Rukověť kočičího detektiva

Za všechno může tahle vývěska.

Už zdálky je z ní poznat, v jak fancy čtvrti si to žijem. Na Žižkově si lidi za ztracenou kočku řeknou maximálně o litra. Ve Vysočanech je tržní cena ztracenýho mazlíčka okolo pětistovky a na Černým mostě se odměny za nalezení odložených mazlíčků pohybují spíš v záporných číslech.

„Pat-náct tyček“ vyslabikoval to Žmur a donutil mě okamžitě si opsat číslo. Patnáct tisíc je v životě jedenáctiletýho kluka něco jako doživotní jackpot. Částka, za kterou si koupíte falešnej vysokoškolskej titul a už vás na základce nikdy nikdo neuvidí. Částka, která se dá převést na závratně vysoké číslo lékořicových bonbónů, šunkový pizzy a nábojů do nerfky.

„Nechci se chlubit, ale shodou okolností jsem už jednu kočku z plakátu našla“ podotknu skromně a Žmur mě okamžitě nabere do týmu i celou pravdu o téhle historce.

1. Kočky používají falešné dvojníky k zametení stop

Toho prohnanýho kocoura jsem totiž v létě viděla sedět pod lampou, na který byl vylepenej inzerát „HLEDÁME MOURKA“ Nepovažuji se za nadprůměrně bystrého člověka, ale tohle je jako zakopnout o zlatej valoun velikosti fotbalovýho míče. „Seď tady a ani se nehni“ syknu směrem k tomu zvířeti a zaujmu pozici kroužícího orla, abych ho případně drapla do pařátů. Kocour se na mě líně podívá a začne si lízat kulky. Vytočím číslo z plakátu.

„A na nohách má takový ty bílý ponožky, žejo?“ potvrzuje si paní na druhý straně drátu.

„Tak to je zas ten druhej sviňák, co vypadá podobně. Říkám vám, že pod tou cedulkou sedává snad naschvál. Kolikrát já už se naběhala, že někdo volal a seděl tam ten falešnej dvojník. Ale díky, že jste zavolala a nashle.“

Pro mě je to jen potvrzení faktu, že kočky jsou démoni, který dělají divný věci jen z jediného důvodu. Žádná evoluce, ovulace ani feromony. Chtějí vás jen nasrat. 

2. Kočky se občas rozkládají, ale ne na textilní vlákna

Při pátrací akci v parku jsme našli jen jednu rozkládající se věc, která klidně kočkou být mohla. Taky hnědý tričko, u kterého jsme kočičí původ forenzní analýzou naopak vyloučili. Navrhuji nenápadnou detektivní pátračku v areálu u vodárny.

3. Kočky používají převleky

S kočkami to totiž může být úplně stejný jako s panem Bříškem, výčepákem z naší hospody v přízemí. Dobromyslná švejkovská tvář a oleštěný tesilky, do nichž je zastrčená zapraná košile obepínající prvotřídní pivní mozol. Pan Bříško těm chatrným tesilkám taky nevěří, proto je jistí kšandami. Kdyby nebyl tak tlustej, dali byste mu pětikorunu.

Z nějakého důvodu se máme s panem Bříškem rádi a vždycky se přehnaně srdečně zdravíme, což v Emovi vyvolává jisté podezření. Nedávno jsme s Emem pana Bříška potkali před otvíračkou. Že šlo skutečně o něj a neopětovaný pozdrav směrem ke mně, potvrdil jen Em. Pan Bříško totiž vystoupil ze své audiny, oblečený v saku, čistý košili a kožených botech a já ho nepoznala.

„Prostě se s tím smiř, nachytali jsme ho v civilu, než se stihl převlíct za postavičku z Pivrnce“ okomentoval to Em a ve mně v tu chvíli něco umřelo. Jako když zjistíte, že Mikuláš je ve skutečnosti vaše máma.

4. Prolezte kočičí ghetta a no-go zóny

Ale k tý drahý kočce, ať už vás nezdržuju. Máte plno lepších věcí na práci než pokrastinovat na blogu. U vodárny je pražské kočičí ghetto. Někdo jako Marta Kubišová jim tam stloukl boudičky a každý den dostávají od lidí krmení. Je to takový ostrůvek punku a toxoplazmózy mezi nafrněnými činžáky. A podle mé teorie najdete většinu pohřešovaných mazlíčků právě tady. Kam jinam byste se vydali vy, kdybyste měli plný zuby lososových kapsiček s omega mastnými kyselinami z norské farmy, lezení po značkovém škrabadle nebo vám bezprostředně hrozila kastrace?

Tady jsou večírky jako za starých časů, kdy byly kočky ještě šelmy. Hulí se šanta a máte velkou šanci chytnout pohlavní nemoc, otěhotnět nebo vyzvracet chlupy z potkana. A nikdo vám za to neřekne ani bé, natož aby vás kvůli tomu popotahoval na terapii u kočičí psycholožky.

5. Neprozrazujte svou tajnou identitu ani cíl mise

Když dorazíme na místo, už tam čmuchá konkurence. „Hledáte něco?“ utrhne se důchodkyně vyzbrojená granulemi v síťovce a nedůvěřivě si nás měří podezíravým okem, zatímco nakukujeme do zahrady.

„Ale, jen jdeme okolo. Vlastě tak trochu hledáme jednu ztracenou kočku“ odpovím ledabyle.

„Tamtu bílošedou, žejo? Tu drahou!?“ udeří bába hřebíček na hlavičku. „Tak ta tady nejni, taky ji hledám.“

Takže jestli vám můžu jako zvířecí detektiv něco poradit, vykašlete se na to. Dělají to všichni!

Mimochodem, takhle poznáte ztracenou kočku
z méně prestižní pražské čtvrti.

Dohazovačka

 

Minule jsme u Dominika Filipa odstartovali čtenářský kroužek fosilní literatury, dnes můžeme rovnou navázat ultimátní klasikou. Božena Němcová, Babička. Právě tahle kniha je prý důvodem, proč generace Z se čtením skončila navždy a sjíždí videa na TikToku.

