Malý holčičky se rodí se zásobou 40
až 300.000 vajíček ve folikulech vaječníků, ze kterých jich během života
dozraje zhruba 500. Pokud je ta malá holčička průměrná Češka, narodí se z těch
500 vajíček, který to myslí s oplodněním už jako fakt vážně, jen 1 až 2
děti (1,7 pro milovníky přesných statistických údajů, ať to zase neschytám v komentářích).
Jako novorozená holka to
neoceníte, máte totiž plno jiných starostí: Svět je jedno velký nepřátelský
místo, kde lidé vystupují z mlhy a zase do ní mizí. Když vám konečně
přestane být blbě z nalokaný plodový vody, vystřídá ji střevní kolika z mlíka.
Nebo z mlhy vystoupí zachmuřená staniční sestra a vrazí vám teploměr do
zadku.
Takže to doceníte až později: každá z nás se narodí až s 300.000 potenciálních lidí v sobě! Wow! Představte si svoje vlastní město o velikosti Ostravy. Někteří z vašich lidí to tady dotáhnou na uhlobarona Salomona Rothschilda, některý budou psát jak Petr Bezruč, další budou ostatním přešívat obličeje jako Bohdan Pomahač. No, a najdou se samozřejmě i lidé jako Michal Hrůza, který se tady akorát tak ožerou a dostanou na držku.
Máme s dětmi takovej večerní
rituál, co se pořád drží, i když jsou vlastně docela velký a mohli by trávit večery
na TikToku jak se na screenagery sluší a patří. Příběhová půlhodina.
Buď teda čteme, ale s tím,
že jsou předem vyloučeny všechny knihy vhodné pro děti a mládež, u kterých
zvrací nudou. Musí to být zásadně knížky, nad kterýma by si dětský psycholog starostlivě
leštil brýle a pak dětem nabídl pěstounskou rodinu, kde na noc neservírují Sherlocka
a Agathu Christie.
Anebo si odhlasujeme černou
hodinku. To se musí všechno zhasnout a zatemnit, a pak se dlouze dohadujeme,
kdo bude vyprávět. Vždycky z toho vylezu já a Čičman, protože jak už víte,
každá v sobě máme Ostravu nejrůznějších postav, který se skrze nás mohou
narodit do příběhu. A protože ty otřepaný rodinný historky o babičce-vyvolávačce
duchů už všichni známe, vymýšlíme nový.
„Dejte mi tři náhodný slova“,
poručí si Čičman a vyleze z toho úplně šílenej příběh o skřetovi Hynkovi
žijícím v zálesáckým srubu kdesi na Aljašce. Hynek byl původně opuštěnej starej
dobrák – něco na způsob farmáře, co hledá ženu. Takovej ten chlápek v cuckovatým
svetru, co žije na samotě s mlčenlivým bratrem a seká polena, aby bráchovi
večer netáhlo na nohy. Jenže hned v následujícím překvapivém twistu se z něj
stane stalker, kterej zaškrtí malou holčičku.
„Pomóc, já se bojím!“ zakňourá
po třech sekundách mrazivého ticha naše malá vypravěčka a nacpe se nám do postele,
poté, co sama vypustila džina ze své vlastní hlavy.
Prý je anatomicky nemožný
polechtat sám sebe. Ale vyprávět o něčem, o čem upřímně netušíte, jak dopadne, je
podle mě přímá analogie, jak zlechtat váš mozek do kuličky, že bude trochu
naštvaně (ale víc nadšeně) kvičet, ať už toho necháte. Stačí k tomu jen tři
slova a funguje to i bez zatažených závěsů. Výhody? Začnete být zvědaví sami na
sebe. Rizika? Možná se sami sebe někdy leknete. Ale vždycky se dá vrátit k ošoupanýmu
svazku Psa baskervillského a oddychnout si, že Doyle na tom byl s vnitřními
démony ještě o kapku hůř. Malou.





