Mýval a pradlena

 

Víte, jak se pozná, že jste s někým fakt jin a jang, rub a líc, jahody a šlehačka? Ne, fakt to není dosažený stupeň vzdělání, a dokonce ani společný ascendenty ve Střelci. Pozná se to v prvním společným bydlení a odborně bych to nazvala vzájemnou úklidovou kompatibilitou.

Neskrývá se pod tím nic jinýho, než potřeba, aby partner vykonával činnosti, který vám nejdou, nebaví vás, nebo se jich rovnou štítíte. Nebo všechno dohromady. A ten druhej v nich má upřímnej zájem, srovnatelný s pocitem při olejový masáži chodidel.

V tomhle ohledu jsme s Emem dokonalej pár, i když to samozřejmě má svoje trhliny.

Já peru, věším a rovnám věci do komínků. Připadá mi, že v naší domácnosti se dvěma věčně špinavýma dětma vznikají neustále nové příležitosti, jak si pořádně zaprat. Ale když jsem nedávno nakládala třetí pračku věcí, prolétla mi hlavou myšlenka, že jednou děti vylétnou z hnízda – a v tom případě nejspíš začnu pravidelně prát taky pokojovky a Puďase.

Myslím, že tam někde na druhý straně internetu sedí někdo, kdo má stejný hobby, tak si to shrňme: praní je psychoterapie. Nejdřív vytřídíte věci, který potřebují vyprat. Je to pochopitelně tričko ze včerejšího tréningu, kde jsem nechtěně urazila transsexuály a pak se za to styděla. A spoustu špinavýho oblečení našich dětí, ve kterým možná někoho zabily, protože nechybí ani zaschlá krev na rukávu Čičmaniny mikiny.

Naházíte to do pračky. Chrstnete na to aviváž, jako farář svěcenou vodou, a otočíte čudlíkem. Takhle jednoduchý a instantní to je. Za hodinku jsou všechny vaše hříchy pryč a vy si věšíte voňavý a čistý prádlo jak v reklamě, abyste si pak poskládali svůj nový život do komínků a začali nový životní cyklus. Lepší. Pochopitelně.

Na druhou stranu mi nikdy nevonělo mytí nádobí. Přijde mi, že pár minut po jídle se i z výborný svíčkový stane mazlavá hnusná hmota, která naschvál zaschne na okrajích talířů. Drhnout to houbičkou je ekvivalent drhnutí kyblíku, do kterýho naše děti blijou, když mají virózu.

Vůbec všechno spojený s tím nádobím tak nějak divně smrdí – a nejvíc houbička. Jestli se někdy fakt dá najít příčina mých panických atak, tak za tím podle mě stojí nějakej vyžilej exponát, kterej obsahuje trávicí enzymy, hnilobu, plísně, tyfus a výkaly. Neptejte se mě, kde se tam vzaly, ale podle smradu tam prostě jsou.

Kdybych žila sama, myla bych nádobí tím stylem, že bych se ho nanosila do vany a polila všechno flaškou Sava. Nebo používala papírový talíře, klidně mě za to vypíchněte oči plastovou vidličkou. Em mi to zakazuje, protože mytí nádobí je jeho guilty pleasure.

Em se při naší zfušovaný rekonstrukci stejně nejvíc rozčílil, když se ho elektrikář ptal, kde bude stát myčka kvůli vedení rozvodů. „My nemáme myčku“ zpražil ho Em tónem, jako když by pan Vasilenko právě urazil jeho matku.

„V pohodě“, řekl tenkrát Vasilenko, co byl úplně splachovací a nepoznal drobné sociálně-komunikační nuance. „Třeba jednou budete chtít, ať tadyk paní nemusí mejt všechno v ruce…“

„My nebudeme mít myčku, NIKDY, rozumíte mi?“ naběhla Emovi tepající žíla na čele. „No dobrý, však jen nabízim, nenutim“ zvedl elektrikář ruce nad hlavu a podíval se na mě s takovým soucitem, až jsem očekávala, že mi nenápadně předá číslo na linku bezpečí, když se Em nebude dívat.

Emova posedlost nádobím má určitě taky svou psychiatrickou diagnózu, protože je například schopný odtrhnout vám lžíci od úst, protože už má zbytek večerního nádobí umytej a vy ho jen zdržujete.

Taky si někdy udělám kafe, nechám ho bez dozoru a jdu ještě něco vyřídit, a pak dost často na lince najdu už jen čerstvě umytej hrnek s vypulírovanou lžičkou úhledně seřazenou v patřičné sekci odkapávače.

Na druhou stranu, kolikrát jsem mu já sebrala tričko, protože se mi barevně hodilo do prací dávky? Kolik jeho ponožek už nikdy nenašlo svou druhou? Vždyť vám říkám, jsme prostě dokonalej pár – až na pravidelný nedoplatky za teplou vodu ve výši ročního rozpočtu průměrný angolský vesnice. 

Co byste si za nic na světě nenechali vzít vy?

Možná jsem to chytla v dětství, tím vysedáváním na skákající tatramatce/ giphy.com

Sexuální výchova

 

Když už jsme minule načli toho Žmura, tak mě napadá ještě jedna věc. Žmurovi bylo na Silvestra třináct. Nebudu vám popisovat oslavu, která je jak vytržená z deníku diabetika, co utekl okýnkem od hajzlu z uzavřeného oddělení do nejbližší cukrárny – jíst, dokud ho neodvezou v bezvědomí.

Jde totiž o to, že ve třinácti se chodí na preventivní prohlídku k pediatrovi, kde cituji „děti mají dostat poučení vztahující se ke zdravotním rizikům a důsledkům souvisejícím se sexuálním životem.“

Máte mě teďka za hysterku, ale to neznáte Žmurovu dětskou doktorku. Myslím, že ve své původní kariéře byla kapitánkou prvního oddělení, nebo minimálně forenzní specialistkou. Když měl Žmur rok a začal chodit ve stylu „zírejte, teď se rozběhnu a porazím jídelní židličku, která mi spadne na hlavu“, začala klást doktorka znepokojující otázky jako: „takže podle vás si vytvořil hematom 50x27 milimetrů nad levou lopatkou při běžné chůzi úplně sám, ano?“ a zapisovala si moji výpověď do složky, kterou určitě jednou týdně posílala na OSPOD.