Po Koránu a Mein Kampf patří Babička do první trojky nejkontroverznějších knih světa. Vesnická selanka napsaná rukou ženy s čerstvým monclem pod okem od manžela. Neobjektivní vyobrazení vztahů mezi šlechtou a plebejci. Gender nekorektní, věkově diskriminační. Sotva padesátnice v nejlepším věku, ve kterém mají ženy řídit firmy a plánovat první umělé oplodnění, je tady v roli nezdravě spořivé seniorky odsouzené jen k hlídání vnoučat, šíření nevědeckých hoaxů a obsedantnímu hromadění odpadků včetně kůrek od pečiva.

Kapitola O Viktorce byla prostě jasnou volbou pro jeden z pochmurným zimních večerů na návštěvě u našich. Původně jsem si myslela, že zaujme jen Čičman, která je ve všem po mně. Babička ale tajemným magnetismem přitáhla i Žmura. Jen si dal záležet, aby to navenek nehltal stejně jako Čičman.

Trochu jsem se bála, aby hlavní okruh dotazů nesměřoval na černého myslivce a vojenské konflikty napoleonských válek. Jeho císařská výsost odpustí, ale tohle téma je pro mě stejně zakletý jako národní obrození.

To se díkybohu nestalo, protože děti mnohem víc zaujal škapulíř a funkce dohazovače, který Viktorce domlouval svatbu s mladým Tomšem.

Škapulíř bude každopádně prvním předmětem, který si oba vyrobí v novém roce. „A co se tam tak dává?“ ptá se Žmur a já si rozvzpomenu, že jsem kdysi měla podobný váček od mé babičky, obsahující vysušenou zaječí pacičku a ampuli s jeruzalémskou prstí. Hlavně se mě neptejte, kde k těm proprietám moje babička přišla. Já ji měla za bigotní katoličku, ale dost možná běhala s kámoškama nahá po lese a s výskáním odsekávala zajícům končetiny sekyrkou. Nebo odkusovala? Jestli byla ta hlína zrovna z Jeruzaléma jí taky nemusíme úplně věřit, zvlášť při jejích častých pochůzkách na maloměstský hřbitov. Stejně podezíravý a fascinovaný byly moje děti. Je trochu smutný, že si u nich člověk vybuduje trochu respektu jen jako potomek starýho satanistickýho rodu.

Institut dohazovače jsem jim popsala jako vymřelý obyčej, dokud jsem po návratu do Prahy nezašla pro večeři do Alberta.

„Á, losůsek, brambory a zelenina, to jste hezky vymyslela“ pochválí mě prodavačka za invenci.

Když si balím nákup do tašky, markuje víno pánovi za mnou.

„No vidíte, bílý víno, to se akorát hodí k tý rybě, co má tady pani!“ komentuje nadšeně další položku na pásu. „Nechcete se spolu domluvit na večeři? Ukažte – dyť vy byste se k sobě i hodili!“ 

Situace neodvratně spěje k tomu, že si prodavačka vyžádá vzájemnou výměnu telefonních čísel, zatímco bude dav ve frontě skandovat „Pu-su, pu-su!“

Pán postupně rudne a flekatí. „Já se vomlouvám, na mě doma čeká manželka“ vycouvá z toho jako gentleman. Miluju prodavačky, co žijou příběhy svých zákazníků. Dělala bych to taky. Ale v tomhle případě jsem byla fakt vděčná, že se pán neotočil jen pro kondomy.

Jedenáctiny

 

Za dva dny to bude jedenáct let, co se narodil Žmur. Když uvážíme, že v té době byla slušná nabídka legračně levných nemovitostí, ČSSD vyhrávala jedny volby za druhýma a surfovalo se na WAP portálu, vychází z toho chudák Žmur spíš jako pterodaktyl v čestný vitríně Národního muzea než úsvit nové generace.

Narodit se na Silvestra hodinu před půlnocí je super nápad. Spolu s vybuchujícíma rachejtlema jsem si připadala jako dobře protřepaná láhev šampaňskýho, ze který má vylítnout zátka. Ale nevylítne, takže po dvou dnech halucinací z nevyspání jsem vnímala nabídku císařskýho řezu jako jackpot. Včetně dárku na rozloučenou od anestezioložky „a teď malou odměnu pro maminku“, kdy mi porodu do kanyly pustila něco, díky čemuž jsem se vzbudila až dopoledne s bolehlavem a provinilým pocitem jako po vánočním večírku. Kdo to vedle mě leží? A kde jsem zapomněla břicho?

Aktuálně je Žmur už vyšší než moje máma. Vede si tajnej deník, vede tajnej spolek ve škole a doma si zavedl tajnou agenturu AFP pro odhalování známek mimozemského života v našem bytě. Jeho jediným zaměstnancem je Čičman, zato generuje hustě popsané stránky v sešitku „Evidence nadpřirozených jevů“ vyskytujících se převážně v naší ložnici. Žmur vypadá jako zmenšenina Ema, po mně má smysl pro obskurní humor (včetně toho, že se někdy směje sám a ještě většinou není poznat, jestli se směje nebo brečí) a vnitřní žár pro matematiku zdědil po brněnský babičce. Po kom miluje arktické podnebí, netušíme. Jako každou zimu ale i tuhle s příchodem sněhu výrazně ožil.

Vsuvka. Když jsem byla malá, hltala jsem Pohádky ze zapomenuté země od Dominika Filipa. Nejde o žádný povrchní příběhy o princeznách (kterýma jsem opovrhovala), a retardovaných prosťáčcích z venkova, kteří si je brali za ženy (což jsem těm nafintěným kravkám vždycky ze srdce přála).

Pohádky ze zapomenuté země jsou něco jako kniha Genesis přepsaná Stephenem Kingem. Poslední holčička ve vesnici ztrestané černým morem se sklání nad smrtelným ložem matky. S pohřbem nafouklé mrtvoly, z jejichž nateklých mízních uzlin tryská černá krev, pomáhají trpaslíci. Později dívku na můj vkus bezcitně opustí kvůli postupující katolizaci v kraji. 

