Dvanáctero přikázání na rok 2023

 

Jsem o sobě přesvědčená, že bych byla ideální typ na chození do kostela. Nosila bych sebou pokaždé strukturovaně uspořádaný seznam hříchů s konkrétním termínem, k nimž bych si červeným fixem připsala počet otčenášů. Jenže naroďte se v Sudetech do rodiny komoušů a spiritistů. Naše maloměstské rodinné sídlo se mělo už dávno propadnout do bažin. Nestalo se tak jen díky babičce, která to rámci svého potrhlýho mariánského kultu vyškemrala na Bohorodičce. Znáte ty strhaný podobenky panny Marie? Tyhle zmučený výrazy v obličeji má z neustálého dozoru nad naším rodem (a taky z toho, jak do ní moje babička pořád hučela svý modlitbičky).

Můj papírový kalendář je dodnes terčem posměchu dětí i Ema, stejně jako kdyby se na mé poličce vyjímal telegraf. Já naopak nechápu, jak někdo může nazvat Google calendar plnohodnotnou náhradou. Přičichli jste si někdy ke svýmu mobilu? Dost pochybuji, že voní stejně jako můj kalendář – směsí starého papíru, grafitem, gumou a kouřovou Replicou stojící hned vedle. Odmala jsem si hrozně ráda zapisovala úkoly a předsevzetí, který jsem potom mohla slastně odškrtávat. Někdo zkrátka potřebuje sachr, někdo stříkačku s heroinem a já červený permanentní popisovač. Úkoly mi jdou, předsevzetí ne. Dávala jsem si totiž ta nejoblíbenější, která můžete točit každý rok. Ale letos na tyhle kraviny neskočím. Dám si totiž pouze předsevzetí, u kterých bude hladina blaha dosažitelná mnohem snadněji než u striktního zákazu cukru. Na každý měsíc jedno!

1. Nepůjčovat si v knihovně šest knih, ze kterých přečtu maximálně dvě, než mi přijde upomínka.

2. Nemačkat stokrát tlačítko na přechodu nebo u výtahu a vztekle u toho drmolit u toho „no tááák“. Už jsme to vyzkoušeli mockrát, že jo Psice? Opravdu v nich není integrovaná AI, která tyto požadavky vyhodnotí jako mimořádně urgentní.

3. Nekupovat čokolády a chipsy do zásoby. Zmizí ještě ten večer, a je úplně jedno, jestli se pohybujeme v nižších tisících nebo miliardách kalorií.

4. Přestat si googlovat příznaky vzácných smrtelných chorob, které na sobě s překvapením objevuji několikrát do týdne.

5. Nepoužívat slovo „možná“. Zvlášť, pokud mu předchází slovo „ano“.

6. Nechat děti, aby mi nastavily časový zámek na mobilu a pomstily se mi tak za léta online deprivace.

7. Přestat před Emem obdivně zvolávat „jaká nádherná sojka na té křivé větvi kilometr v dálce“ nebo si plynule vymýšlet text na ceduli v dálce. Prostě si pořídit brýle na dálku.

8. Skončit s posloucháním oblíbených tracků a alb pořád dokola, než se mi z nich zvedá žaludek. Úplně ten stejný problém jako bod 3.

9. Nepít pivo z Kladna! Takhle nespravedlivě strašnou kocovinu z jednoho (!) piva jsem neměla ani v dobách, kdy bylo trendy pít tequillu s citrónem a solí z cizího pupíku.

10. Oblékat se slušně na online schůzky na home office. Pro případy, kdy si zapomeneš vypnout kameru. Neomlouvat se pak kolegům, když si omylem vypneš zvuk.

11. Posílat lidem vlastnoručně psané dopisy místo mailů.

12. Nejezdit výtahem, když můžeš chodit pěšky. I s nákupem nebo nemocným děckem přes rameno!

Moje máma je Wednesday

Zapomněla jsem vám říct, že máma byla na operaci kolene. Ano, moje vysportovaná máma, která byla v nemocnici naposled na císařském řezu. Celoživotní železný zdraví má i svá negativa. Třeba, že špatně nesete plánovaný výměny kloubů, na který chodí mazáci s transplantovanou ledvinou jako na zážitkový pobyty pro začátečníky.

Máma se nejdřív snažila doktory přesvědčit, že se mýlí. „Samozřejmě, že vás do operace nikdo nenutí. Jen se vám levá ohne do strany jako věšák na kabáty v čekárně. A bude to dost bolet.“

Pak nastalo období loučení a odkazování majetku a dluhů. Máma akceptovala lékařský zákrok ve smyslu konečného řešení. Došlo i na divoké emoce, které jsou v naší rodině obvykle potlačovány. 

„Měla jsem tě ráda.“ vzlyká máma do telefonu. „V horní zásuvce psacího stolu jsou zlatý zuby po dědovi. Jo a zaplať za mě prosím nedoplatek za plyn, faktura přijde až po operaci.“

Operaci ke svému překvapení přežila. „Jak moderní to byl sál a jak to křupalo, když mi do kolena mlátili kladivem!“ rozplývala se na JIPce. „Všichni tady jsou strašně milí. A jak tu dobře vaří.“

To jsem pojala podezření, že máme regulérně hráblo. Znáte ty smutný historky o seniorech a anastezii, která z jejich křehkých mozků udělá už navždy matějskou. Jakmile mámu ale odstavili od kapačky s morfinem, rychle se vrátila do svýho defaultního dark nastavení.

Viděli jste Wednesday? Sjeli jsme to se Žmurem asi natřikrát a podle dvanáctiletýho kluka je to nejlepší seriál ever and forever. Vlastně můžu závidět, protože v mým dětství byl hustej seriál tak maximálně Goro bílý pes a Kačeři z Kačerova. Každopádně jsem díky Wednesday něco zjistila – totiž, že jsem jedný Wednesday dcera. V takovém případě mámin převoz na měsíční rehabilitační pobyt v lázních můžeme považovat za příjezd na internát Nevermore.

„Mami, víš, jak těžký bylo najít volný zařízení, který tě vezme? Slib mi, že nebudeš dělat problémy,“ poprosila jsem jí, když ještě ve špitálu plánovala šťavnatou pomstu na sanitní sestru přezdívanou Ďábel, která jí odmítala posluhovat.

Dneska jsem se za naší černou šibeničkou jela podívat. Máma si vyžádala množství pastilek a sirupů proti kašli, z něhož by průměrná vietnamská varna vyrobila 2 kila čistého pervitinu.