Na dvouletý preventivce Žmur popletl zvuky zvířátek a měl opruzenej zadek, za což se mi dostalo pozdviženého obočí a pohledu „věnujete se mu vůbec? Nebo si jen lakujete nehty a dítě žije zavřený v ohrádce s labradorem a proto štěká?“

Takže už chápete, že na tuhle prohlídku musíme být připravení. Protože se bude zkoušet z pojmů jako je erekce a genitální bradavice a já chci být aspoň pro jednou matkou, která bude odcházet s nominací na rodiče roku.

A zároveň jsem matkou, jejíž vlastní sexuální výchova patří rozhodně mezi zanedbané případy, které by v OSPODu visely na nástěnce minimálně měsíc.

Když mi bylo pět, bral si mě děda občas po školkovým obědě k sobě domů. Děda měl svý vlastní rituály. Mezi nima bylo to, že si chodil sám po svým obědě zdřímnout. Nejdřív se tedy se mnou podělil o svý mastný kotlety se zelím, po kterých mi bylo pokaždý na blití, ale zbožňovala jsem to.

Pak mi uvařil granko nasypaný tak do půlky hrnku a na půlhodiny se zavřel k sobě do pokoje, zanechávajíc mě v kuchyni s omalovánkama. Vždycky jsem počkala do prvního rytmického zachrápání a potom jsem naspeedovaná nezvyklým přísunem cukru odhodila pastelky a začala šacovat zásuvku po zásuvce.

Hrála jsem si zásadně s věcma, který nepatří do ruky dětem: řeznický nože, holící sada, lékárnička (jednou jsem experimentálně sežrala dědův prášek na srdce a nestalo se vůbec nic). 

A jednou jsem takhle narazila na svatý grál. Děda měl díky konexím na Západ přístup k zahraniční pornografii, což bylo v osmdesátkách exkluzivní zboží. Díky tomu jsem si mohla ještě v předškolním věku prohlédnout holky v miniaturních podprsenkách bez kalhotek a imprintovat si obrázek všeho, co budu mít a dělat, až budu dospělá.

Když mi o pár let později máma výrazně technicky vysvětlovala, proč bude mít naše kočka koťata a kudy z ní vylezou s výrazem „nevím, jestli tuhle převratnou novinku vůbec uneseš“, dávno jsem už věděla, že sex je mnohem žhavější zboží než těhotenský břicho.

Ale rozhodně jsem nevěděla dost na to, abych se později chovala rozumně a už vůbec ne tolik, abych měla přiměřený očekávání. Což se mnou neprobíral, tadá, nikdo. Rodiče vám prostě jen neohrabaně řeknou to, co už stejně víte a jako bonus se za ně přitom stydíte. 

Jak se to prosím vás dělá ve 21. století, když nechcete, aby bylo (nedostižným) prototypem jen porno konzumovaný s klukama o přestávkách?

giphy.com

Pán žraloků

Dlouho jsem vám nepsala o Žmurovi a ještě nikdy jsem vám nepsala o kletbě, která byla uvalena na jeho chodidla.

Znáte Rain Mana? Nebo ty týpky s IQ na hranici Stephena Hawkinga, který mají doživotní zákaz vstupu do všech casin americkýho středozápadu, protože umí ve vteřině propočítat všechny karetní kombinace Blackjacka?

Žmur bude mít brzy úplně stejně přeškrtnutou fotku na prodejnách s obuví po celým Česku. Protože ať na jeho obří tučňáčí chodidla nazujete bačkoru nebo značkový pohorky z broušený kůže jalovice setnutý svatováclavským mečem o prvním jarním úplňku, smutným výsledkem bude žralok na botě nejpozději do 5 měsíců od nákupu.

Je to stejně nevysvětlitelná záhada jako pravidelně se objevující kaluž krve na koberci v Cantervillském zámku. Večer je obuv vždycky kompaktní a ráno vám Žmur donese rozšklebenou botu až do postele jako věrný kokršpaněl. „Cotojé“ huhlám rozespale a protírám si oči, do kterých mi padají hrudky hlíny a hoven z podrážky.

„Zase žralok“ říká Žmur a říká to vítězoslavně, jako by byl na svou odpudivou vlastnost hrdý, podobně jako můj dřívější kocour, co mi tahal do postele mrtvolky hrabošů a sýkorek.

„Fuj, okamžitě to odnes. A tentokrát si to budeš reklamovat sám“ dodávám rezolutně. Ale pak samozřejmě vyměknu, protože vidím Žmura, jak s hlavou skloněnou neobratně zakopává o plandající podrážku jako čerstvě narozený žirafí mládě a probudí to ve mně vyhasínající mateřský city.

„Tyhle boty nenosil ani dva měsíce a považuji to za naprosté selhání značky, která používá slogan „všechno nebo nic“. Protože tohle je nic, za které jsme zaplatili všechno“ odvážně vykopávám směrem k prodavačce s dámským knírkem a tričkem nejmenovaného sportovního řetězce.

Ta prodavačka si nehraje vůbec na nic – v jediném opovržlivém nadzvihnutí levého knírku je znát fakt, že ji nechtěli dát dovolenou až do novýho roku. A taky že poslední, co si dneska přeje řešit, jsou rozšklebený boty se žralokem.

„Jsou špinavý“ konstatuje Knírek zhnuseně. „Ano, protože se mu rozpadly na ulici, když jsme přijeli na svátky za rodinou a teď tady chudák sedí v ponožkách“ šlehnu očima ke Žmurovi, který mezitím jezdí s Čičman na skejtu mezi regály a směje se.