Nebo moje oblíbená: Vesnická stařena se intoxikuje při sběru nejedlých hub a podlehne alzheimerovským bludům, že se po její světničce potloukají chlupatí démoni a navíc kradou. 

Garantuju vám, že v téhle knize nikdy a nic nedopadne dobře. Někdy je to nahnutý – už si radostně mnete ruce, teď se to snad ani nemůže posrat. Prásk, autor nechá na poslední chvíli hlavního hrdinu umrznout v závěji, přijde mor, nebo to nejhorší, přijdou trpaslíci. Jak říkám, je to skvělá kniha a mám pocit, že mě nic nemohlo na neustále hrozící úskalí života připravit lépe. Možná bych bez ní neměla panické ataky, zato bych měla atrofovanou představivost a nehty okousané nudou.

Jedna z  pohádek je o sněhulích, bytostech z jiného světa. Sněhule přilétají v zimě, fascinované sněhem a ledem. Když k jedné z nich nedej bože začnete cítit něco jako city a pokusíte se s ní navázat s ní plnohodnotný partnerský vztah, dostanete od autora samozřejmě opět přes prsty. Sněhule umře, vám velmi pomalu a bolestivě vykrvácí srdce a do kraje přijdou žoldáci nakažení morem. 

O mrtvých jen dobře, ale myslím, že někdo ze Žmurových předků se Sněhulí prožil krátký, zato intenzivní vztah (než mu puklo srdce). Protože vždycky, když přijde počasí, před kterým bych se já nejradši na půl roku schovala do nory a hibernovala, tak Žmur vyběhne v euforii ven a udělá ve sněhu svýho andělíčka blaženosti. Ale takhle epicky rozmazat psí hovna, to by snad nedopustil ani Dominik Filip!

Odcházení podle Havla

Pamatujete si, jak jsem vám psala ty pomlouvačný řeči o hlodavčím seniorovi, že jo? Je to tak deset dnů, co Chrudoš omládl. Normálně pootočil kolem času, jako Přemek Podlaha kolotočem štěstí Mountfield. Stal se opět bezstarostným křeččím mládětem. Ať jsem se vrátila odkudkoliv, poskakoval Chrudoš na pryčně a chtěl se mazlit a dovádět. Bez ohledu na nejvyšší level roztomilosti to v nás zaselo stín pochybností.

Já jsem podezírala novej sáček krmiva. Přisypává snad výrobce do granulí taneční drogy? Jde o odvážné tvrzení, ale vezměte si ty dopady. Zfetovanej křeček vás považuje za životního partnera. Umazlil by vás. Rychle si vybuduje závislost a odmítá krmivo jiné značky. Vy jako spotřebitel máte doma veselýho a přítulnýho mazlíka jako z reklamy. Co na tom, že má rozjetý zornice a jeho chemická moč vytváří důlky do plastového dna klece. Vy jste spokojený, zvíře si žije svůj discopříběh a výrobce vydělává. Dává to děsivý smysl. A co přidáváte dětem do kornflejků, chce se mi jako matce zahrozit pěstí směrem k nadnárodním korporacím.

Je docela zvláštní, že s druhou teorií přišel zrovna Em, protože čestné místo největšího pesimisty v rodině patří odjakživa mně. Jestli teda chcete slyšet ještě horší tvrzení, než že mezinárodní producenti sypou mazlíčkům drogy do granulí, tak Em přišel s teorií posledního vzepětí před smrtí. Tedy stavu, kdy umírající v náhlém dobrém rozmaru odhazují berle, objednávají si na pokoj luxusní společnice a za uškudlený peníze na pohřeb nakupují letenky do Kostariky.

„Myslím, že umře“ pronesl Em truchlivě, když se mu Chrudoš úpěnlivě snažil popátý vlézt pod tričko a olízat mu břicho. S dětmi jsme se na něj podívali jako na babu Vangu, slepou a depresivní věštkyni z Bulharska.

„Proč by měl umírat zrovna teď, když začal žít?“ zeptala jsem se Ema. "A ještě před Vánoci?" ťukala si na čelo Čičman, podle níž je smrt o svátcích zcela nepravděpodobná. Žmur k tomu pohodově dodal, že Chrudoš odpoledne překonal svůj časový rekord v běhu za granulí. Což by jednoznačně prokazovalo spíše mou teorii, když už jsme u absurdních tvrzení.

V sobotu ráno Chrudoš nekřepčil u mříží s požadavkem na venčení jako obvykle. Z misky zmizela jen lžička pomazánkovýho másla, jeho nejoblíbenějšího jídla. Salátu se ani nedotknul. Nojo, dospává divokou noc, pomyslela jsem si. A druhý hlas v mé hlavě obratem dodal „Em měl pravdu“. Ale tyhle věci se nahlas neříkají.

Místo toho jsem se nahlas, s hranou bezstarostností nekrofobika, Ema zeptala: „Mohl by ses podívat, jestli Chrudoš spí?“ a odešla se zhroutit do vedlejšího pokoje. Když jsem z něj vykoukla, Em stál nad klecí s palcem dolů.

Umřel ve spánku, stočenej do klubíčka. Dal si na cestu svůj milovanej pomazánkáč a dost možná prožil svůj nejlepší týden života. Trhnul pár rekordů v běhu, olízal nás všechny na rozloučenou a svůj cit pro výjimečný data prokázal úmrtím na výročí Havla. Pozdravuj tam nahoře Chlupinu a díky za všechno, kamaráde!

Škrtám si ze seznamu dobrých zvyků: 2. Elementární slušnost

 

Pořádně navlhčit. Opatrně zanořit ostrý okraj zednické lžíce a po-ma-li-nku odtrhnout co největší kus tapety. Pokud se vám podaří odloupnout kus větší než metr, vyplaví váš mozek stejný množství dopaminu, jako když se vám v dětství podařilo oloupat mandarinku na jeden kus slupky.