„Epidemie kašle“ tvrdí máma a já tomu radši bez dalších investigativních otázek věřím. Protože chci. Stejně jako ona věřila mě, když jsem jezdila na celej víkend za kamarádkou na chatu doučovat se matematiku.

K Wednesday vytváří kontrast duhově barevná spolubydlící Enid. Máminu temnou antihmotu kontrastuje paní Drahuška. Máma ji nedává a neskrývaně se pokoušela podplatit ředitelku ústavu, aby měla pokoj pouze pro sebe. To by znamenalo, že někdo po operaci zchromne a máma bude šťastná. Ředitelka to nepovolila a máma chce být v příštím životě bohatá, aby mohla jezdit na výměny kloubů do švýcarskýho soukromýho sanatoria.

Drahuščině polovině pokoje dominují veselé obrázky od vnoučat, uklizený noční stolek a pletené výrobky z barevné vlny. V mámině chaotické půlce pokoje plné papírků a kapesníčků schází už jen psací stroj (máma ho jako bývalá úspěšná stenografka doma fakt má a píše na něm dodnes).

„Á, přijela vám dcera,“ usmívá se paní Drahuška zdvořile a chrlí ze sebe proud drbů o pacientech na patře. „Z lednice někdo zase ukradl kryo obklady. Paní Pilchová se do krve pohádala s vedoucí eltévéčka a viděla jsem Líbu, jak odchází z pokoje pana Libora. Nechystáte se na oběd? Dneska jsou lasagne. Zase.” zakončí svou řeč na jeden nádech paní Drahuška. Potom si na tu společenskou příležitost obleče svetr v barvě šmoulí vesnice přejeté sekačkou na trávu.  

“To nevadí, půjdu sama” odpoví si Drahuška sama, když zachytí náš pohled.

“Vezmu tě za svou opravdovou kamarádkou,” řekne významně máma, jakmile za Drahuškou klapnou dveře. Nazuje se do berlí a vydáme se s kontrabandem v podobě rodinného balení pastilek proti kašli do protější chodby.

Máma mlátí na pokoj tak, že málem vyrazí dveře. “Ona je skoro hluchá” zdůvodňuje tohle brutální dveřní násilí máma. Ale z pokoje nevrle vyleze úplně cizí chlap na berlích s rozhaleným županem, z čehož bude na patře zase spousta drbů.

“Vy tady nemáte bejt” řekne mu máma chladně a dožaduje se svý kámošky. “Ta přece bydlí vedle” zaúpí chlap a je úplně evidentní, že na něj takhle někdo buší pětkrát denně.

Z vedlejšího zamčeného pokoje se ozývá jen televize ozvučená jako koncert Rolling Stones. Myslím, že mámina hluchá kámoška byla za mlada groupies všech rockových kapel, co ve světě hudby něco znamenaly.

“Nevadí, my si to předáme večer. To tady totiž bude adventní koncert zdravotních klaunů.” poznamená k tomu máma. Mrzí mě, že vám o groupie Olince nemůžu napsat víc. Pokud upoutala máminu podivnou pozornost, určitě v sobě bude mít víc než jen jednoho démona. Možná příští návštěvu.

Zakončíme to tedy místním svůdníkem Liborem. „Jdete večer na koncert?“ nenápadně čekuje mámin zadek  během popíjení piva v ústavní kavárně. Sem chodí na pivo navzdory názvu podniku totiž úplně všichni. Kromě mámy striktně vyžadující černou kávu. 

„Už jsem domluvená s Olinou. Ale můžeme se domluvit na bazén.“ odsekne mu máma. Diváci Wednesday už vědí, co bude následovat. Jsem na náš bouřkový mráček tak hrdá!

Hledá se štěně

 

Je celkem zvláštní, že pořízení určitých věcí do naší domácnosti poměrně trvá. S Emem už třeba měsíce diskutujeme nákup nový štětky na záchod. Nechci vás znechutit podrobnostmi hned na začátku, ale začíná to být politický téma celý naší domácnosti. Neznámý pachatel tou štětkou totiž utírá záchod, ještě než spláchne toaleťák, takže připomíná vánoční stromeček ozdobený imitací umělýho sněhu. A taky už má svou kariéru dávno za sebou – taková ta umolousaná a neochotná štětka, se kterou uděláte jen to, co musíte a představujete si na jejím místě něco úplně jinýho.

Pořizovací cena nový štětky je zhruba stovka, ale nejsme s tím schopný pohnout. Nejlepší mají v Ikei, ale tam je předvánoční návštěva daleko za hranicí mučení. A když už tam někdo vyrazí pro nějakou nepraktickou zhovadilost, tak na štětku stejně zapomene. Štětka navíc nespadá ani do kategorie guilty pleasure nákupů na netu, za kterej by se vám chtělo platit poštovný.

Pes má oproti štětce na záchod reálně samý nevýhody, ale náš posun v pořízení Šuplíka je mnohem rychlejší a nezvratnější než štěpná reakce v Černobylu.

Začalo to stejně jako všechny problémy lidstva. Tedy tak, že se začnete jen nenápadně porozhlížet, jaký jsou možnosti. „Jenom si udělám takovej malej soukromej research, jak to vlastně vypadá se psy k mání“ řekla jsem si, protože za mýho dětství stačilo počkat, až bude sousedovic fena hárat a pan Čadek se opije a neuhlídá ji.  

Pokud máte malou holčičku, ze který časem vyroste zoofilní montrum, tak vám teď ušetřím s mými výsledky spoustu času. Trh se psy v Česku totiž bují mnohem víc než trh se štětkama nebo s nebožtíky na Bulovce. Pokud nejste připravení, ztratíte se v tom.

Zjistila jsem, že jsou psi s průkazem původu, což je ekvivalent britské královské rodiny. Platíte majlant i za jejich pouhou fotku na hrnku, žerou jen luxusní granule a jejich sex je řízen někým seshora. Navzdory téhle pachuti pravého šampaňského a plánovaným sňatkům se řada štěňat se šlechtickým titulem rodí s luxací pately nebo kuním ksichtem prince Charlese.

Pak jsou psi bez PP jako je malá Lilibet Diana a Archie. Což znamená, že se občas zaběhne i signálně zrzavý pes s průkazem původu, na něhož se obvykle musíte dívat přes sluneční brýle, abyste si nepropálili sítnici. Prodejci štěňat vám tvrdí, že vypadají k nerozeznání stejně jako šlechta s PP. Ale jakmile s takovým psem bez PP dorazíte na sraz chovatelskýho Windsoru, tak všichni významně odloží vidličky na ústřice a posmívají se vám do negrů.