„Když se tady divám do vašeho uživatelského účtu, tak je fakt má dva měsíce. Ale ty předtím šly taky na reklamaci. A předtím taky!“ vrací úder prodavačka a já si připadám jak usvědčenej dlužník se záznamem v registru.

„To si snad děláte srandu, popotahovat tady zákazníky za ty vaše nekvalitní ksindly. Koukejte – tahle bunda od vás se mi taky rozpadla a já to klidně dotáhnu až do televize. Já se nebojim, já teda ne!“ zahřmí nečekaně statný chlapík za mnou, kterej by klidně mohl být šéf ČOI, nebo reportér krimi zpráv  na Nově.

Ale bohatě stačilo, že to byl jenom problematickej zákazník, protože nám Knírek za boty i bundu vyplázl prachy na kartu. Já jsem oběma poděkovala, chlápek na mě spiklenecky mrknul, Žmur se navlík do novejch bot a rychle jsme vypadli, než se Knírek vzpamatuje a zavolá policejní útvar pro odhalování reklamačních podvodů.

A jak jsem pak šla zamyšleně za Žmurem a říkala si, jak je pěkný, když se lidi podporujou v boji proti korporálům, a že jsme v tom nejspíš fakt byli jako nevinný oběti levný čínský výroby, tak jsem si něčeho všimla: 

Žmur si bezmyšlenkovitě kopal s kusem asfaltu, pak s krabicí od mlíka, co vypadla z kontejneru, a potom prostě jen kopal na prasáka do nějaký hroudy až z ní lítaly šutry. Příště si to půjde reklamovat fakt sám a já budu tentokrát stát na straně Knírku!

Holger Wulschlaeger/Pexels

Babbleboarding

 

V našem patře na ve dveřích naproti bydlí pan Janeček. Měří asi dva metry a na hlavě má pořád naraženýho kulicha, i kdyby se venku roztékal asfalt horkem. A mluví. Jakože furt, pořád a nepřetržitě mluví. Myslím, že ta čepice významným způsobem zvyšuje výkonnost jeho mozkového centra řeči.

Skoro pokaždý, když odcházím, potkávám ho nalepenýho na dveřích, díkybohu na těch jeho. Ty dveře jsou otevřený a za nima stojí jeho žena. Pan Janeček má zvláštní talent obelhat běžnou lidskou anatomii, protože se při hovoru nepotřebuje ani nadechovat. Podle mě je to bývalej freediver nebo lovec perel – prostě se pořádně nadechne ráno v posteli a od tý doby doby mluví.

Taky umí během vyprávění dlouhých příběhů reflektovat aktuální dění, takže když jdu okolo a pozdravím ho, tak pan Janeček odpoví: „…no a pak jsem šel do Lidlu nakoupit celozrnný housky, dobrý ránko, paní Psicová jde dneska v kabátě, to bude mrznout, no a ty housky byly taky úplně zmrzlý Maruš, voni je zapomněli rozmrazit…“

Jeho žena stojí mezi těma dveřma a nikdy nic neříká, jen se usmívá. O takových párech se říká, že jsou soulmates, on vysílá, ona přijímá a takhle spolu budou šťastný až do smrti. Janeček takhle nejspíš odchází z domu třeba hodinu a je to jako waltz mezi řádkami slov – dva kroky z bytu a dva zpátky („Tak já už fakt jdu, papa“ umcamcam umcamcam…“už jsem ti někdy vyprávěl Starý zákon, lásko?“ umcamcam umcamcam)

Em říkal, že by z toho zešílel do dvou dnů, že to je horší než waterboarding nebo bejt zavřenej v bílý místnosti, kde jede ve smyčce trash metal. Asi proto si ho pan Janeček vyhlédl. Zatímco ke mně se staví poměrně rezervovaně, do Ema se nějakým chlapským solidárním způsobem zamiloval.

Em vyráží z bytu pokaždý stejně – jako když z boxu vypustíte závodníka F1 v nehořlavý kombinéze. Em se totiž ještě umně zahalí do šály a kapuci v zoufalé snaze zůstat nerozpoznán. Zatímco mě pan Janeček jen tak na půl huby pozdraví a vkomponuje do své příběhové symfonie, za Emem se regulérně rozběhne, manželka nemanželka.

„Tak si představte, že mě odešla lednice, sháním novou“ vkročí mu Janeček odvážně do dráhy. Em se málem vybourá o jeho nohu, ale vytočí zatáčku a nabírá zase rychlost. „Tak ji ode mě pozdravujte“ zahučí přes křečovitě sevřené koutky a každýho jinýho by se to dotklo, ale pan Janeček si jen narazí kulicha hlouběji do čela a při pronásledování mu vypráví o zakladateli Electroworldu.

Po jedné honičce, kdy ho Janeček vyprovodil jako gripen letící vedle podezřelého letadla skoro až k zastávce, začal Em spekulovat o tom, jestli Janečkova žena není obětí psychického týrání. Viděl ji vůbec někdy někdo z nás vyjít ven? Brání jí snad Janečkovo neustálé žvanění ve volném pohybu? Em se zapřísahal, že paní Janečková se za dveřmi usmívá naprosto zoufale a že nejspíš posledních dvacet let vůbec nespala.

Takhle záhada se vyřešila včera odpoledne, kdy jsem paní Janečkovou potkala u výtahu a zase se usmívala. Vůbec ne zoufale, což ale mohlo být tím, že byla sama a navolno.

„Tak už vám přivezli novou lednici?“ prolomila jsem bránu mlčení, když nás výtah unášel do trojky. Byla jsem připravená předat jí číslo na Bílý kruh bezpečí. Nebo by se někdy mohla zastavit k nám, budeme spolu sedět u čaje a mlčet, aby se chudinka trochu zotavila. Paní Janečková nejdřív přikývla s téměř až japonsky zdvořilým úsměvem, ale pak zpod svých dlouhých vlasů vyndala sluchátka zaražená do hlubin svýho sluchovýho ústrojí. Plop. „Říkala jste něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Nic důležitýho, tak na shledanou!“ Že to Ema nenapadlo řešit při odchodu sluchátkama už dávno.

giphy.com

Všechny příběhy už máme v sobě

 

Malý holčičky se rodí se zásobou 40 až 300.000 vajíček ve folikulech vaječníků, ze kterých jich během života dozraje zhruba 500. Pokud je ta malá holčička průměrná Češka, narodí se z těch 500 vajíček, který to myslí s oplodněním už jako fakt vážně, jen 1 až 2 děti (1,7 pro milovníky přesných statistických údajů, ať to zase neschytám v komentářích).