V odstraňování tapet jsem fakt dobrá. Nechávám za sebou čistou zeď bez jediného nežádoucího vrypu, jemná chirurgická práce. Nechci se pochopitelně přehnaně chlubit, ačkoliv bych už mohla mít rozepsanej e-book s názvem „Proč jsou ženy lepší řemeslníci než muži“. Mohla bych ho mít rozepsanej, kdybych se už třetí podělanej den nesrala se zkrabatělýma rukama starý pradleny s tapetou tropického vzoru vyrobenou nejspíš z hajzlpapíru, protože její odstraňování postupuje po stejně velkých útržcích.

Pamatujete se na věštbu mé kamarádky Jany a jak jsem vám všem tvrdila, že naši řemeslníci jsou dostihoví koně? Rada, pod kterou by se podepsal i žokej Váňa zní: „Nikdy si nekupuj koně na internetu“. A druhá: „Když ti uteče kůň, musíš Taxis přeskočit sám“.

Když jsme se s našimi plnokrevníky domlouvali na termínu, tvrdil nám elektrikář, že rozvody jsou maličkost na pět dnů. Neřekl nám ale, že těch pět dnů bude rozprostřených zhruba v horizontu následujících dvou let, přičemž se počítá i jeho zjevení na půl hodinky odpoledne, během kterého přidělá jednu lištu a starostlivě si promne vous s povzdechnutím, že má ještě spoustu práce někde jinde.

„Jako kde někde jinde? Kdy se vrátíte?“ ptám se jako opomíjená milenka do telefonu a utírám si zbytky mokrý tapety do legín. Pan Vasilenko mi bez známky jakéhokoliv rozrušení slibuje, že dorazí v sobotu ráno na schůzku, u které má být taky i zedník a malíř. Jsou dvě hodiny odpoledne, v pozadí telefonátu slyším AZ kvíz a snadno si představím i ten měkkej gaučík a otevřený pivko. Měla jsem se hůř učit.

V sobotu s Emem zaspíme a dorazíme v 9 s provinilým pocitem, že někoho necháváme zbůhdarma půlhodiny čekat. V bytě ale kromě nás samozřejmě nikdo není.

Houstnoucí atmosféru rozjasní až do růžova vyspaná parta řemeslníků, co do bytu vpadne po desáté. „To nám to pěkně nasněžilo“ hlaholí vesele pan Vasilenko a okopává si břečku z bot, evidentně osvobozen od tlaku společenských konvencí se třeba omluvit. Malíř nepřijel vůbec, protože jeho slovy „si nestihl přezout auto, protože u nás musí furt hákovat a nechce se kvůli nám na tý mokrý silnici zabít“.

Během toho víkendu se rozhodlo, že se budeme stěhovat až na konci ledna. A taky jsme si s Emem řekli, že je na čase změnit strategii. Konec slušnýho chování, co do nás nadřely mámy, učitelky ve školce a lektor v tanečních. Nazrál čas zahrát si na hodnýho a zlýho policajta.

Od doby, co dělám divadelní improvizaci, mě do zlých rolí nemusí nikdo dvakrát pobízet. Umím se proměnit v tupou domácí kravku, sexuálního predátora a psychopata, ze kterýho vám bude běhat mráz po zádech i při nočním courání na záchod. Em si s úlevou vzal toho hodnýho.

Ještě to odpoledne jsem zavolala panu Vasilenkovi. Zhruba polovinu z tohoto telefonátu se pan Vasilenko opakovaně nadechoval a pokoušel se skočit mi do řeči, ale nedostal na to prostor. Na jeho konci jsme se domluvili na tom, že si udělá pracovní neděli a dodělá ty podělaný járky do zdi, na který se přijdu podívat v pondělí a pokud to nebude, zůstanu tam do jejich vyhloubení. Osobně. Na což mohl jen smutně pokývat, že tohle opravdu nechce.

V pondělí ráno volal Vasilenko Emovi, jestli by spolu mohli zajet pro keraštuk do stavebnin. Což byl samozřejmě krycí manévr pro projevy sympatií a chlapské solidarity. „Sem si všim, že máte hodně nervózní tu vaši pani. To asi doma moc klidu neužijete“ použije mě Vasilenko jako laciný ice breaker.  

„Pak vzpomínal na dětství v dětským domově. A jak je to náročný jít ze zakázky do zakázky, když máš artrózu v obou kolenech“ říká Em soucitně.

V tu chvíli mě došla skutečná velikost našeho soupeře. A že jsme prohráli. Prostě se v tom bytě bude vrtat ještě pár let. Občas něco udělá, ale častěji budeme trávit víkendy hledáním jeho biologické matky. Za pár let bude na kolečkovým křesle s lahváčem v ruce udílet rady jako kultovní pan Lorenc a já si ty drážky pod jeho vedením prosekám do betonu úplně sama. A víte co? Už chápu, proč lidi zadávají do Google dotazy „elektrické rozvody svépomocí“. To si ušetříte aspoň  karmu psychicky nevyrovnaný pindy.

Škrtám si ze seznamu dobrých zvyků: 1. Běh

 

O běžeckým stylu vedeme s Emem neustálý spory. Em byl v minulým životě nejspíš lipicán v cirkusu Berousek. Má neustálou potřebu poklusávat, s čímž mívá problém většina normálních lidí, co s Emem někdy zkusili jít po chodníku nebo na výlet. Mně třeba to jeho poklusávání fakt dráždí – tak buď jdeme jako normální lidi, nebo prostě běžíme, ne? Ne. Na chodníku s Emem můžete vést jen stručné dialogy, které ze sebe stihnete vyrazit dřív, než se zadýcháte při jeho dobíhání. Skoro to zavání tím, že to dělá účelově, že jo? Em má poklusávání ale natolik zažitý, že se s tímhle nešvarem samovolně budí před půl sedmou ráno, namaže dětem chleba ke svačině a vyklusá do parku. Podotýkám, že venku je tma a prší a Em po návratu tvrdí, že to dělá pro zdraví.