No, a zbytek je plebs. Kříženci, které se nabízející snaží vtěsnat aspoň do nějaké základní metodiky psích plemen:

„Nabízím fenečku čivavy o velikosti bernského salašnického psa. Maminka šampionka výstavy v Horních Počernicích, otec neznámý.“

Anebo rovnou kreativně vytváří nová plemena: „Stafous k odběru! Štěně amerického staforda s českým fouskem. Výjimečné spojení.“

Řekli jsme si, že nebudeme podporovat psí monarchie, a to ani ty, co si na tituly hrají. Naše požadavky na psa jsou vlastně úplně bez ambicí: měl by být malej a krátkosrstej. Nesmí být zlej a nemusí být úplně blbej. Spolužačka z gymplu se s podobnými požadavky vdala a jsou spolu dodnes.

Takže když už si pořizujeme psa, můžeme u toho dělat i dobrý skutky, řekla jsem si a zavolala do charitativního spolku, co zachraňuje psy z romských osad. Protože osobní laťka takovýho psa je fakt nízko. Vlastně by mu měl stačit fakt, že není součástí vašeho potravního řetězce. Pravda je úplně někde jinde. Adopce afrického sirotka je oproti psovi administrativní hračka.

„Chcela by som vám len sdělit, že mám celú riadku odmienok“ usadí mě paní Božica poté, co jsem nucena odvykládat naši rodinnou situaci včetně majetku a scénářů, co bude se psem, pokud se s Emem rozvedeme, nebo zemřeme při autonehodě.

Ve finále se tak ukázala psí šlechta jako nejjednodušší možnost, jak si za peníze koupit lásku. Pokud teda máte kliku a nenarazíte na klepajícího se nuzáka z množírny. „Já se ti zeptám Čadka“ slíbil mi táta a nespokojeně zavrtěl hlavou nad světem, ve kterým psi přestali žít jako hippies.

Vidina Šuplíka se vzdaluje v mlze. A z mlžného oparu se znovu vynořuje jako úplně vypatlanej francouzskej buldoček s imperialisticky nafrněným jménem, který po týdnu své přítomnosti zemře na zauzlení střev, protože sežral křečka. Bez rodokmenu.

Charles/ Pexels

Expozice první: Bulovka

 

Všechno je jednou poprvý. Když jsme si v rámci KBT terapie rozdělovali plán expozic, těšila jsem se jako malý děcko ve frontě na horskou dráhu. A vlastně to přirovnání sedí, protože za pár týdnů jsem se před areálem Bulovky cítila jako to stejný malý děcko s lístkem na labutě, kterýmu ale dojde, že tyhle sešlý atrakce jsou dávno po záruce bezpečnosti, a že na cukrovou vatu za odměnu mít chuť fakt nebude.

Taky se bojíte nemocnic? Jestli ne, dám vám důvod. Bulovka je město ve městě. Před areálem jsou na sebe natěsnaný tři pohřební služby, aby se stíhal odbavovat nepřetržitý proud zohavených a jinak zbastlených mrtvol. Většina nemocničních pavilónů vypadá jako kulisy z horroru Sirotčinec nebo Nemocnice na kraji města. Doktor Cvach se proplétá mezi duchy mrtvých dětí, co se schovávají před hlavní sestrou ve skříni s opiáty. Primář Blažej balí mladý sestřičky na cigáru za plicním.

Plán byl jasný. Najít budovu onkologie a setrvat tam tak dlouho, dokud se v tom z totální paniky nezačnu cítit lhostejně. Až pohodlně, když budu mířit vysoko.

Proton centrum vás praští do očí už zdálky. Je to Ferrari na parkovišti před Penny marketem. Jediná barevná budova, která má jasný ambice snížit počet pohřebních ústavů před areálem. Stejně barevná je i čekárna a lidí v ní – připadáte si spíš jako u drahýho zubaře, co má v ordinaci akvárko, křeslo od japonských designérů a terminál na zlatý kreditky. Rozvalit se s instantní kávou na jednu z pohodlných židliček a pozorovat okolní cvrkot by možná bylo skoro pohodlný na lusknutí prstů, ale v Psici se probudila představa nespokojeného vedoucího terapeuta a s povzdechem odchází do omšelého onkologického pavilonu vedle, perly socialistické architektury.

Ten už na mě působí zcela podle špatných očekávání. Zpocený ruce. Bušící srdce, žaludek zmuchlanej strachy do kuličky a schovanej někde v koutě hrudního koše. Go Psice, go. Nevím, jak to máte vy, ale já v úzkostech místo racionální úvahy generuju další vedlejší problémy. Jako by ten hlavní nestačil. Což bude jeden z důvodů, proč jsem skončila na KBT terapii.

Normální lidi by se totiž s neutrálním výrazem v obličeji vydali po označené cestě do čekárny a tam si s příčetným výrazem sedli a začetli se příručky pro onkologické pacienty. Pokud tedy připustíme variantu, že si normální lidi chodí sedat do nemocničních čekáren.

Ne, můj mozek mě radši navede do neoznačených dveří, co vedou kolem kamrlíků sester a lékařů. Jsem strašně nenápadná, tvářím se, že tady pracuju už roky a lije ze mě pot.  Snažím se odhadnout aspoň přibližný směr na radioterapii. Míjím kotelnu s překvapeným údržbářem a taky šílenou místnost zasypanou povlečením, ve který byste mohli hrát na schovku s Pennywisem. Jsem v útrobách Bulovky, ztracenej horník kilometry pod zemí. Chce se mi zvracet a můj vedoucí psychoterapeut by na mě byl pyšný.

A pak narazím na legendární chodbu, kterou zmiňovala Liška. Je to jako chobot časoprostoru, který vás vcucne a vyprskne přímo do čekárny ozařovacích místností. Došourám se na židli a vypadám přesně tak, jak byste si představovali onkologického pacienta: zpocená, zelená a s pohledem zajíce, co sedí přikrčenej na kolejích a uteče, až když ten vlak zatroubí metr od něj.