Jako novorozená holka to neoceníte, máte totiž plno jiných starostí: Svět je jedno velký nepřátelský místo, kde lidé vystupují z mlhy a zase do ní mizí. Když vám konečně přestane být blbě z nalokaný plodový vody, vystřídá ji střevní kolika z mlíka. Nebo z mlhy vystoupí zachmuřená staniční sestra a vrazí vám teploměr do zadku.

Takže to doceníte až později: každá z nás se narodí až s 300.000 potenciálních lidí v sobě! Wow! Představte si svoje vlastní město o velikosti Ostravy. Někteří z vašich lidí to tady dotáhnou na uhlobarona Salomona Rothschilda, některý budou psát jak Petr Bezruč, další budou ostatním přešívat obličeje jako Bohdan Pomahač. No, a najdou se samozřejmě i lidé jako Michal Hrůza, který se tady akorát tak ožerou a dostanou na držku.

Máme s dětmi takovej večerní rituál, co se pořád drží, i když jsou vlastně docela velký a mohli by trávit večery na TikToku jak se na screenagery sluší a patří. Příběhová půlhodina.

Buď teda čteme, ale s tím, že jsou předem vyloučeny všechny knihy vhodné pro děti a mládež, u kterých zvrací nudou. Musí to být zásadně knížky, nad kterýma by si dětský psycholog starostlivě leštil brýle a pak dětem nabídl pěstounskou rodinu, kde na noc neservírují Sherlocka a Agathu Christie.

Anebo si odhlasujeme černou hodinku. To se musí všechno zhasnout a zatemnit, a pak se dlouze dohadujeme, kdo bude vyprávět. Vždycky z toho vylezu já a Čičman, protože jak už víte, každá v sobě máme Ostravu nejrůznějších postav, který se skrze nás mohou narodit do příběhu. A protože ty otřepaný rodinný historky o babičce-vyvolávačce duchů už všichni známe, vymýšlíme nový.

„Dejte mi tři náhodný slova“, poručí si Čičman a vyleze z toho úplně šílenej příběh o skřetovi Hynkovi žijícím v zálesáckým srubu kdesi na Aljašce. Hynek byl původně opuštěnej starej dobrák – něco na způsob farmáře, co hledá ženu. Takovej ten chlápek v cuckovatým svetru, co žije na samotě s mlčenlivým bratrem a seká polena, aby bráchovi večer netáhlo na nohy. Jenže hned v následujícím překvapivém twistu se z něj stane stalker, kterej zaškrtí malou holčičku.

„Pomóc, já se bojím!“ zakňourá po třech sekundách mrazivého ticha naše malá vypravěčka a nacpe se nám do postele, poté, co sama vypustila džina ze své vlastní hlavy.

Prý je anatomicky nemožný polechtat sám sebe. Ale vyprávět o něčem, o čem upřímně netušíte, jak dopadne, je podle mě přímá analogie, jak zlechtat váš mozek do kuličky, že bude trochu naštvaně (ale víc nadšeně) kvičet, ať už toho necháte. Stačí k tomu jen tři slova a funguje to i bez zatažených závěsů. Výhody? Začnete být zvědaví sami na sebe. Rizika? Možná se sami sebe někdy leknete. Ale vždycky se dá vrátit k ošoupanýmu svazku Psa baskervillského a oddychnout si, že Doyle na tom byl s vnitřními démony ještě o kapku hůř. Malou.

Ukradený Vánoce

 

„Počkej až budeš mít děti, ono tě to přejde“ slibovali mi vyléčení hateři Vánoc s oslintanýma batolatama v santaclausovských čepičkách, ale měli pravdu jen částečně.

Jasně, je super mít doma někoho, kvůli komu se vánoční stromek zdobí od začátku prosince a kdo vám šacuje hlubiny skříní kvůli schovaným dárkům. „A tohle je jako co, mami?“ ptá se pak Čičman a v ruce drží moje Venušiny kuličky, který jsem si kdysi koupila s velkým očekáváním, jak s nima budu chodit do práce a na všechny se usmívat (ale takhle to vůbec nefunguje, holky nekupujte si to!).

Já jsem taky nebyla Grinch od narození, nemyslete si. Házela jsem do sebe vanilkový rohlíčky po kilech a těšila se z plyšových medvědů a dokonce i ze škrtících svetrů od babičky, který měli otvor pro hlavu o průměru pingpongáče, aby netáhlo na krk. Ale od tý doby, co jsem velká holka, si kupuju dárky sama a fyzicky mě bolí dostávat věci, který vůbec nepotřebuju.

Za mě by bylo pěkný pojetí Vánoc, kdybychom si teda všichni sami koupili, co potřebujem, ať je to odbytý a sešli se na ten mystický večer si aspoň jednou za rok opravdu soustředěně popovídat. Dívat se do očí a vpíjet se jeden do druhýho. Říkala by se jen pravda a klidně ať je to dojemný, venku sněží a kdo chce, ať si k tomu na pozadí pustí Mariah Carey – takhle velkorysá já dovedu být, když se snažím.

Ale lidi se takhle snažit vůbec nechtěj – chtěj jíst řízky se salátem a rozvalovat se s mastnejma rukama u Popelky. Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, milý pane. A pak se rochnit v šustících papírech a věcech. Asi vám ani nemusím dopodrobna vysvětlovat, jak na nabídku „pojďme zahodit konzum a povídat si o vnitřních pocitech“ reagovaly naše předpubertální děti, bylo to pochopitelně fiasko. V tomhle ohledu budu muset ještě zamakat na marketingu a spojit se s nějakým influencerem.