Ze srovnání s Emem bych na první dobrou vylezla jako lemra k pohledání, ale naštěstí jsem vyvinula teorii přirozeného pohybu dokazující opak. Zakládá se na evoluční strategii výdeje drahocenné energie pouze v případech, kdy o něco fakt jde. A ne, milý Eme, bezcílné pobíhání po parku před úsvitem mezi tyto aktivity opravdu nepatří.

Vysvětlíme si to na gepardovi. Je to jedna z nejladnějších a nejštíhlejších kočkovitých šelem světa, která stráví povalováním se drtivou většinu svého života. Gepard o sobě dobře ví, že se neválí jak tupý hovado, ale chytře šetří energii. Když ucítí gazelu, běží tak rychle, že se jeho tělo vyskytuje víc ve vzduchu než na zemi.

Pro mě je gazela ujíždějící tramvaj v městské savaně Pamatuju si, že kdysi mi bylo trapný tomuto sportu propadnout – ostatně Em dodnes tvrdí, že je pro něj běžící hlouček lidí směrem k městský symbolem ponížení. Pro mě je ujíždějící tramvaj tučný a šťavnatý sousto. Místo zívajícího řidiče s pleškou v ní začnu vidět hajzla, kterej nám spořádanejm lidem, co si poctivě platíme lítačku, ujíždí naschvál. Ale na mě si nepřijde.

Pro tyto okamžiky se měním v geparda. Je mi jedno, že mám šaty nebo čerstvě udělaný vlasy. V ten moment prostě vystartuju. Jako v dokumentu National Geographic Society, kde ve zvukový stopě začnou hrát zrychlující se bubny. Až po epický okamžik dlouhého doskoku do dveří a zakousnutí se do krční tepny, kdy řidič v poslední křeči troubí a přehrává hlášky pro neposlušné cestující. Mám 90% úspěšnost.

Em říkal, že jsem magor a jednou vlítnu pod auto. Tak hlavně, že tyhle poučky říká člověk, co chodí do parku za setmění, odkud by mohl v případě nouze jenom legračně odklusat. Druhá věc ovšem je, že dneska se to fakt stalo, jen bez toho auta.

Běžím si zase svůj lovecký sprint za kořistí, v lepší kondici než kdy jindy. Tramvaj už zatáčí za roh. Když se pravou špičkou odrážím k dalšímu skoku přímo v zatáčce, podklouzne mi pod nohou zrádná vlhká kostka a odstředivka mě vyplivne o pár metrů dál do nelichotivé pozice na kolenou a loktech. Ještě stihnu zodpovědět starostlivé dotazy diváků, znovu vystartuji a tu tramvaj fakt stihnu, aby bylo jasno.

V ní ale málem omdlím nedostatkem kyslíku a bolestí ze silničního lišeje a natlučených kloubů. Mám roztrhaný punčochy a nemůžu se opřít ani o podělaný opěrky kancelářský židle. Em měl pravdu. Najdu si jinej koníček, slibuju. Zítra odolám a normálně přijdu na zastávku jako důstojný člověk. A ještě s jednou věcí končím, ale o tom zas příště.

Jak jsme se zapsali

 

Životní dílo pana Tapetky, volné pokračování

Kdyby byli řemeslníci typy paranormálních jevů, tak je náš elektrikář poltergeist. Kdykoliv se stavím na bytě, prozradí přítomnost pana Vasilenka jen zapomenutá krabička pašovaných cigaret na parapetu, přibývající suť a instalace, ze kterých vám běhá mráz po zádech – třeba hromada vypínačů poházených ve sprchovým koutě. Nevím a ani nechci vědět, jak přesně se v našem budoucím domově uspokojuje. Podle všeho jde nejdřív vypustit páru s příklepovým kladivem a pak se sprchuje horkou vodou a tře o sebe vypínači. Trochu znepokojivé je, že v bytě neustále něco ubývá, ale zatím vůbec nic nepřibývá.

Ještě znepokojivější jsou telefonáty a zprávy, které od něj přichází. Třeba: „To je na picu. Ve zdi mate samy profily.“ Můžete mi poradit, co se na tyhle věci jako běžně odpovídá? Očekává se ode mě omluva? Nebo stačí upřímná soustrast?

Včera elektrikář volal v neskrývané panice. „Stavoval se tady pan Angrešt a zakázal nám pracovat. Prej zavolá na policii. Já už nechci nic dalšího řešit s policií, pani. Co máme dělat?“ Slíbila jsem mu, že zavolám na družstvo a poskytnu mu alibi, jestli někoho zabil. Ale jenom za podmínky, že nepřestane pracovat, nebo se nepřestěhujeme nikdy.

Kdo přesně je pan Angrešt se dozvídám o pár dnů později na své první schůze SVJ ever. Šla jsem naprosto nepřipravená a plná nadějí jako na první rande, což se ukázalo být obrovskou chybou.

Začátek celého představení bych hodnotila jako divácky nepříliš atraktivní. Jídelna se postupně plní. Senioři tvoří živě štěbetající hloučky, mladší ročníky nezúčastněně civí do telefonů. Paní Piskáčková z Pragostavu s hlasem bolestivě odpovídajícím jejímu fiktivnímu příjmení monotónně předčítá ze seznamu dlužníků.

Když už se schyluje k tomu, že se pozvracím nudou, přejdeme od nezaokrouhlených výdajů za opravu potrubí ke spokojenosti s výtahy. Na to konto se od stolku vztyčí muž oblečen v saku připomínajícím uniformu RAF včetně výložek a poznamená, že výtahy jsou zcela v pořádku, ale není spokojen s jejich uživateli. Konkrétně s novými majiteli bytů a řemeslníky, kteří výtah špiní, přetěžují a obecně se v něm nechovají s důstojností, kterou by si značka OTIS zasloužila.