Oproti tomu onkologičtí pacienti vypadají jako úplně normální lidi v čekárně u doktora. Koukají se do mobilu. Baví se o normálních věcech a nikdo viditelně nekolabuje ani nezkouší všechny dveře, kudy by se dalo utéct. Rozhodně bych se jako náhodný kolemjdoucí lekla víc sebe než jich. A fakt se mi podaří se po nějaký době uklidnit. Je to úplně jiný, než jsem si představovala, že bude.

Pro plánovanou druhou expozici na cizím pohřbu z toho vyplývá pár věci:

1. Nikdo se na nic neptá. Vypadáte jako stalker, chováte se jako stalker nebo jste fakt stalker? Sestry to vůbec nezajímá a troufám si říct, že by vám nikdo nic neřekl, ani kdybyste se plížili po chodbě v kostýmu růžový pandy a váleli se v tý hromadě použitýho povlečení. Chodit po špitále je cajk. Dobře, no. Možná je trochu zneklidňující, že nikoho nezajímáte ani jako případný zmatený pacient. Kéž by to tak bylo i u pozůstalých. 

2. Všude jsou automaty na kafe, colu a jídlo, což pohodlně zajistí přežití na libovolně dlouhou dobu expozice. Na hřbitově se dají z automatu koupit a ohryzávat jen svíčky.

3. V případě zkolabování se vám ve špitálu možná dostane okamžité resuscitace (což je otázka, nakolik sestry nezajímáte ani jako ležící růžová panda na chodbě). V případě kolapsu na hřbitově je k dispozici jen houf nazlobených příbuzných, kterým pokazíte rodinnou akci a co vám budou muset dávat dýchání z úst do úst ve smuteční síni.

 

5 typů prodavačů, kvůli kterým přestaneš objednávat z webu

 

Přiznejte se, kdo má na Vánoce koupenej aspoň jeden dárek z kamennýho obchodu? Jo, myslím ten krám s výlohou a otravným zvonečkem ve dveřích, ve kterým stojí za pultem personál připravený úplně ke všemu. Odrbat vás o poslední kačku, podělit se o svůj tajnej recept na vánočku nebo vám prodat rukavice po zákazníkovi, co umřel za zástavu srdce přímo mezi regály.

1.Pasívně agresívní krávy

Pardon, holky. Střílím se do nohy, ale tenhle prodejní typ se vyskytuje téměř výhradně u žen. Občas potkáte gay variaci. A zcela mimořádně se pasívně agresívní kráva vyskytuje i v podání muže, kterýho doma jeho manželka fyzicky týrá a kolegové mu před ranní směnou nezapomenou hodit projímadlo do urologického čaje.

Nejčastější lokací tohoto druhu jsou drogérky a parfumerie. Typickým poznávacím znamením je rozhovor v této struktuře:

Psice: „Dobrý den, prosím vás, kde máte šampony? Už tady hledám skoro půl hodiny.“

PAK: „Ježiši, já si na tu pauzu nedojdu snad nikdy. Asi na to nemám dneska nárok, viďte. Nezasloužim si ji. Za dětskou výživou doleva, kolmo kolem kondomů, severovýchodně přes pleny.“

PAK u pokladny: „Jeden šampón na objem… no moc to na ty vaše vlasy nefunguje, co? Můžu nabídnout krém proti celulitidě v akci?“

2.Radilky a radílkové

Nejoblíbenější sorta prodavačů, po který rádi sáhnou všichni HR konzultanti velkých obchodních řetězců. Jde o lidi, který si do svýho CV dorovnávače regálů napíšou všechny svý účasti ve vědomostních soutěžích a seznam přečtených encyklopedií. Jako ejčár se jich doptáte jen na rodinu a přátele. Ani jedno z toho nemají.

Psice vybírající v klidném koutě Datartu rychlovarnou konvici:

Radílek: „Dívám se, že se díváte na rychlovarnou konvici. Věděla jste, že má příkon 2000 KW?“

Psice: „Aha, to jsem nevěděla a je mi to jedno.“

Radílek: „To je úplně v pořádku. Přinesu vám teď model, který je třikrát dražší a má dno vyrobené z klimatexu.“

Radílek (šibalsky): „Vy jste se mi tady schovala mezi lednice! Nesu vám tu drahou konvici, co jste chtěla vidět. Podívejte na tu topnou spirálu, po té se to bude elektronům běhat! Co kdybychom tu konvici takhle zavřeli do mrazáku, za kterým se krčíte a donesli to všechno na pokladnu? To bude mít pan manžel radost!“

Psice: „Můžete mě prosím nechat na pokoji?“

Radílek: „Nechám vás na pokoji, až si koupíte tu konvici. Věděla jste, že v ní uvaříte vodu za 92 sekund, což odpovídá délce sání komára?“

3.Ohmatávačky

Jejich rajónem jsou obchody s oblečením. Společensky tolerovanější jsou v ženském provedení, ohmatávači prodavači jsou kvůli kauze MeToo, existenci Dominika Feriho a knihám stížností v podstatě vyhynulý druh.

Ohmatávačky mají často přidružený zrakový nebo sluchový handicap, který kompenzují hmatem. Před čistokrevnou ohmatávačkou v kabince neochrání závěs, ale jen stabilní konstrukce s zacvakávacím zámkem.

Ohmatávačka s glaukomem klopýtá do šatny: „Tak se jdu podívat, jak vám to sedí. Ukažte, tady máte žmolek“, štípne vás do zad. „Teď mi trochu zatáhněte bříško, já vám tady dopnu ten zipík. No teď je to zadeček, co říkáte?“ plácne vám s gustem do půlek, zatímco lapáte po dechu s uskřípnutým střevem.

4.Vědmy

„Miluško, pojď se podívat, paní si jde zkoušet podprsenku 80C. No neblázněte. To vám nebude. Možná tak před deseti lety…“ vynese ortel vědma a já jen žasnu, protože mám na sobě svetr, zimní bundu a šálu a ta ženská evidentně dovede zrentgenovat moje prsa líp než mamograf. Ale za vědmou můžete přijít klidně v nafukovacím neoprenu nebo převlečený za jezevčíka a nebude vám to nic platný. Vědma ví.

„Tak já to vaše géčko vracím, ta podprsenka se mi houpe až někde u pupíku“ hlásím u pokladny a cpu jí tam pušapku v původní zvolené velikosti. „No jak myslíte“ zavrčí vědma. Ale ona ví a vy to víte taky. Přesně takhle hnusnou podprsenku budete potřebovat za dalších deset let.