Děti chtěj blyštivý a velký Vánoce se spoustou dárků a bez zbytečných řečí, takže se po mém těle začínají už prvním týdnem nekontrolovaně hromadit třpytky z ozdob a kradu. Jo, čtete dobře. Mám z toho narůstajícího konzumu kleptomanský tiky. Začalo to o víkendu s F., kdy jsem jí nejdřív obzvlášť nepozorovaně a rafinovaně ukradla zubní pastu. F. ten hanebný zločin vypátrala a musela jsem pastu vrátit, zato s ukradenou nabíječkou se mi podařilo odjet až domů.

To jsem samozřejmě pořád ještě považovala za roztomilou roztržitost, ale včera jsem si z tréningu odnesla krabičku se štrůdlem, která taky nebyla moje a situace začíná být kritická. Je to jako vyrážet ven s kamarádkou kleptomankou – mý dobrý já tiše trpí, omlouvá se a je stále ve střehu, zatímco mý zlý, zlý já se potichu směje a nenápadně mi do batohu strká další cizí věci.

„Promiňte, zaplatila jsem vám?“ ptala jsem se dneska zmrzlé obsluhy u stánku s espressem a úplně jsem ji tím vykolejila.

„Já vlastně vůbec nevím, asi ne“ odpověděla upřímně ta poctivá žena. „Ale to nechte, vypadáte, že ho fakt potřebujete.“ Slyšíte ty rolničky? Vánoce jsou vlastně hrozně hezký a prostý: navzájem se podržet v tom, jak je přežít.

5 typů pedagogů z devadesátek

 

Taky máte noční můry odehrávající se ve stejném prostředí? Já mám ve svý mapě snů vyznačený dvě místa, na kterých mě v noci můžete zastihnout. To první je dědův dům. Oproti skutečnosti se za zdánlivě obyčejným rodinným domem rozpíná nedostavěný hradní křídlo, na kterým můžete snadno spadnout ze schodů a zlomit si vaz. To je ta lepší varianta, protože se probudíte dřív, než potkáte mého dědu. Lépe řečeno jeho průsvitnou hlavu bezděčně plující mezi gotickou klenbou.

To druhý strašný místo je můj bývalej gympl. Po jeho schodech ve snu stoupám pokaždé ve značně depresívní náladě. Většinou se totiž v kabinetu dozvím, že mě z něj vykopli kvůli nějaký hovadině, jako je absence v hodinách tělocviku nebo hudebky a já kvůli tomu mám zkaženej celej život, nedodělám školu, nenajdu si dobrou práci, pravděpodobně začnu šlapat a zmizím někde zakopaná v lese.

Vaše freudovské výklady snů si prosím nachystejte do komentářů a já vám mezitím napíšu, že v den mé návštěvy rodičů byl i den otevřených dveří v tomto ústavu, a to je zkrátka příležitost, která nesnese promeškání.

Dopoledne jsem tedy vzala dva figuranty s mizerně předstíraným zájmem o studium na místní škole. „Koho zajímá tvůj pitomej gympl,“ vyjádřil se Žmur, abyste si udělali konkrétní představu o jeho ochotě a Čičman se na mě po příchodu do budovy podívala stejně soucitným pohledem, jako když vám na prohlídce v Ratibořicích průvodce vypráví o tom, jak Barunka musela chodit do školy deset kilometrů a za drobné zpoždění dostala rákoskou přes ruce.

Ale! Ta budova je přísahám úplně, ale úplně stejná jako v mých snech. Ta chodba! Občas se mi stává, že si stejný místa pamatuju jinak – nejčastěji jsou ve skutečnosti menší. Tady sedí velikost, barvy a dokonce i světlo. Akorát v tom kabinetu už nesedí naše přísná úča na tělák, ale úplně jiná usměvavá paní a když si prolítnu web školy, nezůstal tam ze starý party nikdo. Nikdo! Což svědčí o tom, že jsem morbidně stará a taky o tom, že je to ze strany vedení školy nejspíš sázka na mnohem lepší poměry.

Protože když občas tak čtu Marii Veroniku, nebo poslouchám vyprávění našich dětí, tak se prostě věci fakt mění. Jasně, rychlostí této metamorfózy český školství připomíná Darwinovu želvu přemýšlející o spáření se s progresívnějším příslušníkem svého druhu, třeba samcem kajmanky. Ale s dostatečnou trpělivostí už tam vidíte zárodek upgradeovanýho plaza a za 100 let bude ve škole třeba AI, ani nemrknem. A zbyde jen nostalgický školažal proti zmizení 5 pedagogických archetypů z dob našeho mládí:

1. Uspávačka z Obecný školy

„Mně je to jedno. Bít vás nesmím, já si své odučím a vy skončíte u lopaty“ rezignovaným hlasem drmolí profesorka dějepisu. Podle těchto monotónních ujištění by se dalo očekávat, že na ní můžete štípat dříví. Když ale jednou přistihla někoho klimbat během jejího srdcervoucího podání Lucemburků, tak se uraženě odešla vyplakat do kabinetu (jak zjistila delegace šprtek, které ji přišly odprosit).

2. Sheldon

„A potom vezmeme rovnici o šesti neznámých a budeme jí derivovat“ pokračuje zapáleně matematikář ve svém výkladu, který tou dobou chápe už jen jediný žák, později zářící hvězda na ČVÚT. Nosil vždycky stejnou košili, kterou si ve chvílích blížících se výsledků blaženě rozepínal přesně o dva knoflíčky. Nikdy s nikým nenavázal oční kontakt a kromě toho jediného spolužáka zbytkem třídy neskrývaně opovrhoval.