Paní Piskáčková si olízne pohledem zátylek, což pozornému divákovi dává jisté indicie, že tihle dva se dobře znají. Zachová se ale jako profesionálka a přejde bez komentáře na dramatický bod týkající se vstupních dveří.

„Rád bych nahlásil“, vztyčí se opět plukovník, „že špatné svědomí za nedoléhající dveře by si měli přičíst zejména noví majitelé bytů a řemeslníci, kteří jsou líní, ano, vážené shromáždění, TAK líní, aby vysunuli z kapsy ruku s klíčem a odemkli si jako civilizovaní lidé. Nikoliv je vykopávali jako hovada!“ máchá pěstí nad hlavou, dokud ho Piskáčková neokřikne. Připadám si jako účastník Norimberského procesu.

„Pane Andreš, vy jste chronický potížista a zase kvůli vám přetáhneme“, prosebně sepne ruce. „Mohli bychom se tedy věnovat něčemu jinému – ém, třeba topení?“  Legendární pan Angrešt! Sepne se mi v hlavě neuronový můstek mezi plukovníkem Andrešem a vyděšeným elektrikářem.

Přihlásí se tajemný muž zahalený celou dobu do péřovky, kulicha a vlněného šálu a nesrozumitelně něco drmolí.

„Dál se neunavujte, chlapče“, povstane opět Plukovník. „Ukažme si prstem na ty, kvůli nimž pan Nováček nemůže zprůchodnit topení – jsou to noví majitelé…“ „…a řemeslníci“ doplníme si my všichni v sále zcela automaticky.

Když to zkrátím, my přistěhovalci a naši navedení pohůnci taky:

• Děláme účelově díry do panelů jen pro své zvrhlé pobavení, díky čemuž je barák prostřílený jako krypta parašutistů (a spadne to na hlavu nám všem, vážené shromáždění).
• Záměrně do garsoniér zavádíme plynové spotřebiče, což není v souladu s platnou vyhláškou (a vylítneme s celým domem do povětří taky my všichni).
• Házíme žvýkačky a papírky do poštovních schránek, jmenovitě do schránky pana Andreše.
• V nočních hodinách se bezcílně potulujeme chodbami ve speciálně uzpůsobené stepovací obuvi.
• Chováme děti a další hlučná zvířata, kterým by skutečně ohleduplný člověk nechal operativně odstranit hlasivky.

Schůze měla končit v 8. Ve třičtvrtě na 9 jsem se plížila chodbou k východu, zatímco ke mně burácely další nekončící obžaloby plukovníka Angrešta. Paní Piskáčková byla tou dobou zřejmě už pod sedativy a navzdory jejím výhružkám tenhle dav lačnící po teplý krvi bohužel nepřišel rozehnat nikdo.

Řeknu vám jedno – jestli elektrikář ještě jednou narazí vrtačkou na profil, vhodí k nám pan Angrešt přes balkon leteckou pumu. A omlouvám se za všechny ty kacířský řeči, jak je na hovno mít v domě putyku. Opravdu na hovno je totiž mít v baráku plukovníka.

Mám ho tam zas

 

Lidi se dělí v zásadě na dva typy – buď ho máte, nebo ne. Řeč je o herpes viru, a že jste ještě neměli opar, ještě neznamená, že můžete z kola ven. Tenhle prohnanej vetřelec se může roky schovávat ve vašich nervových gangliích, trpělivě si počkat na tu nejnevhodnější chvíli, a pak z vás vystrčí odporné mokvající puchýře. Dobrou chuť, pokud právě obědváte. Dnešní post bude z cyklu můj boj s nemocí.

Můj první opar se mi objevil v době, kdy jsem jezdila přes Prahu na školu do Tábora. Bylo to večerním nedělním vlakem, který jednou nabral nehezký zpoždění, takže mi ujel přípoj. Zůstala jsem stát se svou studentskou taškou v nádražní budově uprostřed Sherwoodu. Nejbližší vlak jede o půl 5 ráno a nabízí se vtíravá otázka, kde strávím noc. Tenkrát ještě nádraží nebylo naleštěný místo s barevnejma výlohama a záchodama za dvacku – byl to divokej západ na konci devadesátek. Nedáš, dostaneš. První pravidlo přežití tedy zní neusnout. Šla jsem na dvojitý kafe do Fantovy kavárny, což byl podnik zašlý slávy a místo plný gay prostitutů v různém stádiu venerických chorob. Dva z nich si ke mně přisedli a byla to celkem příjemná společnost. Časem si je ale odvedli klienti a já znovu osaměla. Po zavíračce se mě v hale ujímá Roman, úspěšný kapsář a můj průvodce podsvětím. Zve mě na drink a v nejbližším nonstopu pro mě chce ukrást kabelku, patřící nejspíš prostitutce na dlouhý šichtě. Asi se fakt zamiloval, nebo to byl místní Jánošík – ke cti mu každopádně přičítám, že mě ráno doprovodil až na perón a nic mi záhadně nezmizelo. Co mi druhý den naopak záhadně přibylo, byl můj první opar.

Tenkrát jsem si myslela, že s opary se to má stejně jako s puchýři na nohou a propíchla jsem ho. Opar na to reagoval překvapivým protitahem a do pár hodin se rozšířil ze rtu až pod nosem s jasnou ambicí sežrat mi půlku obličeje.

A od té doby si tak spolu žijem. Měla jsem opar na puse, na tváři, a dokonce i na stehnu, což mile překvapilo mou doktorku, která projevuje až dětinskou radost z každé kuriozity, co na svých pacientech objeví. Předepsala mi antiherpesovou kůru s opatrným dotazem na stav mých jater, což jsem si přeložila jako chemoterapii, po který mi možná vypadají vlasy, ale zbavím se ho! Taky že zbavila, dokonce na několik let. Ale teď je zpátky, po všech těch tabletách Herpesinu ještě odolnější a popudlivější než kdy před tím.