5.Rockerové a odpuzovači

„Já se na to vyseru, takhle to cígo nedokouřim nikdy, když se mi sem furt cpou lidi“ rozčiluje se prodavač Karel před Žabkou a slibuje, že založí odbory za práva kuřáků. Taky nás všechny (i ty, se kterýma si už tyká) bezostyšně podezírá z toho, že krademe, chodíme záměrně před zavíračkou a kupujeme si úplný blbosti.

„To se eště vsadím, že tuhle kravinu plnou éček budete chtít platit kartou“ škaredí se Karel u pokladny na medvídky Haribo a tenhle prozákaznickej přístup je evidentně důvodem, proč zrovna vinohradská franšíza Žabky vydělává nadprůměrný tržby. Nákup u Karla je jistotou toho, že se vám dostane urážek, pomluv ostatních zákazníků a zadostiučinění z toho, že to podezíravej Karel zase nedokouří.

A jaký máte nejradši vy?

Šuplík

 

Když jsem se skoro před dvaceti lety po škole přestěhovala do Brna, neměla jsem kariérní sebevědomí vysoko. Hledala jsem místo asistentky, abych mohla schopným lidem přepisovat jejich revoluční myšlenky a přicmrndávat s projekty, který změní svět. A v životě by mě nenapadlo, kam všude se díky zdánlivě nevinný asistentce dostanu.

Na pohovoru asistentky online zábavy se mě budoucí šéf zeptal, jestli umím anglicky. Pak už jen, jestli můžu odložit oblečení vedle a vrátit se ve spodním prádle, že bychom udělali pár foteček. Alergie na latex? A práce s vibrátorem vám nevadí, slečno?

Díky téhle průpravě jsem do firmy hledající obchodní asistentku volala připravená utnout to hned, jak se řeč stočí na dárečky od spokojených klientů. Místo toho mě do auta naložila strašlivě zmalovaná blondýna a její kámoška v leopardím kožichu a jeli jsme do terénu. „Protože tam se pozná talent a tam se toho naučíš z byznysu nejvíc“ prohodila tajemně blondýna během zuřivýho šlukování cigarety a nadávek na všechny sráče na silnice, co jeli pod 200 km/h.

Zastavily jsme v Náměšti nad Oslavou. „Ty si vemeš horní část a my spodní“ zavelela blondýna směrem ke Kožichu a ve mně hrklo, že dojde opět na spodní prádlo a organizovanou prostituci. Ale bylo to mnohem horší. Holky prodávaly tarify mobilních operátorů.

„Musíš jim nejdřív nabídnout něco hroznýho, co by za žádnou cenu nevzali, pokud nemají díru v hlavě a trvat na tom“, koučovala mě Blondýna. „A pak jim nabídni něco, co je taky špatný, ale míň. To jim už bude blbý a vezmou to.“

Náš první zákazník byl znuděnej majitel trafiky. „Čtyři tisíce měsíčně“ vyrazil ze sebe se směsí odporu a zábavy. „Já jsem sice rád za takový milý návštěvy, ale to se na mě dámy nemůžete zlobit. Vy toho asi moc neprodáte, co?“ Nakonec k mému upřímnému šoku hodně rád podepsal nevýhodnej tarif za dva tisíce, co mohl mít u konkurence za půlku.

Po obchodním úspěchu jsem Blondýně řekla, že na tohle nemám talent ani žaludek. „Hmm. A nepotřebuješ aspoň tarif?“ zeptala se mě Blondýna rozmrzele. Pak jsem ji po zbytek dne dělala garde a snažila se za jejími zády posunkovat na vytipované oběti, protože jsem se neměla jak dostat zpátky do města.

Nevím, jestli Blondýna došla ke svým byznys trikům na školení, nebo spala s majitelem Herbalife. Ale vím, že některý lidi se s tím rodí. Mají obchodní triky ve svý šroubovici DNA hned vedle genu, co určuje délku loketní kosti.

Blbý je, když je takovej člověk roztomilá holčička a ještě blbější, když je vaše. Já jsem totiž asi po roce prozřela. Pamatujete si Čičmanino koňský období, že jo?

My všichni doma jsme byli totálně překoněný. Koně na nás cenili svý žlutý zuby z plakátu v dětským pokoji. Natáhnete se na gauč a tlačí vás pod zadkem koňskej plyšák. V noci cestou na záchod nešlapete na lego, ale na předražený figurky z horse clubu od Schleichu a kdybychom byli bohatý, tak máme auto značky Mustang.

Pak přišli psi. A je to stejný jako s vícenásobným mateřstvím – pochopitelně tím nezmizely problémy s koňma, ale máte doma oboje a když Mári přijde domů ze školy, tak zazvoní a štěká do zvonku.

Snažíte se koně a psy odrážet jako míčky při squashi a Čičman přitvrdí.

„Všem dětem ve třídě se někdy splní přání. I úplný blbosti. Jen já…škyt…jen já nemůžu mít…plák…koně ani psa. (dramatický pláč). To radši ať nemám na Vánoce nic.“

Jasně, že mi jí bylo líto. A ještě něco víc – indoktrinovala mě. Najednou jsem si dovedla představit to roztomilý štěně, co s náma jezdí na výlety a spí v chlupatým pelíšku s plyšákem pod packou.

„Nemusel by to být ani australský ovčák jako jsem vždycky chtěla“ tesá mi Čičman do hlavy otvor pro lobotomii. „stačil by jen takovej malinkej hladkosrstej pejsek, jako tady mám náhodou vytištěnou fotku. Koukej. Jmenoval by se Šuplík.“

„Ale to by muselo mít nějaký pravidla“ rozčiluje se Em. „Jakože – nebude spát v posteli a taky mi poleze do pracovny jen když dostane speciální povolení. A bude vychovanej.“

Chápete to? Em, stožár zásadovosti naší domácnosti. Člověk, na kterýho je hrdej jeho vlastní táta, že neopakuje starý rodinný chyby a nepodléhá ženskýmu pláči.

Někde v dálce za křovím teď možná souloží dva psi. A za pár měsíců tady bude Šuplík, bestie k pohledání, profesionální žoužač bot a Jeho Roztomilost v jednom. Kdyby to četla Čičman, řekla by, že  máme bejt rádi. Protože taky mohla chtít jedovatou australskou ropuchu, kterou bychom radši ukecali na koně.