3. Sadista

„Tak se tady vyblij u zábradlí a makej dál, písk. Nevzdávej to, život se s tebou taky mazlit nebude, písk písk“ vtlouká tělocvikářka vražedný kombo buzerace a životních mouder do Radka Vovsíka, když po tříkilometrovém sprintu na oválu zkolabuje uprostřed dráhy. Tělocvik s ní byl občas o letu tunelem, ale jako profi sadistka vždycky poznala rozdíl mezi koncem utrpení a začátkem klinické smrti.

4. Alkáč

„Teď si tady zaupneme pěkně tu proumítačku, sakra, cotoe tady“ netají chemikář další obzvlášť kalný ráno, když se málem přerazí o něčí aktovku v uličce. Na zdi se rozsvítí okno starého Meteoru s papírem hlavou dolů. „Jé, pane profesore, máte to obráce…“ snaží se nahlásit šprtka třídy, ale je přerušena syčením zbytku třídy.

„Tak si to jako…oupište, a já si eště skočím pro něco do kaubinetu“ dodá spokojeně chemikář a zmizí na větší část hodiny.

5. Drama queen

„Chcete vědět, jaký je můj názor na vaši verzi Archimédova zákona, Nováčková?“ ptá se creepy nasládlým hlasem profesor fyziky a plíží se ke dveřím učebny, aby zkontroloval, že po chodbě zrovna nejde ředitel školy.

„Nejenže nevypočítáte páku, ale neumíte se naučit ani jednu blbou, debilní, idiotskou větu, panebože, moje srdce, já tady jednou chcípnu a vy všichni mě budete mít na svědomí!“ řve zarudlý fyzikář až do úplného ochraptění, drží se za hruď a teatrálně ukazuje prstem na celou třídu. 

Potom musí předstoupit jeden ze tří technicky nadaných žáků a vypočítat pro jeho uklidnění u tabule příklad, kdy z bodu A vyjede vlak rychlostí 60 km/hod a po 2 kilometrech srazí negramotnou Nováčkovou, která jde po kolejích z bodu B v protisměru.

Spolek ryšavců

 

„Dnes je to přesně rok, co jsem Vás viděl v aplikaci Freelo“ napsal mi dneska ráno mail pan Karel s vyčítavě pozdvihnutým obočím. „Za ten rok jsme spolu ušli obrovský kus cesty…“ útočí dál Karel na city ve sladké nevědomosti, protože na tohle Psici nenachytá. Ne podruhý.

Ale když už máme dneska s panem Karlem to roční výročí, ať z toho máte něco aspoň vy. Freelo byl online projektový nástroj start-up redakce Forbein. Taky vám to připadá jako Forbes z Wishe? Není to jediná paralela.

Jak už víte, vydělávám si jako holka od serverů, ale i přes ušlechtilou ocel racků a chirurgicky sterilní sály datovýho centra mám v hlavě neustálý přetlak. Něco jako ty sopky na Islandu 800 km pod zemí, který sice jednorázově nezastaví leteckou dopravu nad Evropou, zato z nich neustálé odtéká láva několika sopečnými kanály a všichni věděj, že to dalších 50 let nebude jiný. Trocha z bublajícího magma se odleje tady přes blog, občas něco napíšu pro pár věrných klientů, občas píšu články pro online magazíny.

Forbes z Wishe

Forbein tehdá hledal exkluzivní redaktory za exkluzivní autorské honoráře, tím myslím zhruba pětinásobek běžné sazby. Na online pohovoru se tvářili mega ambiciózně a pro nás 15 vyvolených se uspořádal velkolepý raut, kde teklo šampáňo a šéfredaktor František měl zanícenou speech o zahraničních investicích a plánech na předplatitelskou sekci. Bylo to jako u zrodu New York Times, jen jsme neměli ruce od inkoustu a na konci mejdanu pan účetní Františkovi zakázal objednat další ústřice.

První měsíc šel skvěle. František se mohl každý pondělí na online poradě přetrhnout nadšením: Fantastická témata! Nová éra české žurnalistiky! Ohromení čtenáři!

„A když jsme u těch čtenářů, kolik jich tedy za ten měsíc máme?“ zeptala jsem se s upřímným zájmem. „Mno, organický provoz je, ehm, zatím nižší, že, LOGICKY, zakoktá se František, „protože ještě neodstartovala naše dechberoucí exkluzívní kampaň, že“ dodal a setřel si tři kapky potu z čela. Ale nikdo z nás nic pichlavého nepodotkl, protože nám všem před meetingem pípla SMS s příchozí platbou za články.

Zavřete oči, odcházím

Další měsíc ale tahle sladká příchozí SMS nepípla. František se na poradě týmu tvářil jako gladiátor, který svýma vlastníma rukama uškrtil bengálského lva. „Zahraniční investor z našeho projektu vycouval, ale s panem účetním tomuto projektu tak věříme, že do něj vložíme vlastní peníze. To samé samozřejmě můžete učinit i vy“ nabízel nám štědrý František spoluúčast na svém létajícím cirkusu a nikdo z nás naštěstí nebyl tak blbej.

Přesto se tento měsíc nesl ve znamení loajality. Psali jsme s výhledem, že za měsíc nám přijde platba i s doplatkem a bonusem za prodlení. Mně platily složenky servery, ale v týmu byly i samoživitelky a lidi, kterým František visel peníze za elektřinu, nájem nebo aktovku pro prvňáka.

Další porada se nekonala, František šel totiž hledat svou novou firemní vizi do Španělska, kde prudká bouře potrhala dráty a zapříčinila masívní výpadek internetu. Od tohoto okamžiku jsem věděla, že je to v prdeli, a začala jsem to celý brát jako psychologickou sondu do hlavy patologického lháře.

„Asi se divíte, proč dnešní poradu řídím z auta“ ozývá se po týdnu František a utírá si z čela kýbl potu. „Nechtěl jsem vás tím zneklidňovat, ale mám čerstvě diagnostikovanou rakovinu a jedu do nemocnice na vyšetření. Prosím omluvte mě, vaše honoráře jsou v bezpečí“, zamačkává František domnělou slzu, ale spíš je to pot, který mu prýští i z oční bulvy.