Nejvíc mě baví Em se svým příklonem k alternativní medicíně. Em mívá taky občas opar, kterej na něm dohledáte jen na přímé upozornění a hodně zblízka. Moje opary jsou proti jeho neduživejm trapákům jako Hvězda smrti nebo nakažlivě vypadající nemoc z tropů, se kterou máte v prostředcích městské hromadné dopravy vždy zajištěno soukromé sedadlo s výhledem na všechny ty znechucené tváře okolo.

„Kdyby sis ho mazala tea tree olejem, tak bys neměla ret jako Habsburk“ poučuje mě Em a nese mi smrdutou lahvičku o které štítivě tvrdí, že už ji nemusím vracet zpátky.

Abych udělala Emovi radost, namazala jsem se večer blahovičníkovým olejem. Má postel se změnila v zatuchlý koalí brloh a druhým smutným ranním výsledkem je, že jsem na sobě takhle oteklý a odporný opar snad ještě ani neviděla. To se snad tím blahovičníkem normálně krmí, ne? Pěstitelé oparů, poraďte! Neštítím se ničeho včetně amputace celé spodní čelisti.

Životní dílo pana Tapetky

 

Nesnáším hovory o rekonstrukcích. Nesnášíme je s Emem oba. Zhruba od třicítky se začalo tohle téma ve společnosti vyskytovat nezdravě často – spolu s tématem těhotenských ultrazvuků a tipů, jak uspávat děti za pomocí fénu nebo vysavače.

„Bavit se o barvě kachliček? Nikdy!“ opakovali jsme si s Emem, když jsme se překřikovali v intelektuální debatě s puštěným fénem nad usínajícím Žmurem, na něhož stejně fungovala jediná praktika – svázat ho do napevno do deky po vzoru filipínských pašeráků opic.

Když jsme kupovali Byt, bylo to bydlení v zachovalém stavu. Popravdě vůbec nechápu, co se s ním stalo od konce srpna, co jsme ho na prohlídce viděli naposled, do chvíle, kdy jsme po dvou měsících převzali klíče. Ten byt za dva měsíce zestárl o dvacet let.

Na konci srpna jsme viděli prostorné pokoje, balkon a velkou kuchyni. Hodně světla a okna jih, což je pro městského zahradníka jako vystoupat na horu Říp a prohlásit tuhle zem za svou.

Na začátku listopadu jsme Byt rozechvěle odemkli a vstoupili do prostoru hniloby, zapušilosti a zkázy. Kuchyňská linka, která byla ještě koncem srpna „docela dobrá“ aktuálně vypadá jako mastná a rozvrzaná kuchyňka z dělnické kolonie počátku století. Po otevření skříněk se mi naskytl pohled na skleničky od hořčice a porcelánové pítko z Mariánských lázní. A tapety. Což ve mně okamžitě vzbudilo podezření. V tomhle bytě žil tapetář! 

Vyběhli jsme s Emem do chodby a zkontrolovali vestavěné skříně. Vytapetované. Pak se Em přidržel zdi a zůstal mu v ruce kousek tapety s nátěrem barvy. Tapetofil postupně polepil komplet celý byt a evidentně měl z téhle guilty pleasure sám tak trochu černý svědomí, takže to po sobě zamaloval Primalexem. Prosím vás, jestli máte někdo podobnou úchylku na papír, nedělejte to. Lepte si tapety třeba do deníčku nebo se v nich válejte nazí. Protože časem umřete, děti prodají váš byt a vaše slastný chvilky s lepidlem si odserou úplně nevinný lidi, co vědí, že papír patří do sešitu a do toaleťáku, tečka. Konec ponaučení.

Druhá věc jsou tedy řemeslníci. My máme s Emem obě ruce levý, hodící se tak maximálně na rituální strhávání tapet. Prostě si sami neuděláme podlahy ani elektrický rozvody, ani kdyby se nám za to vysmívala stovka kolegů s chybějícími články prstů. Mimochodem „jak si udělat svépomocí elektrické rozvody“ je frekventovaný dotaz na Google, což mě upřímně vyděsilo. Už nikdy na návštěvě v neprověřeným bytě nebudu sama sahat na vypínač.

Jana mi k tématu rekonstrukce a řemeslníků prozradila, že rekonstrukce spolykala o 50 % větší budget a půl roku bydlení v rozbouraném squatu. To mi připadá stejně bizarní historka jako nosit dítě v břiše tři roky. Úplně vidím tu partu zevlů, co se po místnosti pohybují na způsob astronautů ve volném vesmíru okolo Appola 13. Nebo v půlce pokládky lina jednoduše usnou a probudí se za několik světelných let s neurčitou vzpomínkou na to, jak se vlastně octli v tomhle bytě.

„Naši řemeslníci jsou dostihoví koně“ napsala jsem na to Janě hrdě. Uznávám, víc namyšleně, než zasluhoval neurozený původ našich plnokrevníků na free stránkách nabízejících řemeslníky jako spotřební zboží. Přesto jsem z nich měla radost – splňovali definici řemeslníka a byli ochotní přijít dřív než v létě (což jen potvrzuje mou teorii o tom, že většina řemeslníků trpí alespoň částečnou poruchou gravitace a chorobnou spavostí).

Dokonce se nám podařilo smluvit schůzku s podlahářem, elektrikářem a malířem na stejný čas, což bylo dnes v 11. Byli jsme s Emem napjatí jak před rande naslepo. Budeme si spolu rozumět? Co když nám naslibují modrý z nebe, a pak nás nechají bez rozloučení uprostřed holobytu? Nevyděsí je trosky zbylé z kuchyňské linky, které s nepříjemnou naléhavostí připomínají vybombardované krematorium po útěku esesáků z Osvětimi?

A musím dodat, že jsem na svůj instinkt dostihového sázkaře hrdá. Všichni vypadali sympaticky a taky, že se orientují. K našemu smutnému prozření snad až moc.

„Koukejte, v každém pokoji máte podlahu úplně v jiné výšce“ ukazuje nám podlahář a já žasnu. Jak je ksakru možný, že jsme tohle neviděli na první pohled?