Matthew Henry/ Unsplash

Houstone, máme problém

 

Aby bylo jasno, neprdím na vás. Neprdím ani na plán expozic, jen se nemusím snažit vycucat si z prstu ty nejhorší scénáře. Exponují mě naše děti.

To se takhle probudíte v půlce noci. Probudíte se, protože váš syn rozrazí dveře a odříkává jako v nějakým laciným horroru kletbu: „já umřu, já umřu, já umřu, pomozte mi, já umřu“ a roboticky chodí z jedný strany pokoje na druhou. Viděli jste někdy zblbýho tygra v ZOO, že jo? Takže máte přesnou představu: drmolícího tygra v pyžamu, odpovídající žánrové kategorii Kruh nebo V zajetí démonů.

Váš mozek se ze stavu OFF dostane plně do provozu asi tak za minutu, během který po jednotlivých neuronových spojích chodí vzájemně si odporující chybová hlášení:

Centrum strachu: „Houstone, máme problém. Oční nerv zachytil nějakýho strašidelnýho kluka v kritický vzdálenosti od postele. Posíláme vám tam pět dávek adrenalinu na boj nebo útěk.“

Centrum spánku: „Có? Bóže, zas ty stejný a úplně zbytečný problémy s usínáním u filmů. Okamžitě zavřete víčka, ruším poplach.“

Centrum strachu: „Z ušního choděj nějaký divný zprávy, ten kluk prej umírá.“

(ve velitelském centru mozku někdo rozsvítil): „Kdo sem do prdele pustil ten adrenalin? Proč chodí Žmur po pokoji a mumlá zaklínadla? Zvyšte krevní tlak na 200/150 a aktivujte centrum tříminutového jekotu, umírá tady děcko! Do háje, to zase bude noc!“   

Taky, že byla.

„Nehýbej se“ mumlá Žmur roboticky a dál si mě prohlíží nepřítomnýma očima, jako když Dahmer preparuje lebku své oběti. „Když ke mně přibližuješ, naklání se celý pokoj.“

Uběhne chvíle, kdy se mu snažím změřit teplotu a má mozková centra se mezitím překřikují, jestli zavolat rychlou, nebo ne. Nakonec Žmura vrátí do reality vždy klidný a zásadně nehysterický Em.

„Zdálo se mi, že mě drtí nějaká planeta“ kroutí hlavou nechápavě Žmur. Teploměr ukazuje 39,5.

„Teď je těch viróz hodně“ pokyvuje v pátek doktorka. „Boreliózy se bát nemusíte, ta se projevuje úplně jinak. Kdyby se mu vytvořil erytém, tak se radši stavte o víkendu na pohotovosti. Ale jak vidíte, nemá tam vůbec nic.“

„Nebojte, každý flek od klíštěte není borelióza. Ale jak na to koukám, tak tenhle flek zrovna erythema migrans je“ diagnostikuje doktor na pohotovosti čerstvý sobotní cucák od spirochet.

Po vlastní prodělaný borelce patřím mezi maniaky, který svý děcka prohlíží i po blbý návštěvě parku. Ale fakt by mě nenapadlo, že to svý poslední letošní chytne na začátku listopadu, kousek od Sněžky, že se mu schová ve vlasech a že bude nakažený. Bylo.

Poměr boreliotiků a nenakažených v domácnosti se upravil na 2:2. Jsem na sebe strašně naštvaná za to, že jsem to neuhlídala.

Terapie masochismem

Skoro všichni lidi, co to v životě někam dotáhli, za sebou mají neviditelnou snahu svých předků. Jasně, občas to vypadá, že zazáří hvězda z ničeho nic. Třeba Sylvestr Stallone z bídný rodiny italských přistěhovalců. Když napsal Rockyho, obcházel s ním všechny filmový studia a všude se mu za ten scénář jen smáli. Plácali se do kolen, když trval na podmínce, že si chce navíc zahrát hlavní roli. Jednou se mu s touhle pošetilostí podařilo ukecat MGM a vznikla legenda s miliardovými tržbami.

Dovedete si představit, že se vám v hlavě JEN TAK vylíhne nápad obcházet filmový studia s vlastním scénářem a požadavkem na hlavní roli? Vsaďte se, že JEN TAK to teda nebylo. Do Sylvestra určitě hučela jeho máma každej večer během vaření špaget a z rádia přitom vyhrávalo Bella Ciao. „Tak kolik producentů jsi obešel dneska? A kdy to konečně někam dotáhneš?“ A do ní zase hučela její máma.

Ani naší rodině se nedají upřít určité ambice, konkrétně na psychické nemoci.

„Z toho jednou skončíte v blázinci“ rozmlouvala prababička dědovi řeznickou živnost.

„Toho hňupa si chceš vzít? No to jsi zešílela, ne?“ ztuhla moje babička, když doma máma oznámila zásnuby.

„Jednou se z těch tvejch blbejch nápadů zcvokneš“ říkala mi máma, když tahala naší kočce mrtvýho křečka z tlamy a já hrozně brečela a zakrývala si obličej polštářem, abych neviděla ty bezvládně visící huňatý nožičky.

Vidíte, a dnes by si mohl stoupnout špalír mých prapředků do řady a obdivně pokyvovat, protože po těch desetiletích a možná staletích snahy se to povedlo a někomu z rodiny fakt jeblo.

Když jsem začínala mít panický ataky poprvé, bylo to jako smrt v přímém přenosu. Domnělá Zubatá za mnou lezla za mnou na záchod, ťukala mi na rameno ve spánku nebo uprostřed porady. Jeden z mých majstrštyků bylo, když se mi při nákupu v supermarketu sevřelo srdce tak, že jsem si sedla na bobek a opřela se o regál, načež mi z prasklé aorty pocitově vyteklo zhruba dvě deci teplé tekutiny.

Taky už jsem měla roztroušenou sklerózu a asi deset druhů rakovin. A jednu dobu jsem byla kardiak, jak už víte. To byl takovej pomyslnej zlom, něco jako když si na rozjetý dopolední párty, kde jste už zbyli jen vy sami a flaška vodky, uvědomíte, že by se s tím asi teda mělo začít NĚCO dělat. Ehm.

Přihlásila jsem se na KBT, což je odborně kongnitivně behaviorální terapie a laicky krev, pot a slzy. Je nás tam deset a jsme specialisti na strach z bakterií, nemocí, lidí, smrti, války, obchoďáků i dětí. Jsme neohroženej tým poserů a dohromady se bojíme skoro všeho, na co si vzpomenete.