Po téhle poradě se dává celá roztříštěná redakce konečně dohromady na soukromém chatu. Ozývá se spousta vulgarismů a afektovaných návrhů dojít za Františkem domů. Nakonec přes paní účetní padne kontakt na „pana účetního“, který souhlasí se schůzkou.

Maléry pana účetního

„František byl můj kámoš od dětství a prostě se mi ten nápad líbil“, vysvětluje nám „pan účetní“, ve skutečnosti jediný investor celého projektu. „Když jsem ale po dvou měsících projel přes dvě mega na výplatách, nákladech za předražený platformy a marketingová školení pro redaktory (který zabezpečovala Františkova firma a nikdo z nás na nich nikdy nebyl), tak jsem mu řekl, že ode mě nedostane už ani korunu a ať to řekne na férovku i vám, předraženejm pisálkům,“ pokrčil rameny.

„Ale někdo ten mejdan zaplatit musí a já vím, že to budu muset být já,“, uznal a pozval nás všechny na kafe. „Takže stačej vám peníze do Vánoc?“

Tady někde to ještě vypadá jako příběh o hodném a zlém. Ale kromě toho kafe nám už nikdy nezaplatil nic, milé děti. Poslal firmu do insolvence, a když jsme se v tom hovně šťourali ještě víc, zjistili jsme, že to byla asi dvacátá potopená loď pana účetního. Game over.

Projela jsem na tom fakturu, kterou už nikdy neuvidím. Ale když nebudu počítat jen v číslech, vlastně jsem na tom mnohonásobně vydělala. S některými lidmi jsem v kontaktu doteď (pokud byla jedna jediná věc, co se Františkovi podařila, byl to nábor).

Zjistila jsem, že jsou lidi, kteří dovedou lhát i o tom, že umírají. A kdyby měl František děti, nejspíš by se neštítil říct nám, že mu zemřely při autonehodě a odpadá kvůli tomu porada, protože pomáhá hasičům vyprošťovat jejich ohořelá těla. A taky o tom, že hodný strejdové, ochotně platící cizí účty, patří jen do filmů pro pamětníky. Anebo do porna.

giphy.com

Vyklízení

Pamatujete na paní s klacíkem? Přišel čas na pokračování Darwinovy výzvy.

Naše rodina byla odjakživa morbidní. Pravý opak Emovy rodiny, kde se zdravotní problémy úspěšně bagatelizují, nebo ideálně úplně tají, takže se občas s ročním zpožděním a jen tak mezi řečí dozvíte, že měl někdo operaci páteře nebo těžkej covid.

Když přijedu domů já a zeptám se táty, jak se má, tak významně poklepe na zeď a řekne: „Myslím, že tenhle barák budeš dědit dřív, než si myslíš, holka. V noci jsem měl živej sen, ve kterým ke mně přišel anděl smrti a oznámil mi, že se nedožiju Vánoc. Což by bylo s tvou matkou vysvobození.“

Máma jde po roce zase na banální operaci kotníku. Jasně, je to významnej oser a taky by se mi nechtělo, ale díkybohu to není to rakovina ani transplantace srdeční chlopně. Nicméně pro mámu je to otevřená příležitost, jak snadno a rychle zemřít, kterou nehodlá po loňském promarněném pokusu jen tak promeškat.

„Ideálně kdybys mě mohla rozprášit u moře“, dává mi máma instrukce ohledně urny. „To budeš mít dobrý, to si zajedeš i ty na dovolenou, ne? Ale ne, aby tě napadlo dávat můj popel po smrti s tátou, jo a s babičkou v hrobě bejt taky nechci, píšeš si to někam?!“

Já už se ani nevzpouzím. Jen si představuju mámu, jak stojí před bránou do posmrtnýho života a všichni si musí psát její děsně komplikovaný pravidla a nároky na ubytování a stravu („ty pečený holubi budou doufám bez kostí. Jo a po mléčných výrobcích se děsně nafukuju, máte tady sójový mlíko? A mohla bych vidět složení?“). A to všechno jenom proto, aby jim při nejbližším Halloweenu proklouzla zpátky na zem, vyřídit si se mnou v kostýmu tý Japonky z Kruhu, proč má táta její urnu na psacím stole a proč nenosím vyděděný vlněný nátělníky, abych měla ledviny v teple.

Většina lidí přijede k rodičům domů načerpat energii. Moje návštěvy jsou jako chodit jednou měsíčně do kina na Válku Roseových, akorát se mí rodiče nesnaží zabít navzájem, ale umřít triumfálně jako první - aby na tom druhým ležela tíha se zařizováním funusu a nikdy nahlas nevyřčená výčitka „to ty jsi mě dostal/a do hrobu.“ 

Jsem si poměrně jistá, že si oba zachovávají na svůj věk až zarážející zdraví jen kvůli téhle soutěži. I kdybych jednou přišla domů a táta si zrovna doskládal elektrický křeslo podle návodu z Receptáře, tak se vsaďte, že se pod ním rozlomí nebo se zase skokově zdraží energie a tátovi bude za ten výboj líto platit zlodějům od ČEZu.

Takže teď už se ani vy nebudete divit, že mě při poslední návštěvě rodičů čekalo vyklízení nepotřebných krámů ze skříní, abych s tím po jejich očekávaný smrti neměla starost, protože „víš kolik stojí takový přistavení velkoobjemovýho kontejneru? pche, to si radši udělej už teď“ říká mi můj praktický otec a jen přemýšlím, jestli je jeho teplákový úbor míněný jako rubáš do rakve, když jsme všichni o krok napřed a bereme na sebe takový vzájemný ohledy.