„Panebože, to je strašná prasárna. Dyk to mohlo někoho zabít.“ křižuje se elektrikář nad rozvody a vypínačem, co smutně bimbá na konci čouhajícího drátu.

Malíř přišel jako poslední. Záměrně jsme ho zdržovali ve výtahu a říkali mu vtipy, aby přišel na veselejší myšlenky, ještě než ho seznámíme s životním dílem pana Tapetky. Malíř byl od přírody tichý a introvertní člověk a zapřísáhl se, že už viděl podle svých vlastních slov všechno a neuteče nám.

Když jsme ho s poplácáním po ramenou pustili na prohlídku místností, uslyšeli jsme z obýváku tichý nářek. „Pět vrstev tapety, stíral si malíř ledový pot z čela. "A to ještě kdoví, co bude pod tím.“

Pod tím může být úplně cokoliv, včetně autoportétu pana Tapetky vyvedeného v oleji. Při časových odhadech jsem začala chápat, že řemeslnické časové jednotky začínají na týdnech, měsících a letech. Nikoliv na hodinách a dnech. 

A taky proč se Gaudího chrám Sagrada Familia staví od roku 1882 a stále ještě není hotový. Problém vidím jen v tom, že náš současný pronajímatel žije ve standardní časové realitě tříměsíční výpovědi. Dostihy právě začínají.

Jen si tak trochu tančit

Nevím, jestli ve mě zanechaly stopu dětské baletní piškoty, nebo geny mé rakouské babičky s valčíky od Strausse zatočenými do DNA šroubovice. Někdy to na mě prostě přijde, a to potom potřebuju tančit. Jasně, určitých nutkavých potřeb se můžete zbavit i o samotě v přítmí ložnice, ale výsledný pocit satisfakce bude podobný jako u masturbace. I jako introvert uznávám, že některý věci je lepší dělat s lidmi než o samotě. 

Když jsem se přihlásila na ukázkovou lekci moderního tance, Čičman se na mě dívala jako na hrdinu a Žmur s Emem jako na Jackass v díle, kdy lížou počůranej sníh ze zmrzlinových kornoutků. 

Na místě jsem byla přesně v 18.50, tedy s desetiminutovou rezervou, na kterou jsem byla hrdá až do chvíle, kdy jsem zjistila, že na stejné adrese probíhají desítky dalších akcí. 

„Promiňte,“ omlouvala jsem se tak v kurzu korejštiny. 

„Hned si ty věci vyklidím“ slibovala jsem karatistům, u kterých jsem se dokonce na sprosťáka převlíkla v šatně a nakladla bundu do cizí skříňky jako kukačka. 

Napotřetí jsem správnou tělocvičnu bohužel našla. Patnáct žen. Jeden kojenec. Jeden chlap a možná sám nemá jasno, jestli je gay, nebo se přišel seznámit. A já. Rozcvička byla ve stylu sestavy, kterou si ženy nacvičily už několik úvodních lekcí dopředu. Představte si to jako skupinu lidí, kteří do sebe nazpaměť nadřeli Ludolfovo číslo na padesát desetinných míst a teď ho synchronně deklamují. 

 „Hodina a půl frustrace, to přece není nic, co bys nezvládla“ koučovala jsem se v duchu a snažila jsem se vybavit všechny horší a delší věci, ale napadly mě jen porody, protože ze všeho ostatního můžete utéct – pokud nejste posera a pokud vám zrovna mezinárodní rychlík neamputoval nohy na kolejích. Já posera jsem a uspořádání místnosti bohužel neumožňovalo diskrétní exit ve stylu odskočím si a procpu se záchodovým okénkem na ulici. 

Dokud se sestavy tančily hromadně, byla to vlastně ještě fajn zábava. Schovávala jsem se za radiátorem. Horší bylo, když jsme měli naučenou sestavu předtančit po(s)tupně po jedné přes celý sál. Labutím krokem kolem mě přelétla i šedesátnice Miluška. Potom vylezlo zpoza radiátorů něco, co připomínalo nedobrovolně vyšťáranýho pokoutníka. Když jsem rozhazovala nohama a rukama a snažila se kurva dostat co nejrychleji na druhou stranu tělocvičny jako černá vdova na lovu, všimla jsem si v letu pedagogického zoufalství lektorky i Miluščiny úlevy, že se zbavila statusu nejhorší holky ve třídě. 

Na konci hodiny jsme my ženy sdílely v kruhu své niterné pocity. Padala dojatá slůvka o transformaci ženské energie, ale i postřehy o uvolněných kyčlích a namožených stehnech, až to připomínalo zákulisí po swingers party. Když přišla řada na mě, řekla jsem si, že nemůžu zůstat srab až do konce života a přiznala omyl i skutečnost, že jsem přišla naposled. Promiň Miluško! 

Tenhle trapas pochopila i moje nenaplněná potřeba tančit a nenápadně se vcucla zpátky do podvědomí. Obě jsme na sebe byly nasraný a dělaly, že se nic jako návštěva tanečního studia nepřihodilo. 

Dokud jsme se v sobotu nepotkaly s Martou. Původně mělo jít o deep talk nad plzní, ale při cestě přes Národku jsme zjistily, že ve Vagónu ten večer vystupuje revival Nirvany. Vagón je navíc podobný skanzen jako U Ječmene – ať už přijdete kdykoliv, najdete minimálně jednoho stárnoucího rockera pod stolem, telefonní čísla na podtácku a poblitý hajzly. V Martě se probudil sentiment. 

A co ve mně už všichni víme. Jakmile revivalový Kurt poprvé prohrábl struny, přiběhly jsme na parket a odtáhly z něj až na konci. Zpocený, vyskákaný a strašně žíznivý. 

 „To byla rychta, co holky?“ zakýval na nás rocker naproti u stolu, než hodil čelíčko a zase usnul. Tak teď jen nevim. Dá se chodit na pokleslý revivaly jako na kurzy tance?