ale taky dny, kdy vypadala umouněně a zoufale.

Nikdy si ale ode mě peníze nevzala jen tak. To bylo naše interní pravidlo, na který neplatila žádná výjimka. I kdybych vysypala z peněženky jen pár korun sotva na dvě housky, Magda zalovila ve své bachraté kabelce a něco mi za to dala.

„Páni, krém na opruzeniny!“ poděkovala jsem ji třeba za načatou Rybilku a Magda měla radost, že mě výhledově zbavila vlka na zadku.

Potom nastalo období dezinfekcí zakončené propiskou a přívěškem pro štěstí, což vypadalo jako úlovky z nemocnice včetně obsahu stolků u postelí zemřelých pacientů.

Jednou jsem to nevydržela a zeptala se Magdy na její příběh. A mám dostatečnou indicii, že by byl ještě mnohem lepším protidarem než tuba Rybilky. „Tak jo, řeknu. Ale nemůžu před nima“, přejela všeříkajícím pohledem naše dvě děti.

Kdybych to věděla, pošlu je na zmrzlinu a kakao. Od té doby jsem totiž Magdu už nikdy nepotkala. Dostala někde práci snů? Zamilovala se? Zabila jsem ji? Jedno vím jistě. Už žádná nebude taková.