Tak házím s mámou nepotřebný papíry do tašek, jsou toho mraky – od časáků a losů, co jsem rodičům vyráběla a prodávala, abych z nich vytáhla nějaký ty peníze nad rámec kapesnýho, přes starý fotky z Chorvatska až po devadesátkovou ezoterickou literaturu. „A vem i tu svoji starou kolečkovou židli z pokoje,“ říká má nepraktická matka, „stejně už se rozpadá a ten balík papíru se ti na ní hezky poveze ke kontejnerům.“

Pochopitelně se na tý židli celej ten kontraband veze strašně – třese se to, zasekává a vydává to rachot jako když přes tiché ztemnělé sídliště šlape zájezd korejských turistů s kufříky. Abych si to zrychlila, opřu se dozadu do opěrky zad a běžím, což sice duní jako vzlétající Boing, ale aspoň je to rychlý. Je to jako jízda na koni, moje školní židle a já jsme zase jedna bytost a letíme spolu tmou.

A pak fakt vzlítnu, protože se jedno kolečko zarazí v díře chodníku, ale nepřeletím židli ladným obloukem, jen se vznesu a napíchnu se na její vyčítavě vztyčené nohy. Je to bolest jako kráva a jestli chcete, tak vám mohu přidat mysteriózní fotku modřiny ve tvaru školní aktovky, kterých mám po těle hned několik. Anebo tenhle příběh doplním nekvalitní fotkou dvanáctileté Psice s oslíkem, která vypadla z balíku papíru a určitě to taky nebude náhoda. Řekněte si.

Puďas

 

V životě jsou věci, který jste si představovali úplně jinak. Můj gay kadeřník by vám mohl vyprávět. V pondělí mi od něj přišla na whatsapp zpráva, že si změnil číslo. Na tom by samozřejmě nebylo nic odsouzeníhodného, kdyby tohle oznámení neposlal na jednu obrovskou skupinu svých kontaktů – od jeho klientů a klientek, přes bývalé a současné přítele, až po náhodné sexuální kontakty z darkroomu ve 4 ráno.

„Jé, ahój, Vincente, jak se máš?“ začala o 10 vteřin později živá debata, která se v další minutu zvrhla - když jeden Argentinec navrhl, že bychom si všichni mohli poslat dickpics. Abych byla konkrétní, fotky svých penisů si jásavě chtělo sdílet 8 z 10 Vincentových kontaktů, takže jsem skupinu opouštěla s lehkým ruměncem na tváři a deset minut si pak mazala z mobilu fotky úplně cizích ztopořených penisů všech barev a velikostí ze svý SOUKROMÝ galerie fotek, kam se mi automaticky uložily. Díky, kluci!

A když jsme u těch odsouzeníhodných věcí, musím se vám oslím můstkem přiznat, že dětem čtu večer na usnutí Draculu. No, neohrnujte nos. Jen díky Stokerovi se nám vrátily ty hezký večery, kdy jsme všichni zavrtaní pod jednou peřinou a děti po každé další kapitole kňourají: „Ještě jednu, prosím, ještě poslední stránečku, teď je to zrovna napínavý!“

Jen místo Karkulínových dobrodružství dětem čtu košatým jazykem 19. století o tom, jak hrabě leží v bedně s kyprou hlínou, nacucaný krví neviňátek jako obrovská pijavice a jeho nemrtvé přivřené oči sálají nenávist samotného horoucího pekla.

Na začátku byla totiž sázka, že tuhle knihu Žmur nedá, jak děsivá je. Dodnes si pamatuji, jaký trauma a prokletí mě provázelo, když jsem musela po pár vydatných kapitolkách chodit v noci na záchod a proč jsem v přihrádce svého dětského psacího stolu jednu dobu přechovávala česnek.

Ve skutečnosti jsem byla malá poseroutka, protože ta knížka ve skutečnosti není zas TAK strašná. A děti ji milují. Je malebná svým jazykem a všemi věcmi, co už u dnešních uspěchaných autorů nejsou k mání. Žádný moderní manýry, že se začíná rovnou v krizi – poctivá expozice zabere skoro dvacet stránek a zahrnuje dějiny Transylvánie i popis jednotlivých chloupků v Draculově srostlém obočí.

Tak a přichází čas na druhý oslí můstek, protože dnešní příběh nebude ani o dickpics, a dokonce ani o Draculovi, ale o našem novým křečkovi. Seznamte se s Pudingem, který u nás zdomácněl pod oslovením Puďas.

Jestli chcete vědět, co má Puďas společnýho s Draculou, pak je to fakt, že ve dne prakticky neexistuje. Nepremává. Julča mě vítala po návratu z práce pověšená na mřížích, dožadovala se výběhu a pak trávila šťastné hodiny demontáží topení.

Puďasova existence se od začátku projevovala jen tím, že mizelo žrádlo. „Neumřel?“ strachoval se Em, když mu ťukal na domeček, ale vylétla z něj jen moucha.

Hrklo ve mně a odklopili jsme domek. Puďas tam ležel břichem nahoru jako hrabě Dracula, z pootevřené tlamy mu lezly žlutý špičáky a mžoural na nás, přetékajíc pekelnou nenávistí z vyrušení.

S příchodem chladnějších dnů jsem se naučila věčně podřimujícího Puďase bez jeho většího nadšení (ale i bez většího odporu) jednoduše vyzvednout z brlohu a připlácnout si na břicho při válení se na gauči. Puďas klimbá a hřeje, nepoškozuje majetek a nesaje krev. Vlastně je to ideální společník, jen jsme ho do dodnes považovali za nejlínější zvíře na světě bez vlastních názorů a motivací.

Dokud mu Em nepřipevnil na jeho běhací křeččí kolo tachometr. Ráno jsme díky tomu zjistili, že Puďas v noci uběhl 14,5 kilometru (!) v průměrné rychlosti 3 km/hod a maximem 7 km/hod. Což je na běžce o váze 150 gramů a výšce asi 10 centimetrů úctyhodný výkon, jak by to určitě okomentoval Google Fit.

Stejně ale zůstává několik zneklidňujících otázek: Co by se stalo, kdyby se Puďasovi polámalo jeho běhací kolo? Dovede šplhat po betonových zdech paneláku, stejně jako Dracula po příkré jižní stěně svého hradu? Vy všichni, kdo žijete v okruhu 14,5 kilometrů od Malešic, připadáte si stále v bezpečí?