První setkání bylo skoro dojemný, protože jsem byla poprvé mezi svejma. Mám ve svým okolí naštěstí samý psychicky nadprůměrně odolný lidi, takže bylo hrozně osvěžující, že mi nikdo nedává bodré rady ve smyslu „tak na to nemysli a přejde to samo“.

Při dalších sedánkách začalo přituhovat. Už došlo na pláč mezi devíti páry soucitných očí, kdy chcete něco říct, ale nevydáte ani hlásku. Dalo by se to totiž vyjádřit jen neverbálním tříminutovým ječením (ale tak daleko jsme to ještě nedotáhli, babi).

Taky už samozřejmě došlo na rozhodnutí, že se na tyhle tanečky úplně vykašlu. Budu žít dál svým pohodlným připosraným životem, občas si tak trochu umřu na nákupech a dobrý, ne? Naštěstí do toho přišly expozice. V rámci terapie je totiž žádoucí dostávat se kontrolovaně do co největšího diskomfortu a stresu. Žádná hladivá slova od terapeuta, jak jste měli těžký dětství a jak si zasloužíte lásku.

Mechanismus účinku je jasný: pekla se přestanete bát teprve poté, co ho zažijete. Taky se to trochu podobá mlácení kladivem do hlavy, protože je to tak příjemné, když přestanete.

V rámci plánu expozic mám zatím v plánu návštěvu onkologického oddělení ve špitálu a cizího pohřbu. Jak si to vymyslím a zařídím je na mě, řekl hlavní terapeut vyhýbavě, aby se zřekl případné právní odpovědnosti za to, že spáchám něco nelegálního.

Challenge accepted a vy budete u toho. Vezmu vás mezi hřbitovní hosty, který uvidím poprvé v životě. Budete se mnou utíkat nemocniční chodbou, až mě vrchní sestra nevybíravě vypakuje z oddělení. A možná dojde i na ty tři minuty kontinuálního ječení.

Autobus číslo 124

 

Pod minulým postem jsem zatrhla vykání v komentářích pod pohrůžkou seriózního postu, protože si pak kvůli vám připadám přehnaně stará. Samozřejmě se toho chytli určití podnikavci, kterým teď můžete poděkovat za příspěvek psaný mým budoucím starým já. Za post od pani, který se vyká. Protože i já jednou dospěju, stejně jako vy a Galahad.

Když si teda tak zodpovědně promítám, o čem vám budu psát i za dvacet let, napadá mě jedna věc, o který vím už teď. Napadají mě samozřejmě mraky dalších sraček, jejichž konce ale nejsou definitivní.

Radost z odletu dětí z rodičovského hnízda, rychle vystřídaná péčí o vnoučata a stádo huculů. Plus péče o cokoliv a kohokoliv dalšího, co děti v dospělým životě omrzí. Ale kdoví–třeba prožijou zbytek života v thajským klášteře. Nebo vězení. Nebo přijde jaderná apokalypsa.

Ale vsaďte se, že i po jaderný apokalypse budu jezdit do práce autobusem. Budu jezdit makat, protože neúprosná ručička důchodovýho věku se v tý době zastaví na devadesátce. Chleba bude stát dva tisíce, a to ani nezmiňuju seno pro ty Čičmaniny koně. Pod mou kancelářskou židlí přibudou kromě hnědých ostrůvků od převrhlých hrnků kávy taky rozpitý fleky dalších fyziologických barev.

Do práce jezdím autobusem číslo 124. Nevím, jestli jste viděli kočkobus v animáku Totoro, ale tohle je vlastně úplně stejnej dopravní prostředek do světa fantazie.

Pro mě tahle cesta začíná na Želivárně. Už tam je to ráno celkem divoká skladba lidí. Dělníci dychtivě vtahující první ranní šluky. Holky po šichtě v nočním klubu. Matky na mateřský, co vypadají stejně vydrancovaně, jen bez mejkapu a se řvoucím kojencem pod paží. Jednou tam seděla na rybářský skládací stoličce paní bez vlasů, obalená do prostěradla. Nejspíš uprchlá pacientka z nedaleké Vinohradské nemocnice. Prostě my všichni, co jedeme ze srabu za lepším.

Není to ideální, ale je v tom aspoň náznak naděje. Náš řidič ale nemá ani to. Myslím, že je to pořád stejnej řidič, nebo si mění šichty se svým dvojčetem. Nebo pražskej dopravní podnik cíleně na pohovorech nabírá tyhle typy, aby si cestující nestěžovali na prudké změny. Můžeme mu říkat třeba Vladimír. Ne, že by se někomu podobal. Je malej, z vlasů mu zbylo jen takový olezlý roští po stranách a hrozně moc by chtěl, aby tu svoji zaplivanou karosu řídil s větším respektem a lepšíma lidma. Vladimírovi se nezavděčíš. Nikdy.

Vladimír vede speciální operaci se všemi dopravními prostředky pohybujícími se v jízdních pruzích, který potřebuje zabrat. Z Želivárny začíná adrenalinový úsek z kopce, kdy Vladimír sešlápne plyn a zapálí si ve své řidičské budce elektronickou cigaretu.

Naučila jsem se za těch pár měsíců sedět na místě, kde se můžete koleny pevně zapřít o sedadlo před vámi. V opačném případě je totiž jízda s Vláďou něco jako třepání s krabicí Lega – velmi kontaktní a někdy trochu bolestivé. 

„Promiňte, já nerad, to je trapas“ omlouvají se pak navzájem cestující, co jsou do sebe zaklíněný různými částmi těla a mezi námi si myslím, že minimálně pár z nich jezdí s Vladimírem na nezabezpečené sedačce účelově. A máte správný podezření, mezi účeláky patřím i já. Jakmile takhle zdrkotáme celý Vršovice, vytroubíme drahý auta, zajedeme tři koťátka a dořveme dvě nevinný ženský argumentem, že lístky už se u řidiče neprodávaj, vystoupím si jako z labutí na Matějský – s roztřesenýma kolenama a žaludkem na vodě. Díky tomu nesnídám, snižuju svou kalorickou spotřebu a znova se nacpu do stejný konfekční velikosti jako před covidem. Za těch dvacet let si jen dám chrániče na koleno a dvojitou dávku betablokátorů na tlak.

Jen jednou se cesta s Vláďou vymkla z ruky. Frčíme si to z kopečka Na Míčánkách, všechno okolo jsou jen výkřiky a barevný šmouhy vystupující z mlhy Vláďova vaporizéru. Vtom šlápne na brzdu způsobem, že se opět všichni nakupíme a s mnoha omluvami si civíme do dekoltů.

Na zastávce zaparkoval chlápek na vozíčku a rozlívaly se nad ním ranní červánky. Možná svatozář. Vysunutí plošiny pro handicapované by znamenalo, že Vladimír svou ranní bitvu s časem prohraje. Odjet bez něj si ale ze záhadného důvodu netroufne. Pokouší se uvolnit agresi aspoň tím, že vozíčkáře vyřve za to, že nedával signál dostatečně dopředu. Vozíčkář mlčí. „To se nestydíte nadávat tady na chudáka invalidního němýho“ sjede ho za to babička s nákupem a my všichni se zase stydíme. Tentokrát ne za civění do cizích výstřihů, ale za Vladimíra.   

Němý vozíčkář je usazen a Vláďa jede pomalu, protože jestli se mu vysype ten postiženej, už to před náma dál neuhraje, dokonce nechává předjíždět auta a cyklisty.

„To je ale debil“ utrousí lakonicky náš němý spolucestující, hned co zmizí Vláďa v kabince, a zmáčkne tlačítko výstupu před další zastávkou. Vladimír přikluše s hákem na plošinu a ani necekne. „Ježišmarjá, to je teprv Jemnická“ chytne se za čelo chlápek. „Tak to až tu příští…“

Jak říkám, někdy bych tím autobusem jezdila celej den. Na kolenou bych měla chrániče z molitanu, v kapse sáček na zvracení a diktafon. Vidíte, a na tu sousedku se zájmem o sex zase nedošlo. Takhle přesně to dopadá u starejch blogerů.

Přebytky

 

Jednou jsem přemýšlela nad tím, co má moje kámoška společnýho s mojí mámou a už jsem na to přišla. Přerozdělování přebytků.

„To by bylo super, kdybys přijela o víkendu. Odvezeš si tašku jablek. Oni nám už tady trochu hnijou. Ale neboj, jenom trošku. A jenom proto, že jsou to biojablka, žádná navoskovaná chemie z krámu.“ improvizuje máma.

V neděli se pak vleču na vlak s dvěma igelitkama. V jedný táhnu jablka s biohnilobou. V druhý vleču monstrózní kedlubny, které chutnají stejně křehce, jako když si kousnete do větve ze stoletého dubu. Ty máma vyměnila se sousedem za švestky. Třetí igelitku se starými záclonami prohnaně schovávám v mém dívčím pokojíčku.

Máma si pokaždý nezapomene zkontrolovat, jak se u nás přídělům daří. A rozhodně nechce slyšet o tom, že vám s jablky shnila polička ve špajzu, ani že se s tím svinstvem pak roztrhl odpadkový pytel na schodech. A už vůbec nic o tom, že jste kedlubny nechali bezdomovcům na nádraží a ti podnikavější z nich vyřezávají dřevěný figurky pro turisty.

„Upekla jsem z nich 12 kilo štrůdlu, ten jsem na černým trhu vyměnila za králíky a Em jim zrovna na balkoně stlouká boudičku z těch dřevitých kedluben“ chce slyšet moje máma a řekla by mi na to, že jsem podnikavá holka a někam to v životě dotáhnu.

Místo toho máma řekne, že nechápe, jak se dá igelitka jablek zapomenout ve vlaku. Ale že se nemám bát, protože až přijede, tak mi vezme úplně skvělej sprcháč, co dostala od tety. Mámě smrdí, ale na mě bude dobrej akorát. Později v něm poznávám svůj vlastní vánoční dárek.

No a podobně se to má s Gábinou. „Nic nevoz, hlavně žádný jablka a sprcháče“, poprosím ji před příjezdem.

„No dobře, a nechceš místo toho pro děti šneky?“ zeptá se mě Gábina. „Roztomilý šnečí miminka“ a pošle fotku, která vypadá jako záběry ze šnečí porodnice. Nebo z horroru, ve kterým vám do baráku násilím vnikne parta plžích teenagerů, a pak vás v několika málo desítkách minut zalehnou a udusí slizem.

Později se dozvím, jak to s těmi šneky bylo. Pochopitelně šlo o přebytky původem od Gábininy sousedky. „Tak jsem se dvou ujala. Jeden utekl navždy.“ pokrčí Gába rameny a smutně k tomu podotkne, že z ní nikdy nebude dobrá máma, když nedovede uhlídat ani plže.

„Druhýho jsem dopadla. Od akvárka vedla cesta ke stropu, tam se s ním odlomil obrovskej kus omítky a spadl s ním do misky se žrádlem našeho psa.“ pokračuje Gábina. „No a když jsem ho pak vrátila domů, tak porodil ty vajíčka. Fakt je nechceš?“ Úplně vidím Ema, jak překvapeně zírá na díru ve stropě od uprchlýho šneka. Některý lidi prostě nemají obchodní talent.

Na to musíte totiž úplně jinak. Jako balkonová zahradnice mám taky dost svých vlastních přebytků. Třeba nedorostlých paprik, který už jsem musela sklidit před prvními mrazíky. Jsou to vlastně takový ubohý potracený plody bez chuti, ale já tomu říkám baby papričky a pod tímhle roztomilým obchodním názvem jsem jich lidem v okolí vnutila už celou velkou mísu.

Nejhorší je, když v téhle přebytkové disciplíně narazíte na člověka, kterej to schytá od všech. Právě tady začne mít špatný svědomí každej rozdavačnej přerozdělovač. Opravdu tenhle člověk zvládne zkonzumovat deset kilo broskví, nebo přemnožený koťata? Nezavalí ho další metrák darovaných jablek?

„To je strašný. Jak to chceš sníst? Máš to ještě pod kontrolou?“ zeptám se táty, když mě odešle s baby papričkama do špajzu. Z mís a sudů přetékají švestky, jablka a hrušky. Naši sousedi tátu krmí jako jatečný zvíře. Nad tím vším se tetelí hejno octomilek.

„Já to ale neplánuju sníst“ odmávne táta přímou konzumaci jako pošetilý nápad. „Vypálím to.“

Což zní jako plán nejen na podzim. Jen přemýšlím, jak bude chutnat kořala z paprik. Možná by se dala ochutit tím levandulovým sprcháčem. Mimochodem, nepotřebujete do svýho života vpustit šneka?

Valeriia Miller/ Pexels